Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Zdeněk,
zítra Milena.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Život v emigraci – XI.
 
Někteří lidé v Československu se tehdy domnívali, podle toho, co nám psali, že emigrant, který se nestal v krátké době milionářem, se na to mohl vykašlat a zůstat doma. Jenže ono je to o něčem jiném, proč kdo odešel. My jsme mezitím docela obyčejně žili a pracovali a těšili se z drobných radostí, které život přinášel. Já jsem se například nesmírně radovala z toho, že jsem mohla ve skutečnosti vidět obrazy, které jsem znala jen z reprodukcí, projít se po Paříži, či po Londýně, vidět různá místa, o kterých jsme do té doby jen četli. Ale, jak nám kdysi napsal jeden známý: „S tím běž do hajzlu, děvenko, radši mi napiš, co už všechno máte a  kolik jste si už ušetřili.“ Byl to praktický jinoch.  Jenže nám úplně  stačilo to, co jsme měli a byli jsme docela spokojení.
Neměla jsem ostatně čas na přemýšlení o tom, zdali se nám emigrace „vyplatila“, jak žádal ten dobrák. Přišel pan Harry a oznámil mi, že už dlouhá léta v sobě hýčká plán vydat encyklopedii malířství a teď, když má mne a ten archiv, tak že se rozhodl to uskutečnit. Už prý vytvořil prozatímní redakci. Z Francie měl přijet jeden jeho osvědčený autor, historik umění, který si tam žil už léta v malém domku v Provenci. Špatně se neměl, ale milionář také nebyl. Mimoto mu prý nedávno utekla žena a vyžadovala, aby financoval její život v Marseille, kde si zařídila galerii. Další spolupracovník na projektu byl sir Walston, Angličan, čekatel na titul lorda a  také prý kunsthistorik. Ten přijel i se ženou, též historičkou umění, tak hubenou, že hospodyně pana Smeetse, u kterého bydleli, za ní nosila celý den nějaká jídla, aby jí zachránila před jistou smrtí. Zde vidíte, k čemu bylo dobré přátelství s Viviane. Měla jsem všechny inside information´s.
Dali jsme se do práce, v mé kanceláři, u toho krásného stolu z italského kláštera. Ještě se k nám přidala Viviane, která vše zaznamenávala a pochopitelně strůjce celé akce, pan Harry. Práce na každém lexikonu  začíná sestavením tak zvané „masterlist“ čili seznamu těch a toho, co do lexikonu přijde. Také se podle jejich významu předběžně určí, kolik asi budou mít řádků textu a kolik ilustrací. Aby se mohlo rozhodnout, kolik bude mít lexikon dílů a kolik který díl stránek. Vypadá to jednoduše, ale je to dost problém. Veškeré řeči se vedly v angličtině. Zažívala jsem strašné momenty. Jak jistě víte, je u angličtiny nesmírně důležitá výslovnost. Musíte si zvyknout i na to, jak kdo mluví. A já teď měla kolem sebe Holanďany, jednoho polofrancouze a dva  „king´s english“  hovořící pravé Angličany. Viviane je Belgičanka. Kam jsem se na ně hrabala já, se svojí českou palicí a s angličtinou, naučenou v soukromých hodinách u paní profesorky Šrámkové a s nevelkou zkušeností v konversaci. Šlo to jakž takž dobře, až do chvíle, kdy náš sir Walston začal hovořit o malíři, pravděpodobně velmi významném, kterého jmenoval „Tejšn“. Zapotily se mi i víčka. Kdo to je, proboha? Mám asi hroznou mezeru ve vzdělání, neznám skvělého italského mistra Tejšna. Naštěstí jsem z kontextu pochopila, že se jedná o Ticiana, a že náš malý lord si to prostě vyslovuje po svém. Stala jsem se suverénnější. Když on může, račte dovolit, při tom svém vzdělání získaném v Cambridgi, říkat takové nesmysly, tak se mi už nemůže nic stát.
Byla jsem následkem těchto akcí též poprvé pozvána do domu pana Harryho na lunch, což byl zajímavý zážitek, protože jsem se tam též poprvé v životě utkala s humrem. Slavně jsem nad ním zvítězila, řídíc se radou mé milované babičky: „Nikdy se ničemu nediv, a když  už se budeš divit, tak to nedávej najevo a nevíš-li si rady, dívej se okolo, co dělají ostatní“. Od té doby si na něj klidně troufnu, na humra, je to jedno z mých oblíbených jídel. Odedávna jsem totiž milovala Chatku, však si jistě pamětníci vzpomenou, stávala kdysi 5 korun.  Stačila jedna chlebíčková veka, 10 dkg majonézy a citron a měli jste královskou večeři. Mimochodem, tady jsem kdysi stejnou Chatku také viděla u Alberta Heijna v supermarketu, stála 30 guldenů. A já, truhlík, emigruji a musím  pracně dloubat humry z krunýře, namísto z konservy. Dobře mi tak. Ale čerstvý humr je jaksi lepší, to mi věřte.
