Historky obrozenecké
Škola Budeč
Když se občas toulám okolo náměstí I. P. Pavlova v Praze a zamířím Žitnou ke Karlovu náměstí, vzpomenu s úctou nejen na císaře Karla, který už ve 14. století položil základ modernímu městu. Na rohu Žitné ulice a uličky V Tůních je dodnes klasicistní činžák, který stojí v místech, jde stála legendární škola Budeč. Velmi originální vzdělávací projekt, který vznikl před více než 150 léty. Ale postupně.
Škola byla založena v roce 1842 a u základního kamene stály osobnosti jako Palacký, Šafařík. Byla to doba velkého vlastencování českého, a tak se nedivme, že škola dostala jméno po prý prvním přemyslovském učilišti, které stálo V Budči u Zákolan, které leží u Kladna. Kdysi se na Budči vzdělával prý i svatý Václav, v Zákolanech má zase rodný domek a snad pořád i sochu další „vzdělanec“ Antonín Zápotocký. Ten ovšem s tradicí vzdělání opravdu nesouvisí, leda negativně.
Škola měla sloužit spíše jako vzdělávací ústav pro budoucí učitele, ale podle některých pamětí tam docházely třeba i děti Boženy Němcové. Škola měla i svou knihovnu s tiskařským vybavením, vydávala také vlastní časopis zvaný Posel z Budče. Škola na dlouho předběhla dobu. Na střeše ve věžní nástavbě byla umístěna hvězdárna a meteorologická stanice. Jakási půda sloužila jako sušárna rostlin a jako laboratoř k preparaci živočichů. Třetí patro zabírala nemocnice, praktikovali vodoléčbu tzv. zavejcováním (pacient zabalený do mokrých prostěradel s houněmi navrch byl v této kukle bez jídla a pití ponecháván až osm hodin, aby se potem zbavil škodlivin). Do druhého patra se vešla knihovna s tiskárnou, dílny a ještě přírodovědecký sál se sbírkami i zvláštní učebny pro výuku hudby a zpěvu. V prvním patře bylo „semeniště učitelské" - v podstatě ústav pro vzdělání učitelů, a také tu byla škola pro vzdělávání starších dívek . Přízemí patřilo řemeslným dílnám a laboratořím. Velká zahrada sloužila k pěstování užitkových rostlin.Navíc Amerlingovu Budeč lze hodnotit jako významné středisko obrozeneckého a vlasteneckého života tehdejší Prahy.
A tak se plynule dostávám ke jménu dnes už neprávem zapomínanému. MUDr. Karel Slavoj Amerling (1807 -1884) byl český pedagog, lékař, vědec a určitě také snílek, který se podílel nejen na vlasteneckém životě českém, ale i na řadě projektů. Pro mnohé to byla osobnost z nejvýznamnějších, pro jiné šílenec a fantasta. Pro mne i s odstupem let jeho léčba v mokrých prostěradlech a ve vlastních fekáliích příliš důvěry nevzbuzuje, ale kdo ví.
Přijde mi skoro příznačné, že k zániku vlastenecké školy přispělo udání českého školního domovníka v revolučním roce 1848. Amerling po jistém vyšetřování a věznění byl zbaven obvinění a časem jmenován ředitelem první c. k. vzorové hlavní školy české (pozdějšího učitelského ústavu). V roce 1871 se stal ředitelem nově založeného pražského ústavu pro slabomyslné Ernestinum. No a měl bych ještě dodat, že při trochu fanatickém následovníkovi Komenského stál poměrně věrně hrabě Thun, který školu sice musel zrušit pro zjevnou ekonomickou nesoběstačnost, ale uchránil ji od tragických konců bankrotu.
Pokusil jsem se o velmi stručné vyprávění o jedné krátké a velmi pohnuté historie české vzdělanosti. Nevešla se mi tam třeba postava Amerlingovy přítelkyně Bohuslavy Rajské, pozdější manželky Čelakovského, nevešly se mi tam ani složité vztahy tehdejších vlastenců českých, jejich vzájemné lásky i animozity. Pokouším se o stručná připomenutí.
Rozloučím se citátem Karla Slavoje (všimněme si té tehdejší módy druhých, slovanských jmen: Karel Slavoj Amerling):
„Volej, až se dovoláš, a pravdu mluv, dokud se pravda nestane.“