Ženil jsem se ve třiceti letech, moje nastávající už taky nebyla osmnáctka, byla to svatba z lásky i z rozumu. Nejdříve jsme si zařídili byt, pak se nám narodily děti, první syn, za dva roky dcera, všechno bylo jak má být.
Byl jsem spokojený, jak šiška v másle, žárlivcům jsem se smál...
Až jednou, dcerka tak tříletá, pořád kreslila. Nadšeně mi obrázky nosila ukazovat...
Pochválil jsem ji a mimoděk jsem si všimnul sešitku, do něhož kreslila. Byl to deníček mé ženy, z doby, kdy ještě mojí zenou nebyla.
„Kdes to vzala“ ptám se malé dcerky?
Zavedla mě k válendě, vlezla pod ni a vytáhla další kousky. Útržky jsem zabavil a po nocích jsem je začal číst (musím se přiznat, že při pobytu v oné místnosti kam chodí i císař pán pěšky). Moje žena si psala ty deníčky pořádně, tak, jako dělá všechno. Blednul jsem, rudnul, cloumal se mnou vztek, začal jsem i o rozvodu uvažovat. Moje žena nic netušící klidně spala spánkem spravedlivých, když jsem pak šel spát a podíval jsem se na ni, vztek mě přecházel. Celý týden jsem se tak trápil.
Pak už jsem to nevydržel vzal jsem deníčky a podal jí je...
Podívala se na mne polekaně a řekla:
Ale Jendo, to všechno bylo ještě v době, kdy jsme se přece vůbec neznali...
Přece bys…a oči se jí jakoby zamžily...
Ale to víš, že ne, řekl jsem statečně. Taky jsem nebyl svatý. Ale ty deníčky musí pryč. To už se jí oči smály. Dej je sem! Hned je dám do tašky a zanesu našim, ať s nimi zatopí...
A dala mi pusu, až se mi zatmělo před očima...
V tu chvíli bych jí odpustil, i kdyby mi byla nevěrná včera.