To ráno jsme si opravdu užili, nikdo nás z postele nehonil. Na syna střevní potíže zaútočily výrazněji, měl dokonce horečku, v noci zvracel a skoro celý den prospal. Ani já jsem toho all inclusive moc nevyužil, neměl jsem na jídlo příliš chuť. Oba jsme konzumovali hlavně prášky, immodium, živočišné uhlí a endiaron a zapíjeli dobrými džusy. Bohužel prášky nezabíraly a pomohl až po několika dnech prášek místní, ze supermarketu. V lékárně magistr prohlížel regál, ale nic proti diarea nenašel. Snad stojí za zmínku, že ten prášek v supermarketu měli v drogerii nastříhaný jednotlivě z blistru a prodával se po kusech. To, z čeho se skládá, jak dlouho, kolik se ho má užívat nebylo možno zjistit. My Evropané jsme asi farmaceuty moc rozmazlení, že takové věci chceme vědět. Abych tuto nepříjemnou kapitolu uzavřel, sluší se říct, že nemoc se neprojevovala častým nucením, zato však pobolívalo břicho a stolice v obvyklém čase byla veskrze tekutá. To abyste věděli, co vás eventuálně čeká…
Teď tedy to příjemnější. Za zmínku stojí ohromná rozloha hotelového pokoje. Vstupovalo se z jakési pavlače podél celého traktu. Pokoj byl obdélník o straně deset metrů a šíři poloviční napříč celou budovou. V jeho koutě byla koupelna a WC, z boku této vestavěné části byla šatní skříň. Vedle dveří byl ještě výklenek s umyvadlem. Nad ním ústila výkonná, byť stará, klimatizace, která dokázala zchladit vzduch natolik, že ji bylo třeba občas vypínat. Rozměr pokoje byl impozantní, v nových stavbách bývají tak malé, že se tam dva sotva mohou vyhnout.
Každý měl metr čtyřicet širokou postel s dvěma polštáři, bohužel s hodně slisovaným obsahem. Za negativum považuji špatné nepřímé osvětlení, které bylo natolik slabé, že se při něm nedalo ani číst. I lampička mezi postelemi byla nepoužitelná. Nejen my jsme požadovali lépe svítící šetřivé žárovky, ale to byl zřejmě neřešitelný problém. Byli tací, co si takové vyšroubovali na terase a vyměnili si je sami.
Pokud jde o jídlo, žádné kulinářské lahůdky nebyly. Řekl bych dokonce, že mělo nejhorší úroveň ze všech zájezdů, na nichž jsem byl. Tak např. rýži či špagety předkládají k výběru na nerezových plechách v nízké vrstvě do výklenků s horkou vodou. Voda z rýže či špaget se ohříváním rychle vypařuje a vám pak suchá rýže či špagety křupou mezi zuby. Upravit masa neumějí, bývají tvrdá a máte jich plné zuby. V pravém slova smyslu.Usuzuji, že maso neumí bourat a pokrm připravují z toho, co zrovna dostanou. Jako v Rusku blahé paměti. Ani ryby nebyly na výběr, ač se rybáři činí. Prý se ryby vyvážejí a pro domácí jsou drahé. I když bylo jídlo na výběr pečlivě upravené, vařili v podstatě , alespoň v našem hotelu Pueblo Caribe, v obou restauracích stále totéž, i když v každé s malými odlišnostmi.
Pláž a moře jsou hned za hotelem, stačí přejít přes málo frekventovanou silnici. Celý areál hotelu je oplocen a vchody střeží služba, která kontroluje, zda mají návštěvníci na ruce hotelový kroužek. Ten náš byl oranžový, a když jsme se pokoušeli vstoupit do hotelu vedlejšího, s modrým, abychom se přesvědčili, zda nemají zajímavější trička v minishopu, nepustili nás tam. I na pláži je minibar, kde je k mání po ránu ledová voda, později pak džusy, drinky či pivo. Stojí za zmínku, že pivo se všude servíruje z malých dvoudecových pivních lahviček zpravidla do kelímku, přičemž se uchovává v mrazáku, takže v něm občas plavou i kousky ledu. Je třeba vyčkat, než se oteplí, pak se dá pít. Ten český sládek, co Venezuelany kdys naučil pivo vařit, jim asi zapomněl říct, jak je skladovat a udržovat.
Na pláži je jemný písek a obsluha vám po příchodu nainstaluje lehátka a nad nimi svéráznou skládací stříšku, která se mi jeví lepší, než tradiční slunečník. Moře je příjemně teplé, ale bohužel, pro někoho možná bohudík, jsou denně větší či menší vlny. Ty pak do 50 m od břehu vyhloubí v písku své protějšky, takže prvý krok máte vody pod kolena a druhý jste po pás ve vodě a pak zas naopak. Když tento úsek překonáte, dá se dobře plavat, což jsem bohatě využíval a denně si dal půlkilometrovou štreku do přístavu. Většina turistů však poskakovala v přílivových vlnách, což nepovažuji zrovna za nejbezpečnější, protože vás taková vlna může srazit na dno a vyrazit dech. I když hoši rozkládající lehátka měli po ruce červená vřetena záchranářů, o dění vodě se nezajímali. Po celý den procházejí po pláži místní prodejci s bižutérií, kloboučky, africkými soškami apod. Dokonce i se zmrzlinou. Samozřejmě je tam i stánek s osuškami, tričky, plavkami ap.
Snad nejvíc nás v hotelu zaujaly taneční večery. Netančili jsme my, ale asi dvanáctičlenná skupina mladých profesionálních tanečníků, které jsme přes den mohli vídat, jak nacvičují nová čísla. Uspořádali večer afrických tanců, brazilských, venezuelských, kubánských a předváděli fascinující souhru rytmů a pohybů. Některé tance se navíc odehrávaly pod stroboskopickými lampami, takže rychlost pohybů se opticky ještě zvýšila. Představení byla dobře zvládnuta i režijně, některé nápady, např. převoz šamana přes jezírko (bazén) za svitu pochodní, byly vynikající. Uvědomil jsem si, že tolik energie, co tanečníci vydají za jedinou minutu, nevydám ani za týden. Tanečnice byly mladé ženy modelkových proporcí. Byla však mezi nimi jedna, která byla poněkud baroknějších tvarů. Fascinovalo mě, že jí to vůbec v tanci nevadilo a že se pohybově svým kolegyním naprosto vyrovnala.
Jeden z tanečních večerů byl proložen bingem. Dostali jsme kartu s čísly a nějaká zrníčka a konferenciér mezi tanci předříkával španělsky a anglicky vylosovaná čísla. Syn se náruživě poprvé v životě pustil do hry a hrající sousedka, mladá Venezuelanka s dvěma malými dětmi, mu nakukovala přes rameno a občas upozornila, kam zrníčko patří. Náhle při posledním taženém čísle radostně vykřikla, Ivo obsadil potřebná pole a vyhrál bingo. U stolečku pak výhru potvrdili a jako cenu dostal reklamní cédéčko hotelu. To byla opravdu povzbuzující náplast na zdravotní obtíže.
.jpg)
takže v něm občas plavou i kousky ledu. Je třeba vyčkat, než se oteplí, pak se dá pít. Ten český sládek, co Venezuelany kdys naučil pivo vařit, jim asi zapomněl říct, jak je skladovat a udržovat.