Už od dětství o mně říkali, že jsem malý blázen. Nemohli totiž s klidným srdcem snášet moje vyprávění, kterému nerozuměli a kterému, dlužno říci, jsem nerozuměl ani já sám. To pak říkali, že si příliš vymýšlím, nebo trpím bájivou lhavostí.
Když jsem dospěl, měl jsem příležitost seznámit se s knihami o reinkarnaci. Dozvěděl jsem se, že ve velice raném věku si až neuvěřitelné množství capartů (85 %) vzpomíná na dřívější inkarnace, aniž by je dokázali nějak spolehlivěji a celistvěji zařadit. Podobné vzpomínky jsou ovšem ponejvíce vysvětlovány pouze jako dětská přecitlivělost a lhavost a v nejlepším případě jako nadměrná fantazie. Rodiče opravdu zakazují dětem, jako se to stalo mně, aby vyprávěly pohádky či příběhy odvozené ze vzpomínek na minulé životy, což pak vskutku způsobuje úplné potlačení těchto vzpomínek. Rovněž jsem se dočetl, že celá řada tzv. psychotických symptomů, jež často vedou až k úřednímu bláznovství a pracovní invaliditě, je právě důsledkem vlivu potlačovaných inkarnačních vzpomínek, což byl myslím i můj případ, jenž vedl až k mému zařazení do invalidního důchodu. Už na gymnáziu jsem dal přednost francouzštině před angličtinou a němčinou. Šla mi podivuhodně snadno, skoro jsem měl pocit, že si na tento jazyk vzpomínám. Samozřejmě jsem to přičítal jistotě o svém minulém životě bankéře, který jsem měl prožít někde ve Francii. Cítil jsem to od nejútlejšího věku. Jakmile někdo řekl: Francie, Francouz, francouzský, okamžitě se mě zmocňovala příjemná závrať a touha vzpomenout si, z čeho tato závrať povstává. Francouzštinu jsem za pět či šest let zvládl natolik, že jsem si díky ní tajně přivydělával jako překladatel a občasný tlumočník. Využil jsem rovněž kursů pořádaných francouzskou ambasádou v Praze, kde mi někteří francouzští lektoři nechtěli ani uvěřit, že jsem nepobýval ve Francii a někde v okolí Paříže neodposlouchával přízvuk. Do Francie jsem se však podíval až v roce 1990. Dnešní Paříž je výsledkem architektonických ambicí císaře Napoleona, o čemž svědčí zejména široké bulváry, a ty mě tenkrát doslova uchvacovaly. Často jsem se tam vracel i jako průvodce turistů, což mi umožňovalo důkladně poznat zejména historické centrum. Trvale jsem pociťoval touhu nalézt zde nějakou význačnou odpověď, která by můj současný život včlenila do příznivějších kolejí. Čekal jsem rovněž, že zde naleznu svoji vysněnou lásku, ale i zde jsem se mýlil. V roce 1994, tedy ve věku pouhých 34 let, jsem vlastně umřel. Zprvu to tak nevypadalo, jen jsem havaroval na kole v Lužánkách a způsobil si otevřenou zlomeninu stehenní kosti. Krevní sraženina však pronikla až do mozku, ocitl jsem se v klinické smrti a zažil efekt tzv. posmrtného života. Moje duše se vcelku hladce vyčlenila z těla a řítila se za světlem v onom tunelu, který tak shodně a dostatečně důkladně popsali už nesčetní Moodyho klienti. Uvědomil jsem si v té chvíli daleko zřetelněji svoji předchozí inkarnaci, jež se mi vyjevovala v raném dětství, náhle mé duši totiž došlo, že se vrací do známých míst. Když jsem se pak doslova zázračně uzdravil a byl schopen pohybu, věděl jsem už, kde a v jaké době asi hledat, abych dostal přesnější odpovědi na svoje předchozí otázky, které moji rodiče tak úspěšně bagatelizovali. Při další cestě do Francie jsem přišel v univerzitní knihovně na publikaci někdejšího význačného pařížského bankéře a investora Gabriela Juliena Ouvrarda, který napsal paměti svědčící o předrevoluční a porevoluční Francii s názvem: Mémoires sur sa vie et ses diverses opérations financiéres, Paris 3, vydání 1826. Když jsem je četl, byl jsem si naráz jist, že Ouvrardem, jenž byl Napoleonovým ministrem financí, i když později upadl do nemilosti, jsem nutně byl jen já sám. Blížilo se rozuzlení záhady mé pohádky o bankách, kterou jsem šokovanému otci vyprávěl ve věku dvou a půl let. V citované publikaci o historii francouzských bank jsem totiž našel odkaz na Sant-Peterburgskije vedomosti č. 104 z 22. prosince 1805. Velice detailně se rozepisují o finanční smršti v Paříži v předvečer bitvy u Slavkova. Pařížská smetánka si tehdy byla jista, že císař Napoleon bude na Moravě poražen a pak dojde k naprosté vojenské, ale i finanční katastrofě. Na pařížské burze zavládla vskutku nesmírná panika a krach významných bank.
Naprostá shoda faktů obsahu "Vědomostí", historické reality a kulis mé pohádky z dětství zachycených magnetofonem!
Tenkrát jsem si samozřejmě nevzpomněl na bankéře a císařského ministra Ouvrarda, ale musel jsem čekat až do dospělosti, kdy jsem o něm četl jako o nesmírně zákeřném finančním lumpovi, který zradil svého císaře, jemuž předtím tak slavnostně přísahal věrnost. Ouvrard totiž zradil doslova hanebně, když v předvečer bitvy u Slavkova uzavíral obchody na finančním trhu od Madridu až po Philadelphii prostřednictvím Beringovy banky a nepřátelské britské Pittovy vlády. Uvědomil jsem si, že jsem vlastně v předchozí inkarnaci v naději na astronomický zisk málem zničil měnu tehdy nejsilnějšího evropského státu; vůbec jsem se pak nedivil, že jsem ve své současné inkarnaci nucen žít dle teorie a praxe karmické odplaty, pouze ze žebráckého invalidního důchodu. Vědomí předchozích souvislostí však přesto osvobodilo moji duši od tlaků, jimž jsem předtím nerozuměl.