Kdyby se mělo rozhodnout komu patří kocourek Krištof, žijící nyní v rodině mé dcery, tak by to zřejmě byla vnučka Eliška...Od malinka má kočky ráda, o ony ji.
Když si Krištofa vezme na klín, ten hned přivře oči a hlasitě přede. Ani jí nepatří ovšem úplně. Dává zřetelně najevo, že je volný a nezávislý. Kolem mě chodí pyšně se zvednutým ocasem, nebo se mi dívá do očí a dělá obličeje.
Takové…..Zmizni !
Co ty tady děláš?
Poprvé jsem na to hleděla v němém úžasu. Co si to dovoluje? Není to žádný gaučák, je to kocour venkovní, který skutečně chytá myši. Několikrát do roka, když příroda zavelí, zmizí. Bývají to noci, ve kterých se rozléhá úpěnlivý nářek! Nevím kdo to naříká. Kočky nebo kocouři ? Obojí by se dalo zdůvodnit…
Když děti po třech, čtyřech dnech začnou záletného kocoura oplakávat, připlíží se. Hubený, zničený a kdyby jen to… Zakrvácený s roztrženým kožichem. Jednou mu chybělo i kousek ucha. Dcera spráskne ruce, nastartuje auto a jede k veterináři. Týden pak do té hromádky neštěstí vpravuje antibiotika..
Svému muži posílá SMS. Na služební cesty… „Kristof posledni tazeni. Tentokrat neprezije.“
Ten ale po týdnu náhle ožije. Tváří se jakoby se nic nestalo. Baští jako divý své dávky granulí a ujídá i z misky černého špice Rona. Opět si spolu pyšně vykračují a nakukují do předsíně. Snaží se vklouznout do domu…
Pak nastane čas koťátek. Sousedé ze všech stran, volají na děti a na ostatní…
Pojďte se podívat, máme koťátka, no toto, tento kocourek jakoby vypadl Krištofovi z oka. Mám strach, že po nás budou chtít jednou alimenty, obává se dcera…
Dáme Tě vykastrovat, slibuje Krištofovi. Zatím vždy zůstalo jen u slibů. Sama jsem zvědava, zda dojde k jejich plnění…
Vykastrovaný Krištof??? To už by asi nebylo ono…
Krištof ale není první kočka v rodině…
Před ním byla Lízinka, bílá něžná kočička s černými flíčky. Vyznačovala se zvláštním druhem chůze, chodila jakoby zasněně , tichounce a plíživě. Když jsem vodila vnučku prvňačku do školy, vytrvale nás sledovala podél plotu až k hlavní cestě, po které ovšem frčelo jedno auto za druhým. Musely jsme se i třikrát vrátit, strčit Lízu Ronovi do boudy, spoléhajíce se, že ji pozdrží, a pak celou cestu brát poklusem. Tak, Tak tak jsme stíhaly přijít do školy včas. Ano, byla to kočička Líza, které se podařilo zcela uchvátit Rona. Místo, aby štěkal a proháněl ji, jako její předchůdkyně, stal se jejím nadšeným obdivovatelem, spávala po jeho boku, vyhřívali se spolu na sluníčku, běhali po zahradě, jedla z jeho misky. Vypadali vedle sebe malebně. Ten kontrast! Velký černý pes si nechal od malé černobílé kočičky všechno líbit. Kdo dostal nejlepší kousky masíčka z jeho misky? No hádejte...
Nejen že neprotestoval, dokonce uctivě seděl opodál a se zasněným pohledem čekal až se dáma nají. Byla to opravdová dáma, a uměla to i s lidmi, nejenom se psem. Když chtěla, dokázala dát jasně najevo, kdo je její favorit. To se dotyčné osobě otírala o nohy a čumáčkem strkala tak dlouho do ruky, až ji vzala do náruče a hladila po hlavě…Líza přitom rozkošnicky přivírala oči a vypadala blaženě.
Až jednou zmizela beze stopy. Vnučka ji hledala, nakreslila její obrázek a vyvěsila ho různě po městě. Neviděl jste někdo někde takovou kočičku??? Kdyby se vrátila, určitě by se s Krištofem skamarádila…