„Jak jsi vykročil do Nového roku?“ byla moje první otázka.
„Pomateně!“ Vincek Cíců byl často stručný.
„To je náhoda, já také – už jsem se chtěl pochlubit!“
„Mě netrumfneš! Jen jsem vylez z baráku, zkřížila mi cestu milostpaní Škubánková. To je něco jako černá kočka přes cestu – špatné znamení. Já jí říkám milostpaní, ona si na to potrpí, protože pracuje ve výzkumném ústavu, kde má vysoký post i její syn. Ona mě za to považuje za vzdělance a inteligenta. Okolní jazykové sice říkají, že tam meje záchody a syna tam má naloženýho v lihu jako patologický exponát evropského významu, ale kdo ví, jak to je!
„To jsem moc ráda, pane Cíců, že vás hned po Novém roce potkávám, to je moc dobré znamení, co tomu všemu říkáte, já jsem z toho celá pryč??“
„A to jako čemu?“
„Ale hned máte pořád teplo, najednou mrazy, pak zase hned povodně, do toho hned záplavy sněhu, to animální klimakterium se úplně zbláznilo! Jsem z toho špatná!“
O Vinckově kulturním rozhledu není třeba spekulovat. Výrazně odstartoval svoji úroveň již v dobách studií, kdy na vyšším technickém učilišti se vyskytoval spíše jako přílepek dějepis. Škola preferovala vlastní samostatné myšlení a řešení úloh vlastní úvahou na úkor bezduchého biflování pouček. Když Vincek dostal otázku, kdy proběhla bitva u Lipan, nevěděl samozřejmě nic, ale zásadám školní výuky ostudu neudělal: „Pokud se pamatuji, Jan Hus byl upálen 1415, teď máme 1944, tak bitva u Lipan se konala mezi těmito daty!“ Zkoprnělá profesorka chvíli lapala po dechu, ale pak prokázala smysl pro humor. „Musím vysoce ocenit pregnantní odpověď, která je naprosto přesná a správná. Proto za ni uděluji stejně přesnou a správnou další nedostatečnou!“
Vincek se z toho poučil. A dnes? Zkuste se zeptat náhodného známého na jména členů slavného uskupení Mogučej kučky, z vrcholného období ruské hudební klasiky. Uspějete? Vincek levou zadní. A podobné je to i s dalším kulturním rozhledem. Není proto divu, že novoroční extempore milostpaní Škubánkové považoval za přímou nahrávku na smeč:
„Jó, milostpaní, to máte tak: Jak lidi pořád vypouštějí ty svý plyny, tak se to hromadí v přední hemisféře, stlačuje a potom to ucpe pozounovou díru a nedivte se, že vám potom anální klimakterium dělá salto mortadella!!“
„Ježíšmarjá, pane Cíco, co s tím budeme dělat?“
„Těžko posoudit, snad jen jíst míň hrachu. Tak na viděnou a příjemné další anální klimakterium!“
Později jsem se dověděl, jak Škubánková vypravovala sousedkám, jaký jsem vzdělaný a sečtělý nájemník!“
„Měl jsi pravdu, Vincku, já to tak pestré nemám, ale blázinec také slušný: Na stanici, kde pravidelně čekám na svůj autobus, jsem jako obvykle zevloval kolem. Přišla skupina sedmi cizinců, živě se bavili, ale žádným z obvyklých středoevropských jazyků. Nejspíš to byli seveřané. Zajímali se o prodejní automat na jízdenky, ale ten je na mince a oni tahali z kapes jen papírové peníze 100 a 200 Kč. Jak se následně ukázalo, špatně asi pochopili i pokyny na automatu. Přijel autobus, který jsem nepotřeboval, a celou scénu jsem pozoroval zvenku. Řidič může v případě potřeby prodat jízdenku na 90 minut za 30 Kč, ale všechno probíhalo jinak. První cizinec nastoupil, řidiči strčil k volantu 300 Kč a šel si sednout. Za ním druhý, dalších 300 Kč, sednout, další stejně. Zkoprnělému řidiči se hromadily u volantu již dvě tisícovky, nikdo se nezajímal o nějaké vrácení peněz, ani o jízdenku. Řidič vysvětloval, i ostatní cestující se přidali, ale žádný jim nerozuměl a oni cizincům taky ne. Vtom přijel další autobus, ten můj, zastavil obligátně těsně za tím prvním s tím, že ten vpředu hned odjede. Dohadování v prvním autobusu však pokračovalo, my jsme houkali, za námi zastavil další autobus. Našemu řidiči došla trpělivost, začal couvat, aby se vyhnul, a drcnul do toho za námi. Teď se začali dohadovat oba řidiči, ale vyřešili to jediným možným způsobem – ten vzadu couvnul, my také, vyhnuli jsme se oba, a když jsme míjeli první autobus, bylo okénkem ještě vidět mávající ruce cizinců se stovkami nad hlavou. No, trhnul jsi mě, tak efektní jako rozhovor se Škubánkovou to není, ale zajímavost to nepostrádá.“
