Mnoho se teď mluví o vzájemných vztazích mezi mladými a starými. Vznosně se tomu říká "mezigenerační vztahy". Také letošní rok byl Evropskou unií vyhlášen Evropským rokem seniorů a mezigenerační solidarity.
Zamýšlela jsem se nad tím a vím, že podobná témata už i tady byla mnohokrát zmíněna.
Ráda bych se vrátila k úvaze, kterou do meilu napsala jedna dívenka na téma vztahů. Cituji:
Nemám ráda rodinné návštěvy, možná nás takových bude více. Nebaví mě chodit k příbuzným z tátovy strany. K babičce, ani k tetě, ani k sestřenicím. Vyhýbám se těmto shledáním jak můžu a chodím na ně jen proto, že oni mne pořád nahánějí a píší mi, jak je jim líto, že jsem u nich už dlouho nebyla, že mě chtějí vidět, že se neukážu a že neodepisuji na jejich textové zprávy.
Jsou to citoví vyděrači!
Nikdy se nezdráhají použít slova jako: zklamala jsi mě, co by ti udělalo, kdybys přišla apod... A já? Potvora jedna nevděčná, nevyvedená. Nejdu a nejdu...
Dobré vychování a statut "hodné dívky," který mám zřejmě nalepený na čele, mne ponouká z povinnosti, nikoli z vlastní vůle, vyhovět jejich naléhání a jednou za čas se ukázat. Jenomže... oni by nejraději chtěli, abych chodila každý týden, nejlépe denně.
Tak to je na mě příliš. Uvědomuji si, že to není ode mne pěkné, takto o nich smýšlet a ještě o tom psát, ale zajímá mne názor nezúčastněných. Budete-li nějaký mít...
Beru ohled na ně, na jejich nářky a výčitky, nikdo se však nezajímá o to, jestli já jako já, osobnost, samostatně myslící a svébytná tam chci. Jestli mě to baví a jestli to dělám ráda.
Celý ten návštěvní proces je pro mne jedna veliká nedobrovolná přítomnost. Kdyby bylo na mně, omezila bych styky pouze na Vánoce a narozeniny. Dokud tu byl táta, zdráhala jsem se rovněž, ale nakonec jsem se na něj těšila a kvůli němu tam šla. Abych ho viděla.
Teď? Je to pryč. Je zřejmě ohavné a zavrženíhodné psát takovýmto způsobem o svých blízkých, avšak nemohu se zbavit nutkavého pocitu, že takto něco není v pořádku. Ne, nestalo se mezi námi nic hrozného. Žádné násilí ani hádky, zloba, nic. Jen prázdnota. Mělkost. Jen nic. Mohu snad za to, co cítím?
Lenka Látalová
Pozn: Toto je obsah jednoho meilu. Jak jsem se k tomuto meilu dostala není důležité. Ale vytáhla jsem to právě proto, že je toto téma letos mimořádně často vzpomínáno. Otázka úrovně lidských vztahů, a to nejen rodinných, je dnes na pováženou a je otázkou k zamyšlení. Jak najít cestu ke zlepšení? Toť otázka!