Vržou mi boty. Jsou z kůže. Já to sice moc nepoznám, ale prodavač mi tvrdil, že jsou a že je musím mazat jenom klasickým krémem na boty, jinak že budou vrzat. Koupil jsem si tedy klasický krém na boty. Vržou!
Ten prodavač také říkal, že když si koupím boty od Číňanů, že mi budou vrzat klouby. Nevržou. To proto, že jsem si nekoupil ty východní boty. Tyhle jsou západní, jen jsou určitě vyrobené na východě, ale to mi ten prodavač určitě neřekne, i kdybych ho mučil. Ostatně byl mladý a o hlavu větší. Nevím, jak bych ho ukecal, aby se dal mučit. A tak ho nechám milostivě žít bez mučení a doufám, že není masochista.
I u nás začíná nastupovat do vedení klasická generace bílých límečků nebo vysokých paruk, jak se říká v Kanadě. Vždyť jsme podnik německých akcionářů. Jsou školení v tom, abychom jako jejich podřízení, pracovali více za méně a ještě s nadšením a úsměvem. Ne, kecám. Zatím nám stále přidávají obojí. Práci i peníze. Naši nadřízení jsou dokonalí. Myslím ti mladí. Padnoucí obleky, výrazy, vyjadřování. Jsou jako z kaučuku nebo z gumy. Bez změny výrazu, s pohledem zamyšleně ustaraným, přesně vyměřeným krokem chodí kolem nás. Unifikování, certifikovaní, normalizovaní a neskonale nudní. Asi to mají v popisu práce. Nějak se vytratil člověk. Ani byste si nevšimli, jestli nemají tmavou pleť a šikmé oči, neboť vše přebíjí dokonalost nacvičené neutrální strnulosti, vyjádření osobní profesionality nezúčastněné životnosti. Tak. To jsem se vyjádřil naprosto přesně! Jsou jako Ken od Bárbí. Jenom nemají auta plastová, ale mají je plechová. Zatím.
Minule jsem si na chatu hezky popovídal s jednou možná mladou paní… Byla to taková „zvířatomilka“ a lidi ji už asi dost zklamali. To se v životě často stává nám všem a chce to jen čas, abychom to skousli nebo to nechali vyšumět nebo si to nechali otisknout do mozku natrvalo. Nebojím se, že to poslední by byl případ této paní. Tentokrát to ale pro ni asi bylo dost živé, tak to dávala trochu najevo a moc krásně bojovala za zvířátka. Já zase za lidi. Byl to moc hezký boj - neboj. Nebyla vůbec gumová, byla krásně živá, měla názor a udělal mi obrovskou radost! Byl to krásný rozhovor a vůbec nešlo o vítězství. Ostatně, já se osobně cítím šíleně nepříjemně, když se mi kohokoliv v čemkoliv podaří devastujícím způsobem porazit. Cítím to za oba jako obrovský podvod, a proto raději vždy kazím, aby byla hra dobrá. Myslíte,že podvádím? Ano, ale určitě ne soupeře a sebe. Možná diváky, ale já jich nikdy moc nemám.. Nejsem Berdych ani Van Damme.
A tak si chodím světem ve vrzajících botách, lidé se občas otočí, řeknou si něco o někom, kterému vržou boty, poslechnou si svoje a jdou vesele dál nevrzajíce. V úterý jsem došel pána a tomu boty vrzaly. Šel pomaleji, neboť asi nespěchal, a jak jsem tak šel rychleji, vrzali jsme spolu takřka přesně v tříčtvrtečním rytmu valčíku. Podívali jsme se ne sebe, usmáli jsme se v podivném společenství vrzalů bot a každý jsme pokračovali dál ve svém vrzavém životě. Tehdy jsme k sobě patřili jako třeba trampové, členové strany za erotickou iniciativu, chataří(jako chataři), chataři(jako četaři) a chachaři jako Ostraváci-myslím?
A tak nevím. Jsme společenství, máme založit politickou stranu, máme se profilovat v médiích a vydat prohlášení nebo máme hned přejít do ilegality a měnit svět? Hlavně proboha ať nejsme gumoví a unifikovaně normalizovaní. To si radši nasadím Kášpárkovu čepici a začnu chodit pozadu. Myslíte, že mi bude slušet? Hlavně bacha na koženou obuv. Časem vám začne vrzat a třeba bychom museli založit stranu. Nebude nám do budoucna stačit jen ta jedna malá a jedna velká, na kterou musíme občas chodit všichni? A hlavně, abychom měli kožené jen ty boty, ale ne tvář a duši.
