Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Ingrid,
zítra Otýlie.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Stačí, že znáte heslo
 
„Dobrý den, Beátko!“ pozdravil pán středního věku, když vstoupil do jediné, skromně vybavené kanceláře místní pošty.
 
„Dobrý den, pane Hruško,“ odpověděla mladá žena sedící za stolem.
 
„Mám takový problém,“ začal muž trochu nervózně. „Maminka předevčírem zemřela a já bych jí chtěl zařídit hezký pohřeb. Ale sám to nepoplatím a tak jsem myslel, že bych vybral maminčinu vkladní knížku.“
 
Beáta srozuměně přikývla. Ve vsi se nic neutajilo. Pak se natáhla přes stůl. „Ukažte!“ Nahlédla do vkladní knížky a řekla. „Máte štěstí. Ta knížka není vázaná na konkrétní osobu. Stačí, že znáte heslo.“
 
Hruška si odkašlal. „O to právě jde. Já ho nevím, tak jsem se chtěl zeptat. Myslel jsem, když… se známe od malička – ehmm, tedy, víte jak to myslím. Chodil jsem s vaší maminkou do školy…. Ehmm… Zkrátka víte, kdo jsem a co se stalo…“
 
Beáta mávla rukou, čímž mužovo koktání ukončila. „Víte co? Já vám to bez toho hesla dát nemůžu. Nemůžu vám ho ani říct, protože to by byl podvod. Ale dovolím vám, abyste to zkusil, kolikrát budete potřebovat.“
 
„Děkuju! Jste velmi laskavá, Beátko!“ Muž popadl nabízený lístek a pečlivě vyplnil všechny údaje. Do kolonky heslo vyplnil slovo: úspory.
 
Mladá paní zavrtěla hlavou. „To není správné. Musíte to zkusit znovu.“
 
Tentokrát mu podala list vytržený z notesu, aby zbytečně nevypotřeboval všechny výběrové lístky, které tu na poště mají. Vypisoval vše, co ho napadlo. Maminčino křestní jméno, otcovo křestní jméno, jméno maminčina psa, název maminčina rodného města. Ani jedno z hesel však nebylo správné.
 
Beáta podala panu Hruškovi nový papír. „Zkuste něco složitějšího,“ poradila mu a pak se věnovala své práci. Zatímco vymýšlel, obsloužila dva místní návštěvníky.
 
Podal jí list s dalšími deseti možnostmi. Místa dovolených, o kterých maminka snila, názvy věcí, které měla ráda nebo které si chtěla koupit. Hodně nadějí vkládal do hesla klavír, neboť ten představoval maminčin nesplněný sen. Litovala, že se na něj nikdy nenaučila hrát.
 
Ani jedno z těchto hesel však nebylo správné. Beáta nad hesly jen vrtěla hlavou. „Nic hmotného to není,“ snažila se mu pomoci se zúžením možností.
 
V místnosti bylo teplo, a tak si odložil sako. I když o tom už trochu přemýšlel cestou, stráví tu zřejmě víc času, než původně předpokládal. Zkusil sérii věcí, které měla maminka ráda. Papír se pomalu zaplňoval jeho drobným úhledným písmem: svítání, červánky, letní zahrada, kvetoucí stromy, jaro, červená knihovna, láska, román, Karolína Světlá, voňavé peřiny, čerstvé koblihy, mátový čaj, čajové růže, Mozart, Beethoven…
 
Nový seznam, podle kterého by se dal sepsat nádherný nekrolog, položil na pult. Beáta si ho přečetla. „Tohle všechno měla paní Hrušková ráda, viďte?“ Znělo to soucitně. „Ale bohužel to není správné. Heslo musí obsahovat víc slov.“

 
 
Zamžikal očima. „Tři?“ zeptal se.
 
Mlčky přikývla.
 
Rozjasnilo se mu. „Už vím!“ zvolal a načmáral na papír to poslední, správné heslo. Malá noční hudba.
 
