Saint-Paul-de-Mausole, augustiniánský klášter z 12.století, již od roku 1807 slouží jako léčebna nervově chorých. Zde strávil poslední rok před svou smrtí v Auvres-sur-Oise malíř Vincent van Gogh. Nechal se zde hospitalizovat na vlastní žádost.
K areálu léčebny se přichází alejí, která je pozůstatkem aleje, již na svých obrazech zachytil van Gogh. Na obou stranách cesty jsou vysázeny olivovníkové háje. Olivovníky zde nejsou vysoké, a tak s nimi o to více kontrastují vznosné, štíhlé cypřiše. Již před vchodem do zahrady obklopující léčebnu nás průvodce upozorňuje na tabule rozmístěné nepravidelně v okolí léčebny. Když přicházíme blíž, vidíme, že se jedná o reprodukce van Goghových obrazů, které vznikaly právě na tomto místě.A tak si můžeme srovnat současnou podobu úseku krajiny s tím, jak vypadala před více jak sto lety. Vcházíme do zahrady, spíše malého parku, a vidíme, že umělcovy obrazy nás provázejí i tady. Velké kvalitní reprodukce z Goghova provensálského období září barvami. Jsou umístěny na kamenné zdi po obou stranách cesty, po níž přicházíme. Na konci tohoto zvláštního „špalíru“ nás jakoby vítá sám autor na reprodukci známého autoportrétu. A o několik metrů dále se s van Goghem potkáváme opět. Bronzová socha v lehce nadživotní velikosti zachycuje malíře, který jako by ustrnul v půli kroku a výraz jeho tváře napovídá, že právě o něčem přemýšlí. Levou rukou k sobě lehce vine několik utržených slunečnic, další květ slunečnice svírá i ruka pravá, visící mu volně podél boku. Opouštíme na čas pohostinnou zahradu a vydáváme se do jedné z budov, kde je několik místností upraveno jako malé muzeum. Nacházíme tu i malířův spartánsky vybavený pokoj.
I když léčebna dodnes slouží svému účelu, najdeme tu jako historické exponáty prostředky, jimiž byl ve své době léčen i van Gogh. Snad nejpůsobivější je obyčejná vana, do níž byl pacient posazen do ledové vody a přikryt dřevěným příklopem, ve kterém byl pouze otvor, jímž prostrčil hlavu. V tomto „léčebném zařízení“ pak prý byl nucen setrvat několik hodin. Toto prostředí na člověka nepůsobí dobře, a tak se rádi po chvíli vracíme na prosluněnou zahradu. Míjíme také výstavku výtvorů současných pacientů-tak, jak vznikaly při arteterapii. Nahlížíme do klášterního kostela a jsme uchváceni půvabem kvetoucího atria obklopeného krásnou křížovou chodbou. Vycházíme pak do zadní části zahrady, ohraničené na jedné straně mohutnou kostelní zdí, na další pak hradbou vysokých cypřišů. Před nimi je pak rozmístěna další skupina van Goghových obrazů. Co je však nejdůležitější pro mne, to je plocha osázená levandulí. A snad proto, že je zahrada na slunečné straně a chráněná ze všech stran, má zdejší levandule už lehce modravý nádech. To proto, že pomalu začíná rozkvétat. O několik málo dnů později už bychom určitě viděli to, co patří k charakteristické podobě Provence-modrofialový lán levandule. Ani se nám nechce opouštět malebné místo dýchající poklidem, ale čeká nás ještě Glanum.
Glanum, římská osada, patří k nejvýznamnějším archeologickým lokalitám na území Francie. Oba bedekry, jež jsem měla před cestou k dispozici, svorně tvrdily, že místo bylo v roce 2003 silně poničeno povodněmi, a že je tedy v současnosti uzavřeno. Avšak nás už areál, nacházející se pod mohutnou skálou, ale neskýtající snad ani metr čtvereční stinné ochrany před nelítostně sálajícím sluncem, přivítal otevřený. Já jsem v tu chvíli pocítila neodkladnou potřebu aspoň na dvacet minut „dobít baterky“, a tak jsem se barbarsky kochala pouze pohledem přes plot, u něhož stály ve stínu stromů stolečky a křesílka malého občerstvení. A nutno říct, že silná káva, zmrzlina a minerálka udělaly zázrak a já jsem zase ožila.
