Tato místa (a navečer ještě Chateauneuf-du-Pape) nás čekala odpoledne. Nejprve jsme zamířili k Pont du Gard. Tato mohutná, nesmírně zajímavá a zároveň užitečná architektonická památka stojí asi 23km od Nimes, na polovině cesty do Avignonu, kam jsme potom měli namířeno.
Sám název Pont du Gard by nezasvěcenému napovídal, že se jedná o most. Ano, most spojující oba břehy řeky Gard tam také najdeme, ale stavba byla vybudována za zcela jiným účelem. Jde o mimořádně zachovaný třípatrový římský akvadukt, který býval součástí padesátikilometrového systému kanálů, který nechal v roce 19 př.n.l. vybudovat Agrippa, vlivný zástupce a zeť císaře Augusta. Kanály přiváděly vodu z pramenů Eure v Uzes do Nimes.
Parkoviště autobusu je vzdáleno několik set metrů od památky, takže Pont du Gard hned nevidíme. Asi po deseti minutách chůze vycházíme z mírné zátočiny a já zůstávám stát doslova s otevřenými ústy. Přečetla jsem si sice, že rozměry akvaduktu jsou úctyhodné-35 oblouků 275m dlouhého horního patra se klene ve výšce 50m nad řekou Gard a má koryto o rozměrech 1,2x1,75m, kterým protékalo 35 000 kubíků vody denně – ale něco tak grandiozního jsem nečekala. Počasí se mezitím úplně umoudřilo, a tak se nádherná stavba z nazlátlého pískovce majestátně klene proti modrému nebi s nadýchanými bílými oblaky. Už se nedivím údajům, že některé pískovcové kvádry použité na stavbě vážily až 6 tun, že stavba trvala 15 let a akvadukt se používal až do 3.století n.l. Probírám se z ohromení a vydávám se tím směrem, kam proudí ostatní turisté –a není jich málo - na most nad prvním patrem akvaduktu. Prohlížím si kvádry, jejichž povrch už za ty dvě tisícovky let upravily povětrnostní vlivy a nalézám dokonce i značky, jež tu zřejmě zanechal starověký stavitel. Fotografuji a ani nevnímám, že můj muž zmizel. Až po hodné chvíli ho spatřím, jak pobíhá v údolí z druhé strany stavby, a jak ho znám, vyčítá Stvořiteli, že člověka neobdařil dvěma páry rukou, aby mohl zároveň fotografovat i filmovat. Hodinka určená k pobytu u Pont du Gard se chýlí ke konci, a tak se vracíme k autobusu, který nás doveze do ne příliš vzdáleného Avignonu.
Do Avignonu to skutečně nemáme daleko, a tak za půl hodiny vystupujeme z autobusu, který odjíždí někam na parkoviště, a ubíráme se za naším průvodcem. Spletí ulic a uliček dorážíme brzy na Place du Palais (Palácové náměstí), které se rozprostírá přímo před Papežským palácem. Tady jsme se dozvěděli, že máme hodinu a čtvrt osobní volno, které můžeme strávit procházkou po městě, nebo tím, že si doplníme kalorie či aspoň energii u šálku kávy. Rozhodli jsme se, že spojíme obě možnosti. Napřed prozkoumáme historické okolí Papežského paláce a pak si dopřejeme nějaké ty tekutiny a nezbytnou kávu. (Tady trochu odbočím a podělím se s vámi o jednu zkušenost: Pokud to bude možné, nejezděte do Avignonu, konkrétně Papežského paláce, v plné turistické sezóně v neděli! My jsme tam v neděli byli a od té chvíle jsem přesvědčena, že nejtěžší oddělení psychiatrické léčebny je ve srovnání s Palácovým náměstím a hlavně s Papežským palácem v neděli odpoledne oáza klidu. Ačkoli – možná jsem naivní a třeba v úterý by to bylo totéž v bledě modrém…)
První, o co jsem se začala snažit, bylo dostat do objektivu fotoaparátu celý Palais des Papes na šířku. Řeknu vám rovnou, že máte-li běžný fotoaparát jako já, nepovede se vám to. Náměstí je sice dlouhé jako celý areál paláce, ale málo hluboké, a tak mám Palais des Papes vyfotografovaný „na pokračování“. Samozřejmě, kam se hrabe můj foťáček na největší gotický palác v Evropě!