Nebudu vás trápit líčením dalších přípravných prací, mohu jen sdělit, že v průběhu těchto jsme přišli o malého lorda i s manželkou, neb se zjistilo, že asi nedával ve škole moc pozor. Mimoto mu zemřel otec a on, nyní hlava rodiny a vyzdoben titulem lorda, zasedl v horní sněmovně. Ale vše se změnilo hlavně proto, že jsme lexikon, tedy jeho základy, jakousi kostru prodali francouzskému nakladateli Le Robert. Redakce se pochopitelně tím pádem přestěhovala do Paříže, do Rue de l‘ Université, kde vlastnil pan Harry  dům, vlastně malý palácek, a v něm měl pařížskou pobočku své firmy.  Já tam byla každý týden několik dnů. Celé tři roky, ale to předbíhám událostem. Byla to vlastně nádhera, ovšemže, ale zase se mluvilo především  francouzsky, to je vám jistě jasné. Byli tam milí kolegové, konkrétně dvě dámy, z nichž jedné jsem hned první den nechtíc málem nakopla mrňavého psíčka, který s ní chodil do kanceláře a spinkal si tam pod stolem. Byli jsme se ale brzy přáteli, denně na mne už čekal, totiž asi víc na dobroty, které jsem mu nosila. Šéfredaktorem se stal Robert Maillard, vlídný pán, snad proto, že byl neobyčejně  vzdělaný,  měl přehled a jeho přáteli byli všemožní kumštýři různých národností, dokonce i Picasso, takže byl na ledacos zvyklý. Jedna praštěná Češka nehrála roli.Vybírali jsme spolu ilustrace pro lexikon, chodili do museí a na výstavy, korigovali jsme litografie, všichni jsme se přeli v několika jazycích, chodili na obědy i na večeře do malých restaurací, z nichž nejoblíbenější  se stala jedna v Rue Jakob, nazvaná Che Michel Ferrachat. Klidně vám to prozradím, už tam nechodíme.
Bylo to krásné, leč zatraceně namáhavé ( lexikon měl 8 dílů,a já psala ještě ke všemu  texty pro české umělce, které jsme tam postupně prosadila. Ostatní milí spolupracovníci se kupodivu domnívali, že stačí jen Mucha a Kupka, přičemž u toho druhého byli přesvědčeni, že je to Francouz) a proto jsem se neobyčejně těšila na dovolenou, kterou jsme se rozhodli strávit v Norsku. Naší bývalí podnájemníci nás kupodivu požádali, zda by mohli jet s námi, báli se jet sami a také se nikde pořádně nedomluvili. Ale být s námi ve stanu či v autě, to zase nechtěli. Jeli jsme tedy  dvěma auty se dvěma zbytečně velkými stany. My jsme byli z domova zvyklí na dovolené s kamarády, pod stanem a na vodě s kanoí. Vlastně jsme ani jinou dovolenou neznali. Jen ještě v zimě lyže a hory. Měli jsme po řekách  projeté a po všech horách prochozené celé Československo. Manžel, který měl delší dovolenou než já, jezdil s kamarády ještě na tak zvané „pánské jízdy“, sjížděli kdeco, i třeba Nežárku a jiné malé říčky. Na černobílé fotografii vidíte jednu z našich dovolených na Lužnici, ta ženská s copem přes rameno, která se hrabe v lodním pytli, to jsem já. Teď jsme měli velký stan, spacáky a různé tábornické potřeby, koupili jsme to všechno z druhé ruky, od starších lidí z Weertu, kteří se rozhodli, že už nebudou jezdit pod stan. Podnájemníci měli kompletní vybavení přivezené z Československa, dodneška nechápu, jak se jim všechny ty předměty do té Škodovky vůbec vešly. Holandský automobilový klub ANWB nám tehdy udělal krásný plán cesty, podle našeho přání, až k polárnímu kruhu. Bylo to mnoho let před tím, než v Norsku „off shore“ našli naftu, všechno bylo krásné a idylické. Přejezd lodí z Amsterodamu do Bergenu jsme měli velmi bouřlivý, kdekomu bylo špatně, nám naštěstí ne. Mořskou nemoc měl i personál. My jsme si dávali k nelibosti  těch, kteří se nemohli na jídlo ani podívat, tak zvaně do nosu. Byl tam ohromný bufet, s lahůdkami všeho druhu. Jeden Holanďan, který jezdil po světě jako stevard na  přepychových lodích nám totiž naštěstí před cestou poradil, abychom v případě neklidného moře jedli, jinak že nám bude ještě hůř. Zažívali jsme krásné scény jako v Saturninovi, například pána, který nosil manželce, skomírající na palubě v lehátku, asi v desetiminutových intervalech různé lahůdky a hlásil : přinesl jsem ti kraby, přinesl jsem ti masový salát… atd. Červy, tak jako Milouš dědečkovi v té nám tak milé knize, bohužel nepřinesl. Škoda.