Poslední místo, které nás ještě dnes čeká, je Les-Baux-de-Provence. Tyčí se nad bílými vápencovými útesy pohoří Les Alpilles. Feudální pevnost se prolíná se skalnatým povrchem, na němž je postavena. Na jedné skalní plošině o délce 900m a šířce 200m leží malá vesnička (má asi 460 obyvatel) a zřícenina hradu. Lupičský šlechtický rod de Baux se zde usídlil ve středověku, v 11.století obsadil 79 hradů a vesnic a byl postrachem kraje.Ve 14.století zde žil psychopatický agresivní Raymond de Turenne, který se bavil tím, že nutil odsouzené, aby sami skákali smrti vstříc z hradeb hradu. Naproti tomu v 13.století proslul hrad jako „dvůr lásky“ lákající trubadúry až z daleka, aby zpívali serenády urozeným dámám. Avšak konec citadely byl potupný. Kardinál Richelieu, už unavený rebelujícími pány i obyvateli Les Baux, nechal pevnost zbourat. Výsledkem je velkolepá zřícenina roztroušená podél úzkého a v závratné výšce umístěného skalnatého ostrohu. Scenérie, kterou lze odtud spatřit, byla prý motivací pro vznik Danteho Pekla. Zříceniny hradu a původní vesnice tvoří tzv. Mrtvé město (Ville Morte), my jsme však procházeli především vesnicí pod zbytky citadely, která pochází ze 17.století, a obsahuje množství sídel, hostících v současnosti různá muzea, a kaplí.V kapli bílých kajícníků najdeme malby, jejichž autorem je místní malíř Yves Bayer.
Vesnice je dnes plně zaměřena na turistický ruch. V malebných uličkách se střídají obchůdky prodávající suvenýry všeho druhu s hospůdkami, vinárničkami, creperiemi. Vládne tam velmi příjemná atmosféra. To jsem vycítila okamžitě po prvních krocích, a tak mi vůbec nevadilo, když jsem se po pár metrech svému muži, který víc než mne hledal co nejvhodnější záběry pro svou kameru, tradičně ztratila. Bylo mi jasné, že v tomto skalnatém mraveništi se nemohu neztratit, ale stejně tak mi bylo jasné, že se zase dřív nebo později najdu. A tak jsem půlhodinky, kdy jsem byla ztracená, využila k tomu, abych si v klidu vybrala první dárečky pro své blízké. Brzy jsme se zase potkali (ani jsme se nemuseli moc hledat) a společně jsme se kochali překrásnou vyhlídkou, již jsme se snažili zachovat pro dny příští pomocí fotoaparátu a kamery.
Bohužel všechno má svůj konec,a tak jsme po 17. hodině toto romantické místo opouštěli. Čekal nás nocleh v městě Nimes a také večeře, která naštěstí neobsahovala nic z plodů moře, ale zato jsem při ní přišla na chuť růžovému vínu. To se pak stalo věrným průvodcem většiny účastníků našeho zájezdu při všech dalších večeřích.
bylo v roce 2003 silně poničeno povodněmi, a že je tedy v současnosti uzavřeno. Avšak nás už areál, nacházející se pod mohutnou skálou, ale neskýtající snad ani metr čtvereční stinné ochrany před nelítostně sálajícím sluncem, přivítal otevřený. Já jsem v tu chvíli pocítila neodkladnou potřebu aspoň na dvacet minut „dobít baterky“, a tak jsem se barbarsky kochala pouze pohledem přes plot, u něhož stály ve stínu stromů stolečky a křesílka malého občerstvení. A nutno říct, že silná káva, zmrzlina a minerálka udělaly zázrak a já jsem zase ožila.
leží malá vesnička (má asi 460 obyvatel) a zřícenina hradu. Lupičský šlechtický rod de Baux se zde usídlil ve středověku, v 11.století obsadil 79 hradů a vesnic a byl postrachem kraje.Ve 14.století zde žil psychopatický agresivní Raymond de Turenne, který se bavil tím, že nutil odsouzené, aby sami skákali smrti vstříc z hradeb hradu. Naproti tomu v 13.století proslul hrad jako „dvůr lásky“ lákající trubadúry až z daleka, aby zpívali serenády urozeným dámám. Avšak konec citadely byl potupný. Kardinál Richelieu, už unavený rebelujícími pány i obyvateli Les Baux, nechal pevnost zbourat. Výsledkem je velkolepá zřícenina roztroušená podél úzkého a v závratné výšce umístěného skalnatého ostrohu. Scenérie, kterou lze odtud spatřit, byla prý motivací pro vznik Danteho Pekla. Zříceniny hradu a původní vesnice tvoří tzv. Mrtvé město (Ville Morte), my jsme však procházeli především vesnicí pod zbytky citadely, která pochází ze 17.století, a obsahuje množství sídel, hostících v současnosti různá muzea, a kaplí.V kapli bílých kajícníků najdeme malby, jejichž autorem je místní malíř Yves Bayer. 
Vládne tam velmi příjemná atmosféra. To jsem vycítila okamžitě po prvních krocích, a tak mi vůbec nevadilo, když jsem se po pár metrech svému muži, který víc než mne hledal co nejvhodnější záběry pro svou kameru, tradičně ztratila. Bylo mi jasné, že v tomto skalnatém mraveništi se nemohu neztratit, ale stejně tak mi bylo jasné, že se zase dřív nebo později najdu. A tak jsem půlhodinky, kdy jsem byla ztracená, využila k tomu, abych si v klidu vybrala první dárečky pro své blízké. Brzy jsme se zase potkali (ani jsme se nemuseli moc hledat) a společně jsme se kochali překrásnou vyhlídkou, již jsme se snažili zachovat pro dny příští pomocí fotoaparátu a kamery.