Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Bedřich,
zítra Anežka.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

MILEŠOVKA – královna Českého středohoří

 

Je to už docela pěkná řádka let, kdy jsem s Poutníky Českého středohoří chodila po těch zajímavých kopcích a říkala si, že musím znovu vidět tu krásnou překvapující krajinu.
Konečně letos začátkem července nastal ten den - z hlediska předpovědi počasí zcela nevhodný.

 

Ráda se s vámi podělím o pár dojmů. Prosím o shovívavost, je to takový můj první nesmělý pokus. Dle plánu vyjedeme v sobotu z Prahy - Masaryčky do Lovosic vlakem v 6.55 hod. V Lovosicích je cca 5 minut na přestup na motoráček, samozřejmě lokálky si stojí nepřehledně na svých kolejích. První pokus byl neúspěšný, tak honem, honem na jinou kolej a je vyhráno. Motoráček správný – směr Teplice – výstup v Bořislavi.

O něco hůře dopadla turistická skupina Pragováků, také mířících na Milešovku, ti se vtěsnali do jiného spoje, takže místo na Milešovku, kdož ví kam dojeli…

 

Z krásné krajiny kolem trati není vidět nic, po večerní průtrži mračen, která vytopila i nádraž v Lovosicích, je obrovská vzdušná vlhkost, mlha. Dokonce i na trati je spadlý strom, který pan strojvedoucí odstraňuje. Z počasí jde trochu strach, není vidět ani na koleje, dokonce ve vláčku přitápějí, je nějaká zima…

 

Vystoupíme v Bořislavi, ve staroslovanské obci, připadáme si najednou jako v tropech - vedro, vysoká vzdušná vlhkost. Po chvíli nás přivítá na cestě pomník věnovaný básníkovi R. M. Rilkemu, se sedátky, zřejmě zde básník sedával a snivě hleděl na Milešovku, kterou měl přímo před sebou. Sochy pokračují, jde o „Cestu přátelství“, v roce 2003 byly monumentální kamenné sochy dopraveny do obce Bílka v Českém Středohoří a instalovány od Bořislavi až po úpatí Milešovky. Na sochařských pracích se podíleli jak čeští, tak i němečtí sochaři a záměrem projektu bylo pokusit se o smíření a vyrovnání se s minulostí. Osobně mě zaujala socha TAMAR = hebrejsky palma, vyrůstající z podstavce ve tvaru kříže. Sochy lemují cestu a směřují pod úpatí Milešovky. Zajímavě je pojatá „Pieta“, autorem je sochař Jan Koblasa, který společně s M. Medkem je autorem přestavby kostela v moravské Jedovnici.

 

Tak vzhůru na Milešovku – královnu Českého středohoří. Milešovka – Donnersberg – hromová hora - mohutný znělcový kužel, vysoký 837 metrů, svahy mají až 30 stupňů, jsou téměř celé zalesněny, břízy, lípy, javory, duby, buky…… Je to naše největrnější hora, rozhled je údajně nejkrásnější v Čechách, bezvětří jen osm dnů v roce a jedním z těchto dnů byl právě i 4. červenec letošního roku. Alexandr von Humboldt roku 1819 zažil takové opojení touto horou a výhledem, že až do roku 1839 výstup na Milešovku každoročně opakoval.


Kolem cesty jsou zbytky třešňového sadu, oj, ty jsou dobré, ale den je dlouhý, takže opatrně. Vedro je úděsné, motýli nelétají, ani se jim nedivím. Tak pomaloučku k vrcholu, nic neuteče, meteorologická stanice na vrcholu stojí už od roku 1903 se svojí vyhlídkovou věží. Vystoupáme na ochoz, ovšem vidět je jen málo, téměř nic, hlavně pozorujeme blížící se nebezpečné bouřkové mraky, které hrozí víc a víc. Kladem je pouze to, že je den, kdy nefouká vůbec vítr, což je na Milešovce vzácný úkaz.
Občerstvíme se v bufetu a rozhodneme se pro cestu dolů. Stala se jakási chybička a v polovině sestupu zjistíme, že jdeme zcela opačným směrem po červené, modrá značka se jaksi kamsi vytratila. Inu, co se dá dělat, nahoru zpět se nechce, v tom horku to ani nejde, takže cesta pokračuje dolů. Odměnou jsou krásné exempláře lilie zlatohlávek, vzácné, chráněné květiny, jejíž shlédnutí potěší oko i duši. 4

Sejdeme dolů po červené turistické značce do obce Milešov. Krásná, půvabná obec, asi kdysi zažila dobu rozkvětu, ale teď (?)……..