Mladá Beáta si ho přečetla a mlaskla. „Počet slov je správný, ale není to nic, co s vaší maminkou souvisí.“ Ošívala se, jako by mu chtěla prozradit víc, kdyby… jenomže věděl kdyby co. „Pomozte mi, prosím. Já už vážně nevím.“
 
„Je to originální,“ snažila se, ale byla to pořád málo konkrétní pomoc. Povzbudila ho úsměvem. „Spíš se zaměřte na ty peníze, úspory, které se vyzvedávají na poště…“ polkla nejistě, „…nebo v bance.“ Poslední slova už téměř šeptala. Sklopila oči a rychle mu vrátila papírek zpět.
 
Poděkoval za jistě cenné rady, které zcela určitě byly na hranici Beátčina čistého svědomí, věděl, že víc z ní nevytříská. Přesto se obával, že to je zbytečné. Peníze na poště nebo v bance, mělo být důležité vodítko…. Ale právě když alespoň nějaké má, neměl by to vzdávat. No dobře, nevzdá se bez boje. Otočil list z druhé strany, kde načal novou sérii. Tři slova! Psal takřka zbůhdarma různé kombinace. Na horší časy, naše rodinné úspory, peníze na poště, pošta nebo banka. Pak ho napadlo něco, co by… ihned s tím běžel k přepážce. Klepal prstem na tu poslední trojici slov. „Sezame, otevři se!“ stálo tam. Jednoduché a přitom důmyslné. Musí to být ono.
 
Zakývala hlavou ze strany na stranu, ale pak se na něj povzbudivě usmála. „Sice to není ono, ale jste blízko. Něco na ten způsob.“
 
Napsal tedy: heslo na knížku.
 
Tentokrát to bylo stručné. „To už je moc jednoduchý.“
 
Dobře, dobře. Zkusí to jinak. Bude na maminku myslet. Na její osobitý humor, na její vztah k životu. Představil si ji, jak sedí na své oblíbené židličce vzadu na zahradě a ihned ji ve své hlavě slyšel láskyplně peskovat. „Vidím ti až do žaludku, Emile. Že ty se dneska tak snažíš, abych ti upekla tvou oblíbenou bábovku?“ Nebo: „Já tedy nejsem zahradník, synku, tak ti do toho nemám co mluvit, ale myslím, že ty tebou ostříhané jabloně letos na podzim vyplodí tak maximálně pár slz.“ A třeba také: „Ty frézie tak krásně voní. Jestli jsi mi je přinesl, abych byla celé odpoledne takhle krásně omámená a nehonila tě do žádných povinností, tak se ti to povedlo.“
 

Ale nevzpomínat. Přemýšlet. Maminka a heslo na knížku. Tři slova. Originální. Související s penězi na poště nebo v bance, ale nikdo jiný než jeho maminka by je nejspíš jako heslo nenapsal. Jeho maminka tak milující každodenní všednosti, jeho maminka naprosto si nevážící hmotných věcí, ale přesto vždy dobromyslně kousavá – jako když rozbil její oblíbenou vázu. „Jéé, to zase budeme mít štěstí, za takový historický kousek po babičce nám tu musí přistát pěkně tučné výkupné!“
 
A v tom to v něm hrklo jak ve starých hodinách, které se po dlouhém tichu náhle rozeběhly. Už ví! Usmál se sám pro sebe a napsal svou poslední volbu. Pokud se netrefí, tak to vzdá. Strávil tu už stejně dobré dvě a půl hodiny.
 
Na Beátčině výrazu poznal hned, že to je ono. „Tak vidíte, pane Hruško, že to nebylo tak složitý!“ 
 
Že ne? Celý upocený si vyzvedl nový tiskopis na výběr hotovosti a naposledy ho vyplnil. Roztřesenou rukou vepsal do kolonky pro heslo slova vymyšlená jeho vtipnou maminkou: Peníze nebo život!
 
To spojení mělo v tuhle chvíli ještě druhý význam, ve kterém peníze neměly skutečně žádnou hodnotu…
 
Renata Šindelářová
* * *
Koláže Marie Zieglerová

Zobrazit všechny články autorky


Komentáře
Poslední komentář: 03.08.2016  16:50
 Datum
Jméno
Téma
 03.08.  16:50 Renata Šindelářová
 02.08.  10:32 Von
 02.08.  10:01 Bohumil Díky!
 02.08.  09:32 zdenekJ
 02.08.  08:29 Miluna
 02.08.  08:13 LenkaP