Seniorský věk dostihl i mne a věnoval mi ČAS – čas na odpočinek po hektickém pracovním období, čas na vnoučata, na relaxaci nad záhony v zahradě, na knihy během let kupované a odkládané bez čtení na dobu, až na ně zbude čas...
Dal mi také možnost seznámit se s „plechovou bedýnkou“ plnou čipů a drátků, tím zázrakem dvacátého století. Začátky s ní mi ulehčil dárek – CD s několika tisíci klipartů. Při jejich prohlížení se mi začaly vybavovat různé zážitky z prožitých let, které jsem se snažila v několika větách zachytit. To, co jsem během let zkušeností nasbírala, dostalo formu krátkého vyprávění, někde skoro pohádky, povzdechnutí, příslibu. A protože stojí na samé hranici reality a bajky a protože jejich autorkou je babička, dostaly název BABIBAJKY.
Ne každá se povedla, přísní kritici najdou mnohé nedostatky, škarohlídi je zavrhnou zcela, ale přesto doufám, že se najde i dost čtenářů, kteří se zasmějí, souhlasně pokývají hlavou a leckterá bajka v nich vyvolá jejich vlastní vzpomínku, nebo je vlastní fantazií povede dál v načrtnutém ději. Přeji všem dobrou náladu.
Mara
Babibajky
* 27 *
Byl jednou jeden mezek, pořád se jenom dřel, nosil těžké náklady po rovině i do kopečka a v hlavě se mu honily všelijaké myšlenky. Dumal nad tím, proč není tak vysoký a štíhlý jako jeho bratránek kůň, to by bylo lepší, nosil by na hřbetě jenom lehké sedlo a v něm třeba nějakou pěknou nohatou dívčinu, co by ho hladila po krku a dávala mu kostky cukru, zatímco teď na něho pořád křičí jakýsi neoholený a špinavý chlap.
A just nepůjdu dál, tady si udělám pauzu a od zítřka žádná těžká práce! Ten tomu dal! Po výprasku měl hnedle v hlavě jasněji, aby pochopil, že vzpoura proti zavedenému pořádku se nevyplácí!
* * *
Jednou jedna čárka místo aby pomáhala školáčkům ve třídě nebo panu spisovateli, se smutně loudala parkem ve spadaném listí a vůbec ji netěšilo, jak krásně jí pod nohama šustí. Velice se proto zaradovala, když v zátočině za dubem potkala jinou čárku.
„Hele, ty vypadáš jako moje dvojče, půjdeme spolu a bude nám veselo.“
A šly a tak se zabraly do hovoru, že ani neviděly jiné dvě čárky, co si to hasily za veselého smíchu přímo proti nim.
„Júúú, proč chodíte vzhůru nohama?“ ptaly se první čárky těch druhých.
„Copak jste spadly z višně? A kde se tak dlouho couráte?“ ptaly se druhé čárky těch prvních. „To vám nikdo neřekl, že jsme uvozovky a patříme dohromady?!“
* * *
V jedné čínské provincii vysoko v horách v bambusovém pralese žil zvláštní medvídek. Měl černou vestičku a černé kalhotky, to aby se neumazal, když se toulal po dešti mezi bambusovými stvoly, a na svět se koukal očima černýma jako dva čertíci. Dlouho si tak lebedil sám, pomaloučku uždiboval nejšťavnatější výhonky a ani ho nenapadlo, že by mu mělo být smutno.
Až jednou… přestalo mu chutnat, začal bloumat bez cíle sem a tam, hledal a nevěděl co, u srdíčka mu bylo všelijak… Tak došel až na kraj svého lesa a uviděl Ji! Krásná slečna Panda tam nesměle postávala a toužebně na něho koukala. Vydala se totiž od své maminky do světa, aby si našla ženicha. Po dlouhé cestě už byla unavená a v bříšku jí kručelo tak silně, že to slyšel i náš medvídek. Rychle natrhal velikou kytici těch nejšťavnatějších bambusových výhonků a pak s krásnou pandinkou zmizeli v tom nejhustším houští. Když z něho po čase zase vyšli ven, klopýtalo jim v patách pandí batolátko. Tak už to na světě chodí!
* * *
Byl jednou jeden žralok a klidně se dá říct, že byl přímo ve svém živlu, když jako stín ve stínu proplouval hlubinami oceánu. Dělalo mu dobře, že se ho ryby bojí a utíkají se před ním schovat, aby si na nich nesmlsnul. Žralok měl k mlsání daleko, přece nebude zbytečně tloustnout, to by mu pak nebyly vidět vypracované svaly… co zaplatil ve fitnes centru, to se nedá ani spočítat, kdepak mlsky, jen základní strava a hele, támhle se hýbá něco zajímavého, to jsem tady ještě neviděl. A protože byl právě čas k obědu, zakousl se do kusu masa, jen si nevšiml, že visí na pořádném háku a vylomil si pár zubů.
No tohle, co je to za fujtajbl, kde teď najdu nějakého zubaře a jak se budu zubit na rande s tou krásnou žraločicí od útesu?!
Jo, hochu, všude plno svalů, mozek jako hrášek a skočíš každému na špek…
* * *
Není moře jako moře, tohle mělo barvu jako šmolka, kterou dávala maminka do máchání, aby měla co nejbělejší prádlo. I když se nad ním klenula azurová obloha, bylo smutné, protože na jednom jeho maličkém ostrůvku kromě písku a trochy trávy nerostl vůbec žádný strom. No řekněte, co je to za ostrůvek beze stromu, pod který by se mohl schovat třeba vousatý trosečník, kdyby sem náhodou doplaval?!
Milé moře šplouchalo kolem břehů pevniny a závistivě koukalo po jejích lesích a křovinách. Ani si nevšimlo, že z jedné palmy, která rostla hned na kraji písečné pláže, spadl krásný velký kokosový ořech a kutálel se honem honem vstříc pěnivým vlnám. Chtěl do světa, toužil vykonat nějaký velký skutek a ne skončit nastrouhaný v pytlíku nebo jako sypání na dortu…
Kdo se koukne na obrázek, uvidí, jestli se mu to podařilo. A ptáte se, co moře? Vždyť přece vidíte, jak je spokojené a jak si svůj maličký ostrůvek hýčká.