Když jsem si před časem přečetl, že se v Brně konala výstava fotografií paní Gréty Popperové bylo mi líto, že ji nemohu shlédnout. Teď je tato výstava v Praze, v Obecním domě, a hned jsem ji navštívil.
Margaretta Popperová patřila k fotografům, kteří už v době před mým narozením, okolo roku 1930, pěstovali tzv. novou fotografii. Věnovala se nejen ateliérovému portrétu a etnografické fotografii, ale zachovaly se i její jedinečné momentky z pražských ulic, které zachytily tehdejší život ve vynalézavých kompozicích a v nezvyklých úhlech pohledu. Ty způsobily, že se velice výrazně zapsala do historie meziválečné fotografie v ČSR. Cenili si ji už tenkrát, byla členkou Klubu německých fotografů amatérů v Praze a získala mnoho medailí a ocenění i na mezinárodních salonech.
To všechno jsem donedávna nevěděl, ač jsem Markétu, jak si nechávala říkat, protože Gréta bylo jméno v českých kruzích zprofanované, znal. Byla to totiž nejlepší kamarádka mé maminky. Téměř každý týden si pro ni přišla a šly společně na procházku: tu na Letnou, tu do Stromovky, tu do Šárky, podle počasí. V Šárce jsem jednou byl dokonce s nimi a pamatuji, že fotoaparát měla s sebou. Bohužel jsem tomu nevěnoval pozornost a ani mě nijak nezaujalo, když mi mamka říkala, že „teta Manteka“, jak jí říkaly moje děti, fotografuje.
Kde se dámy seznámily už nepamatuji. Asi na nějakém kongresu, kde maminka tlumočila. Markéta pracovala na Mezinárodním svazu studentstva u J. Pelikána, kde mohla využít svých jazykových znalostí. Na nějaké akci se asi setkaly, padly si do očí, a tak vzniklo jejich dlouhodobé přátelství.
Dnes už nežije, zemřela v roce 1976 a moje mamka o 20 let později. Dnes lituji, že jsem nevěděl, kdo je a co umí. Jak rád bych se mnohému přiučil. Její fotky ještě dnes jsou uměleckým svědectví doby vzniku.