Vincek pokýval chápavě hlavou:
„Víš, ono to někdy vypadá jako nepochopitelný blázinec a přitom je někde v pozadí až obdivuhodná podstata věci. Měl jsem jednou šéfa, o kterém se říkalo, že „myslí za dva rohy“. No, nemusím snad vysvětlovat. Jeho úvahy byly tak dalekosáhlé, že zpravidla při jeho úsporném způsobu vyjadřování tomu nikdo nerozuměl. Jednou mě přizvali na poradu – neměl jsem tam celkem co dělat, ale odmítnout jsem nemohl. Jednalo se o jakousi složitou zakázku, komplikace se jen hrnuly, znáš to, řečí plno, samé plevy, žádné zrno. Ozval se také jakýsi „spiritus agens“ celé porady s dalekosáhlými vývody, které měly s přehledem všechny problémy vyřešit. Následoval dotaz na mého šéfa, co si o tom myslí, měl závazně rozhodnout. Důstojně povstal a prohlásil: „Turista na Sahaře vidí v písku lidskou šlápotu a usoudí: „Tady někde musí být varhany!“ Zvedl se, nedbal udivených obličejů ostatních účastníků porady a odkráčel. Nikdo nechtěl vypadat jako trouba a ptát se první, ostatně já také ne. Brzo ho na porady přestali zvát. Ale mně to nedalo. Za tím musí něco být, já se nechci vzdát. Pořád jsem si mumlal: Sahara – otisk – varhany. Večer už to vypadalo,že drahá manželka bude volat doktora Cimického do Bohnic. On je na takové věci vyhlášený specialista. Ani v noci mi to nedalo pokoj, zdálo se mi, jak z písku rostou varhany. Až k ránu, když je mozek nejčerstvější, přišlo vyjasnění: Když je v písku šlápota, šel tu člověk. Mohlo jít i více, hodně lidí. Kde je hodně lidí, jsou sídliště, města. Kde jsou města, je náboženství, stavějí se tam kostely. Kde jsou kostely, jsou v nich varhany. Krkolomná sestava souvislostí! On tím usoudil, že stejně krkolomná je i sestava našeho spiritusa agens, toho všeználka. Řekl to tak, že nikoho neurazil, obsah byl jasný, ale nikdo to hned nepochopil. Ne každej blázinec musí bejt nesmyslnej!“
„Často zmatená situace vyplývá z neujasněnosti pojmů, jako u uklizečky Škubánkové. Moderní nesmyslné výroky jsou často slyšet jen proto, aby mluvčí vypadal, že je v obraze. Holka si nabíjí baterky pozitivní energií a vůbec jí nevadí, že plácá nesmysl. Znal jsem jednu takovou. Každým rokem si musela dobít baterky. Jezdila proto na dovolenou do Chorvatska. Vracívala se obvykle veselá, rozjařená, úplně zářila aktivitou, méně už pracovní. Jednou ale, po čase, vypadala zaražená, nesvá. Netušili jsme, oč jde, ale vše se nakonec provalí. Vrátila se HIV pozitivní.“
„Co s ní bylo dál?“
„Brzo vypuklo aktivní AIDS. Teď už sedí někde na obláčku. Jestli tam také nabíjí baterky, se už nikdy nedovíme.“
„Jó, hochu, nějak se nám rozplývá hranice mezi realitou a transcendentem. Onehdy jsem mimoděk vyslechl rozhovor mezi redaktorem a jakýmsi dědou pro nějakou anketu. „Jak to vidíte po té krizi, kdy bude líp?“
„Už bylo!“
„To je hodně pesimistické, zkusím to jinak. Kdy vám bylo nejhůř?“
„Teprve bude!!“
„Poslyšte, proč jste takový pesimista?“
Konečně se děda rozpovídal: „Víte, mladíku, pesimista je blbec, který vidí černé i to, co je bílé. Optimista je druhý blbec, který vidí bílé i to, co je černé. Buďme realisté. Kdybychom tomu realizmu nešlápli na ocas hned po sametu, mohl byste svoje úvodní otázky formulovat docela jinak!“
To jsem koukal! Budu muset jít. Tak se měj a Škubánková ti vzkazuje, aby tě to anální klimakterium moc netrápilo. Čau!“