Ponorková nemoc
„Ach jo, už aby bylo jaro. Chtěl bych už sázet brambory. Jakou si koupíme odrůdu?“
„Prosím tě, dej s tím pokoj, dyť je teprve začátek února. To bylo furt v létě lamentací, že je moc horko a kdo to má vydržet. A že je zima lepší. Ještě ani pořádně nezačala a už zase naříkáš.“
„No jo, ale když jeden nemůže vystrčit nos s chalupy, tak co s tím pak má dělat?“
„Tak vem psy a jdi se s něma projít. Vidíš, jak na to čekají.“
„Matičko, ty ses dočista zbláznila. Copak nevíš, že v rádiu říkali, že je třetí stupeň a že staří lidé nemají chodit ven, ani zvířata?“
„Já jsem nemyslela jít na túru, já jsem myslela jít se projít přes Tyršák ke škole a zpátky, aby se psi vyčurali a Sendy si přečetla všechny pesemesky (výrok pejskařů).“
„Matičko, ty radši vůbec nemysli. Já ti to pořád říkám, že ti to přemejšlení a studování k ničemu není. Ty co vypustíš z huby, to vopravdu stojí za to.“
„Víš co? Tak mně vlez na záda.“
„Já jsem takovej chudák. Ledva se tady klepu a vona nemá žádný pochopení.“
Nasazuji masku profesionálního nezájmu. Varuji se výroku: „Tak co děvčata, půjdete na procházku?“ V ten okamžik, vždy nastane kolotoč radostného pobíhání, ňafání a kousání páníka do nohy. A co by ne, když je Cony anglický pastevecký pes. Ovce, jak ovce.
„Matičko, já fakt nemůžu, dyť je tam hrozná zima.“
„Nevykládej, jdu se podívat na teploměr.“
„Hergot Ríšo, běž se s těma psama projít, oteplilo se. Je tam už jen minus pět stupňů.“
„Já se tu cítím jako na vystrkově, nikde žádné uznání. A kdy bude oběd?“
„Dyť je teprve deset hodin, tak jaký pak oběd?“
„ Tak víš co, co kdybych si dal napřed kafe a pak bych šel?“
„Žádný kafe! To si dáš pak. Běžte už, dyť tu budete coby dup.“
„Konečně!“
Psi se předhánějí, kdo dřív vyrazí ze dveří. Ta chvíle samoty je balzámem na mou duši. I kočky rázem pookřály a začaly se slastně protahovat a zívat. Ještě že mají nejspíš spavou nemoc a neotravují. Celé dny leží u hřejícího radiátoru a podřimují. Tedy Pepíček a Miluška. Filipka každé ráno po snídani zalehne do mé vyhřáté postele, nechá se celá přikrýt duchnou a spí až do pozdního odpoledne. Marně se je snažím aspoň na chviličku vystrčit z okna. Vždy si stoupnou na parapet, podívají se doprava a doleva, zježí se jim pár chlupů na zádech, otočí se na patě a vlezou zpátky do teplé kuchyně.
V tom zaharaší ve dveřích klíč a Sendy se netrpělivě dožaduje vstupu do kuchyně. Konec idylky. Přichází pán tvorstva a jeho harém.
„Se mně zdá, že ste to nějak ošidili? Ste tu ňák brzo.“
„Matičko, ty nemáš kouska zdravého rozumu. Je tam jak na Sibiři.“
„No jo, no jo, snad jsem tak moc neřekla, tady máš to kafe.“
„Ty seš na mně nějak moc hodná. Ty něco chceš?“
„Ani ne, ale dyž seš takovej chudák, musím ti podkuřovat, abys mně dlouho vydržel. Kdo by mně pak živil?“
„No jo, no jo, to máš pravdu.“
Tyto mrazivé dny jsou opravdu náročně, neboť pantáta si přenesl své nádobíčko do teplé kuchyně a začal dělat objednaná krmítka. Ještě že máme velký rozdělávací kuchyňský stůl a nakonec i velkou kuchyň. U práce má rád puštěné rádio a to hodně nahlas, protože občas špatně slyší. Podle jeho tvrzení slyší všechno, jenom já špatně artikuluji. Ba co dím, přímo huhňám, od té doby, co mám tu horní protézu.
„Ríkalas něco? Není ti rozumět.“
„Jak není rozumět? Všichni mně slyší, jenom ty ne. Neměl by sis nechat prošplíchnout uši?“
„Na co prosím tě? Já slyším dobře!“
Celý den si vykládá se psi, ale každému říká, jak jsem nesmírně užvaněná ženská, že bych stále jen žvatlala. A nakonec, když se to vezme kolem a kolem, žvatlá on a já musím být potichu, protože on pak neslyší, co říkají v tom rádiu.
„Ty, Ríšo, teď tam cosi vykládali o účincích červené řepy. Nevíš na co, já jsem to přeslechla?“
„Vím já, já to neposlouchám.“
„A nemohli bysme to zavřít?“
„To už si nemůžu v klidu poslechnout ani rádio? A pak že nejsu chudák.“
Dnešní den se skutečně vydařil. Nevím, jestli díky tomu hlasitému rádiu byla Miluška celý den neklidná. Tedy až do pěti hodin odpoledne. V okamžiku, kdy Ríša odešel i se psi do svého pokoje a já do místnosti s počítačem, ulehla a klidně usnula. Jinak nervózně pobíhala po kuchyni, do všeho strkala nos a neustále mňoukala. Sendy zas stála od božího rána pod linkou a stále se dožadovala nějakého kočičího žrádla. Psi krmíme jednou denně a od nového roku mají nejspíš díky zimě zvýšený apetýt. Marně jim říkám: „Děvčata, považujte si toho, že nejste zvířata bezdomovců. To byste neměly neustále plné misky.“
Tak snad aby už opravdu nastalo to jaro a mohla jsem všechny vyhnat na sluníčko.