Milešovka je nad ní všudypřítomná, impozantní. Uprostřed obce je zámek na skále, jenž byl postaven někdy kolem roku 1682 Kašparem Zdeňkem Kaplířem. Dnes je v obrovském zámku Domov důchodců, ba možná i LDN. Kdysi v zámku byla i obrazárna se vzácnými obrazy, kde byli zastoupeni Rafael, Rubens, Tizian – je to vůbec možné????

 

U zámku je krásná polopřírodní skalka, ze které je fantastický pohled na Milešovku, Milešovský Kloc, zámek a na okolní krajinu. Do zámku přístup samozřejmě není, zvenku vypadá docela přijatelně.


Čas kvapí, počasí je čím dál tím nebezpečnější, takže už jen pohled z dálky ze silnice na impozantní kostel sv. Antonína Paduánského, který se zřejmě pomalu rozpadá. Není čas přijít blíže, ale i ze silnice je vidět dost zoufalý stav. Barokní kostel byl postaven v letech 1675-1680 Italem Antonínem della Portou, který zde prokázal svou obrovskou tvůrčí sílu v nastupujícím manýristickém stylu. U kostela byla i dřevěná zvonice, která zanikla v roce 1984, napadá mne, kdy zanikne i kostel (?), který je označován jako perla venkovského kostela Českého středohoří.

 

Cestou mezi Milešovem a Velemínem nás stihne bouřka, rychlý, přívalový déšť, doslova z oblohy tečou potoky, k tomu blesky a bouřka, pláštěnka moc neposloužila, skoro je nanic. Ve Velemíně díky počasí je trochu zmatek, ale zadaří se najít cestu do Chotiměře, kam přijede toužebně očekávaný motoráček.
Zjišťuji škody a nehody, boty mám plné vody, z batohu mi plynule prýští voda, mokré je vše ještě i v Praze, o botách ani nemluvě, ty schnou tři dny. Trošku se bojím o foťák, je značně navlhlý, snad uschne. V nádražní čekárničce po odložení batohu opravdu byla na zemi veliká louže. 

 

Přes nepřízeň počasí ke konci výletu to byl fantastický den, díky za něj. Díky za magickou krajinu Českého středohoří, plnou samostatných kopců a kopečků. Jsou to skoro houfy kopečků, individuality, těžko, přetěžko už všechny navštívím, je to pro mne dramatická krajina, nutí stále se vracet, hledat klid, historii i příběhy lidí a těch krásných míst.
Ve Středohoří nejde ujít nějakou vrcholovou trasu, kopce a kopečky jsou samostatné každý je docela jiný. Vrátím se, snad bude lepší počasí a i fotografie budou lepší.



Výlet to byl zvláštní, nejprve překvapující moderní sochy, které mají svou hloubku a vlastně by u nich mohl člověk strávit den, pak výstup na Milešovku, odkud bohužel nebylo vidět téměř nic, dále náhodný sestup do obce Bořislav, která překvapí každého, kdo nemá tušení o té kráse kterou skrývá - skoro na každém místě by se hodilo pobýt celičký den a vnímat veškeré souvislosti. Nové sochy jsou úžasné, ale z rozpadávajících se památek, které byly chloubou je člověku smutno.

 

Vynechávám záměrně to, co je už zcela viditelné, obrovský zářez do krajiny díky automobilové lobby, která přece jen zvítězila. Řekla jsem si, že si nebudu kazit den, stačil přívalový lijavec, kterým příroda říká – „ublížil jsi mi a nadále ubližuješ člověče“!

 

Text a foto:Květa Roznětínská



Komentáře
Poslední komentář: 17.07.2009  00:05
 Datum
Jméno
Téma
 17.07.  00:05 Markéta jak přežít v divočině :-)
 16.07.  20:13 květa díky
 16.07.  10:51 Lenka moc hezké vyprávění
 15.07.  07:25 Vendula
 14.07.  10:54 jisuch53
 13.07.  20:24 ZdeňkaT.
 13.07.  08:05 wiki
 13.07.  05:51 Bobo :-)))
 13.07.  00:52 Vesuvanka poděkování