V Norsku samém byla všude překrásná čistá tábořiště, vybavená veškerým komfortem, sprchy, kuchyně, prádelny. Ve stylových srubech, ale vevnitř všechno z nerezu. Přestože by se dalo říct, že v Norsku je ze dřeva snad i plech.I v hlavním městě Oslo jsme snadno našli tábořiště, dost blízko slavného skokanského můstku Holmenkollen. Prohlédli jsme si různá musea, jako lyžařské museum přímo v tom můstku, Frammuseum, kde jsou vystaveny různé upomínky na polární expedice, Nansena, Amundsena a Svedrupa. Také museum Thora Heyerdala a jeho proslulých výprav s balsovým vorem Kon-Tiki  , tehdy ještě před výpravou  s rákosovým člunem Ra. Také známý park se sochami Gustava Vigelanda jsme prošli. V jeho díle stojí centrálně život člověka, v parku je na toto téma přes 200 soch a 17 metrů vysoký obelisk složený z lidských těl. Protože jde o těla nahá, a je jich hodně, máte za chvíli podivný dojem, že jste se ocitli mezi nudisty.
Stan se tam dal stavět i v jednu hodinu v noci, bylo stále  krásné světlo. A to už minula doba půlnočního slunce. Norsko je krásné, manžel stále litoval, že jsme se neodsunuli tam. Málo lidí. Vodopády, fascinující fjordy, neuvěřitelně krásná, drsná příroda. Projeli jsme horami, tak zvanou Peer Gyntovou cestou, a spali tam u jezera, v jednoduché chatě plné mladých Američanů, protože naše stany byly tak mokré, že se nám je vůbec nechtělo stavět. Peer Gynta si pan Ibsen nevymyslel, zaznamenával to, co mu horalé o této skutečně kdysi žijící postavě vyprávěli. Byl to vlastně dost zlobivý synek, ten Peer, říkali jsme si  ve vesnici Vinstra , u hrobu předlohy tohoto Ibsenova hrdiny.  Ale na základě toho vyprávění vznikla i nádherná Griegova suita Peer Gynt, slavná Solveigina píseň, a to všechno je Norsko. Dívali jsme se pečlivě, zdali uvidíme obyvatele hor, Troly, se kterými měl Peer také své problémy. Jednoho jsme si koupili, trolí batole, malého rošťáka, dodnes se na nás dívá v obýváku ze zdi, kde sedí na kusu dřeva z rodných hor. Poničil nám tehdy finance, protože byl dost drahý, ale zamilovali jsme si ho. Třetí oko, které, jak známo, tito skřítkové vlastní, má schované pod zelenou čepičkou. Potkávali jsme cestou neuvěřitelně milé lidi, také nějaké Holanďany se kterými jsme k nelibosti „podnájemníků“ před stanem hovořili a pili nabídnutou kávu. „Jste tu přece s námi“ rozčilovali se. Ale krása, která nás obklopovala, všechno srovnala. A ještě něco bylo skvělé – rostly tam houby. Nesmírné množství nádherných hříbků. Obrovité křemenáče, houby, které nikdo nesbíral. Ve skanzenu, hned vedle rázovitých domečků – hřiby. Před obchodem, kde jsme si kupovali proviant – hřiby. Jedli jsme denně houby na všechny možné způsoby, pokoušeli se je sušit, navlečené na provázku a pověšené v autě. Přísahali jsme si, že už nebudeme žádné sbírat. A když, tak jen ty neobyčejně zdravé a krásné. Jenže – všechny byly zdravé a krásné. Byl to splněný sen houbaře. Ale i trest pro houbaře nenasytu.
Všude se tam prodávaly jako suvenýry sobí kůže , jedna nám ještě tiše pelichá na zdi v pokoji pro hosty. Také sobí  paroží se prodávalo, je levné, sobi ho shazují každý rok a tak mnozí turisté jeli domů s touto ozdobou připevněnou nahoře na autě. Vypadalo to divně. Takže to jsme raději neudělali. Na důkaz, že Trolové opravdu existují, přikládám dopravní značku, která varuje před jednotlivými skřítky přecházejícími nečekaně silnici.
Byla to hezká dovolená, přestože nám dost pršelo. Zjistili jsme ale naprosto definitivně, že naši „podnájemníci“ opravdu nejsou z toho druhu lidí, se kterými bychom se chtěli kamarádit. A obráceně asi také. Ona se bála myší, měla hrůzu z toho, že jí ve stanu někdo přepadne, a to i na tábořišti s několika sty stanů, bála se Američanů v té chatě, prostě každého a všeho. A on zase chtěl neustále všechno „hodnotit“ a přemýšlel, zda se mu to vyplatilo. Kde my jsme tohle už slyšeli? Aha, už vím, podívejte se na začátek tohoto vyprávění…
Věra Pokorná


Komentáře
Poslední komentář: 07.02.2006  18:27
 Datum
Jméno
Téma
 07.02.  18:27 Marie
 07.02.  12:48 Věra NL moře
 07.02.  11:09 Marie
 05.02.  18:44 Jolana Věře
 04.02.  22:41 Věra NL lexikon
 04.02.  19:55 MUNK Poděkování
 04.02.  18:01 Jolana
 04.02.  15:26 Jan sever
 04.02.  12:36 Jarka
 04.02.  11:36 Věra NL obrázek
 04.02.  08:05 Kamila emigrace