Na cestu do Turecka jsem se chystala se smíšenými pocity. Když svůj úmysl přednesla rodině, zeť sprásknul ruce. Do Turecka ? Do tak nebezpečné země ?
Argumentovala jsem tím, že nás poletí celé letadlo, že v oblasti kterou navštívíme je bezpečno, že všichni, kteří už ten zájezd absolvovali, o něm hovoří v superlativech .
Celá ta diskuze se odvíjela na jaře, rodina tiše doufala, že si tu bláznivou cestu do podzimu rozmyslím, zvlášť, když jsem celé léto měla nějaké zdravotní problémy.
Ale nevzdala jsem to!
Už cestou do Prahy na letiště jsem ve vlaku poznávala spolucestující, podle kufrů, které nám všem cestovní kancelář darovala. (Já si ho prozíravě přepásala nápadným řemenem, což mi dost usnadnilo hledání jak na letišti, tak při každodenním vykládání z autobusu.
A hned jsme se dávali do řeči.
Do Antalye jsme přiletěli ve tři odpoledne našeho času, u nich bylo o hodinu více. A horko! Z Prahy jsme odlétali za drobného mrholení při teplotě asi 10 stupňů Celsia, za zhruba tři hodiny letu jsme se ocitli v horkém létě - 30 stupňů minimálně.
Ovšem v letních měsících teplota stoupá na 40 až 48 stupňů, což by bylo neúnosné.
Na letišti nás čekalo pět autobusů, do kterých jsme byli rozděleni a jelo se do hotelu.
Po nezbytných formalitách nám před večeří zbyl nějaký čas, šli jsme projít na pobřeží, moře bylo asi pět set metrů od hotelu. Někteří neodolali, a hned se vykoupali. Slunce právě zapadalo, byl to nádherný pohled.
Večeře i snídaně byly formou bufetu, jídla bylo dost, výborně připravené, stoly se prohýbaly pod mísami zeleniny, rajčat, paprik, okurek oloupaných a pokrájených na plátky, lilek dušený, pečený, nadívaný, fazole, čočka, hrách, uvařené, taky rýže, opečené brambory, cibule smažená nebo jaká (?), a další pochoutky. Zálivky, jogurty, majonézy. Různě upravená masa, rybí, kuřecí nebo jehněčí.
I zákusků bylo hodně druhů a ovoce také, melouny, jablka i granátová, z těch jsme pili vylisovanou šťávu, citrony, pomeranče, hroznové víno, hrušky a druhy, které jsme ani neznali, až nás přecházel zrak. Všechno jsme chtěli ochutnat, takže každý z nás měl při odletu nějaké kilo navíc. Ubytování jsme vždy měli v luxusním hotelu, u všech byly bazény, nikdo, až na menší výjimky si na nic nestěžoval.
Kufry jsme ani nevybalovali, hned ráno, po bohaté snídani, jsme vyjížděli.
První den jsme jeli podél pobřeží, do Myry, dřívějšího biskupského sídla Sv. Mikuláše. Tam jsme měli oběd a delší zastávku.
Svatý Mikuláš se považuje a to nejen u křesťanů, za jednu z populárních postav. Narodil se někdy v letech 270-286 ve městě Patara, (Turecko) jako syn zámožných rodičů.
Podle pověsti se jeden zchudlý otec rozhodl, že ze svých tří panenských dcer udělá prostitutky, protože bez věna by je neprovdal. Mikuláš, díky svému bohatství po rodičích, prý tajně hodil do komína domu hroudu zlata a tím odvrátil neblahý osud panen (nepřipomíná to Santa Clauze? Ten, pokud vím, naděluje komínem.).
Bulant, náš turecký průvodce, nám při povídání o Sv. Mikuláši tvrdil, že zvyk zavěšovat na vánoční stromek zlaté, skleněné koule, pochází z Turecka. Původně to byly prý pomeranče.
Jiná pověst líčí příhodu tří poutníků, kteří se dostali do nebezpečí na moři a úpěnlivě prosili Sv. Mikuláše o pomoc. Prý se jim zjevil statný muž, který se chopil kormidla, bouři uklidnil, a zase zmizel.
Teprve v kostele města Myry prý později poutníci poznali svého zachránce - Svatého Mikuláše.
6. prosinec, den výročí úmrtí Svatého Mikuláše se stal svátkem. Přesný rok úmrtí není znám.
Podle historických pramenů zemřel ve městě Myra někdy v letech 345 až 351.
V Myře jsme si taky poprvé všimli toulavých psů a koček, se kterými jsme se pak celou dobu setkávali .Nebyli vůbec agresivní, ale přesto nás to trošku znervózňovalo. Někteří tvrdili, že jsou plní blech.
Po návštěvě kostela a procházce městem odjíždíme do hotelu v oblasti Fethiye. Fethiye leží na jednom snovém výběžku a patří k nejoblíbenějším místům dovolených v Turecku .
Ale o tom zas příště…