Vydali jsme se tedy do spleti ulic a uliček historického jádra Avignonu, které se rozkládá asi na 1,5 kilometru čtverečním a je obklopeno 4,3 km hradeb. Ty pocházejí z let 1359-1370. Historicky nejcennější část středověkého města nacházející se v okolí impozantního Palais des Papes je od roku 1995 na listině světového dědictví UNESCO. Protože čas určený na osobní volno rychle plyne, obracíme své kroky zpět k Palácovému náměstí, kde si chceme v některé ze „zahrádek“četných kaváren vypít svou kávu, než se vydáme na prohlídku Papežského paláce. Ta je načasována na 14.15 hodin.
Procházíme Orlojovým náměstím, které víc než orloj proslavil každoroční červencový hudební a divadelní festival, který právě tady začínává. Je tu živo i teď, protože celá jedna strana náměstí je lemována zahrádkami kaváren a kavárniček. My však chceme být blíž místu, kde se máme za půl hodiny sejít. Vybíráme stolek ve velké zahrádce, tedy spíš zahradě, na kraji Palácového náměstí. Se servírkou se „domluvíme“ celkem snadno-asi je na jazyka neznalé turisty zvyklá - a za chvíli už piji svou kávu a muž nezbytné pivo. Chceme platit, ale „naše“ servírka kamsi zmizela a místo ní se tu poflakuje (říct, že obsluhuje, by byla urážka všech, kteří skutečně obsluhují) číšník, mladík kolem dvacítky, celý v černém. Když ho konečně přilákám k našemu stolu, tváří se značně otráveně a začne švandronit francouzsky. Ještě trpělivě mu vysvětluji, že nemluvíme francouzsky, ukazuji mu prázdný šálek od kávy a peněženku. Myslím, že tato „řeč“ by byla jasná v jakékoli zemi. Ne tak tomuhle mladíkovi. Osopuje se na mne naprosto nevycválaným způsobem, pošklebuje se mi a mele a mele. V tu chvíli musím v sobě přemáhat vzrůstající touhu vyskočit a dát tomu nevychovanci jednu přes …no, přes ústa. Tohle trvá už hodnou chvíli, když se konečně zjeví servírka a bez problému od nás vezme peníze. Mladík už zase znuděně podpírá stůl kousek od nás. Tahle epizoda (naštěstí se až do konce zájezdu nic podobného neopakovalo) mi úplně zkazila náladu a moc mi ji nevylepšila ani prohlídka Papežského paláce.
izel. Až po hodné chvíli ho spatřím, jak pobíhá v údolí z druhé strany stavby, a jak ho znám, vyčítá Stvořiteli, že člověka neobdařil dvěma páry rukou, aby mohl zároveň fotografovat i filmovat. Hodinka určená k pobytu u Pont du Gard se chýlí ke konci, a tak se vracíme k autobusu, který nás doveze do ne příliš vzdáleného Avignonu.
okolí Papežského paláce a pak si dopřejeme nějaké ty tekutiny a nezbytnou kávu. (Tady trochu odbočím a podělím se s vámi o jednu zkušenost: Pokud to bude možné, nejezděte do Avignonu, konkrétně Papežského paláce, v plné turistické sezóně v neděli! My jsme tam v neděli byli a od té chvíle jsem přesvědčena, že nejtěžší oddělení psychiatrické léčebny je ve srovnání s Palácovým náměstím a hlavně s Papežským palácem v neděli odpoledne oáza klidu. Ačkoli – možná jsem naivní a třeba v úterý by to bylo totéž v bledě modrém…)
poflakuje (říct, že obsluhuje, by byla urážka všech, kteří skutečně obsluhují) číšník, mladík kolem dvacítky, celý v černém. Když ho konečně přilákám k našemu stolu, tváří se značně otráveně a začne švandronit francouzsky. Ještě trpělivě mu vysvětluji, že nemluvíme francouzsky, ukazuji mu prázdný šálek od kávy a peněženku. Myslím, že tato „řeč“ by byla jasná v jakékoli zemi. Ne tak tomuhle mladíkovi. Osopuje se na mne naprosto nevycválaným způsobem, pošklebuje se mi a mele a mele. V tu chvíli musím v sobě přemáhat vzrůstající touhu vyskočit a dát tomu nevychovanci jednu přes …no, přes ústa. Tohle trvá už hodnou chvíli, když se konečně zjeví servírka a bez problému od nás vezme peníze. Mladík už zase znuděně podpírá stůl kousek od nás. Tahle epizoda (naštěstí se až do konce zájezdu nic podobného neopakovalo) mi úplně zkazila náladu a moc mi ji nevylepšila ani prohlídka Papežského paláce.