Letní středohorská romance
Jiskra ohně v černém kamení
vzplanula v mém srdci...
Bylo to v roce 2005, kdy jsme navštívili zcela nenápadný středohorský kopeček Planík poblíž Hazmburku, kde tehdy ještě kvetl hvozdík kartouzek.
Zalesněný čedičový kopeček s nadmořskou výškou 279 m, na jehož vrcholu jsou čedičové skalky. Už tehdy jsme se rozhodla, že toto místo musím znovu navštívit. Stalo se tak právě nedávno.
Letošní rok je ve znamení motýlů, zejména babočky bodlákové. K mé velké radosti jich i stovky mohu pozorovat v Praze. Doprovázejí mě i po ulici směrem k nádraží v Bubenči, kde mám možnost se kochat jejich rejem , ale i krásou barevných křídel, která rozevřou proti slunci, když usednou na drobný štěrk. A znovu vzlétnou, aby se zase vrátily, ale to
už přijíždí vlak.
Motýli doprovázejí i náš vlak a mají proč. Trať je lemována barevný kobercem čekanek, žlutých jestřábníků, hadince obecného s modronachovými květy, vlčích máků, modravých vikví, fialové chrpy luční, žlutavé lnice květel, divizny, čičorka pestré v barvě lila, třezalky, vratiče, modrého kakostu lučního a bodláku bělotrnu. Začíná kvést dokonce i celík
zlatobýl, který obvykle kvete až koncem srpna a v září.
Pozoruji oblohu. Zatím je jasně modrá, jen na severozápadě a na severu jsou tu a tam trochu rozcuchané řasy, kterých přibývá. A už je vidět Říp a za chvilku vzadu na obzoru se rýsuje Sedlo.
Milované Středohoří se blíží. Hladina Labe je dost vysoká, nedokážu odhadnout kolik centimetrů zbývá ke břehům.
Z Lovosic pokračujeme autem do Sedlce a odtud pěšky k našemu cíli. Před námi se rozevřelo panoráma Milešovského středohoří. které mě vždy uchvátí. Královna Milešovka hrdě shlíží do kraje. Kopce jsou sytě zelené, louky svěží a obilí dozrává, někde je už úplně zralé. Pod
Lovošem rozkvetly slunečnice.
Hlinitá cesta s trochou kamení a otisky podkov koně. A kolem bohatá, barevná květena, kde kromě vikví, jestřábníků, jetele, štírovníku obecného a zvonku kopřivolistého, chrastavce, třezalky a dalších, zaujmou karmínové květy hrachoru letního. Bíle kvetou okoličnaté
rostliny, které přesně neurčím. A všude kolem nás je tolik motýlů - bělásků, okáčů lučních, ale i černobílých okáčů skvrnitých, objeví se i babočka bodláková a babočka paví oko, přelétne i perleťovec a modrásek. Naší pozornosti neuniknou ani čmeláci. Na okraji listnatého lesíku kvete jehlice trnitá s jemně růžovými kvítky. S touto rostlinou se setkáváme jen v teplejších oblastech.
Je horko a na oblačnost začíná být rozmanitější. Pod řasami se tvoří cirokumuly (droboučké beránky), menší i větší kumuly v různých výškách. Něco se asi bude dít - předpověď počasí se patrně vyplní.
Cesta podél Planíku, by nás kolem polí a sadů dovedla k Hazmburku. který se tu majestátně tyčí se svým hradem a věžemi nad krajinou, ale my odbočíme vpravo nenápadnou cestičkou, stoupající do kopce. Napřed mírně lesíkem, odkud je dobře vidět strmější svah, porostlý trávou, vedoucí k vrcholovým skalkám. A tak vzhůru k místu, kde zůstaly stopy po dávných
bouřlivých dramatech Země!Jsme fascinováni travnatým svahem, kde kvete hvozdík kartouzek, hlaváč bledožlutý, jehož květy se liší od světle fialového chrastavce jen barvou. Ve skalce a pod ní býval kdysi malý lom, který pěkně zarostl. Právě zde se uchytila máčka ladní, nízký a rozložitý bodlák, který má tak trochu stříbřitou barvu, takže v trávě je velmi nápadný. U skalek mě zaujal pruh stepní trávy - kavyl Ivanův, který se jemně vlní ve větříku, který občas zmírní vedro. Slunce neúprosně praží, ale to neubírá nic na životě hmyzu. Naopak! Motýli čile poletují z květu na květ, na tomto místě je to především černobílý (nebo bíločerný) okáč bojínkový. I čmeláků je tu hodně, mají napilno.Čedičové skalky jsou místy porostlé šedozeleným lišejníkem - rostlinou, která otevírá brány života v přírodě neživé. Pohladím kámen, který je dárcem života nejen v tomto místě, ale v celém hazmburském království. Je žhavý, nasává žár slunečních paprsků. Stejně žhavý je můj cit ke krajinám zrozeným ohněm.
Vracíme se dolů a pokračujeme po úpatí Planíku směrem k Hazmburku. Přicházíme k velkému poli již zralé pšenice, které mě zaujme zvláštní barvou s kakaovým nádechem. Kdybych je měla namalovat, musela bych přidat trochu ředěného karmínu. Pšenice má krátké, silnější klasy a velice tvrdé. Druh, který neznám. Cesta podél pole je lemována šmolkově
modrými květy ostrožky. Poletují zde drobní rezaví motýlci, z nichž ani jeden nerozevře křídla, když si sedne.
Před námi se na západní straně rozevřelo panoráma bezlesého Lounského středohoří. Nádhera.
Stále svítí sluníčko, ale na obloze je více řas a kumulů, některé dostávají tvar květáku, ale ještě nejsou tak velké, zato na severozápad šedne a odtud se ozvalo zahřmění.
Blíží se i čas našeho návratu a půjdeme raději dřív, než nás chytne bouřka. I čekanka u cesty už zavřela květy... V lesíku se ozvala flétnová dešťová písnička kosa. Ten vždycky pozná kdy bude pršet, zazpívá v pravý čas. Po chvilce se rozezpívala i pěnice.
Milešovské středohoří má teď pochmurnou atmosféru, Kletečná se ztrácí v mracích. Od Lovoše se táhne další tmavý mrak.
Na nádraží jsme dorazili právě včas. Chytnu prvních pár velkých kapek, ale pak už mě kryje nádražní budova a nástupiště. Vlak od Ústí má zpoždění, možná že kvůli bouřce a dešti.
které teď dorazily do Lovosic. Kapky divoce bubnují do střech. A v tom dešti se vrací domů část kolonie havranů. Letí směrem k Lukavci, kde mají své domovy. Déšť jim zřejmě nevadí, mají svůj přesný čas odletů a návratů.
Na třetí kolej přijíždí zpožděný osobní vlak od Ústí nad Labem, který dále pokračuje......
Snad přestává pršet, z vlaku pozoruji milovanou krajinu, která se mi pomalu ztrácí z dohledu, ale vzpomínky na ni a krásné zážitky zůstávají. Ještě alespoň zamávám kopečkům a těším se na další setkání s nimi.
Jana Haasová
Další články autorky: