Ogasawara
Pod tímto názvem lze nalézt na mapě několik ostrůvků v Tichém oceánu. Někdy jsou
také označovány jako Boninské ostrovy, ale i dva názvy zatím nemění nic na okolnosti, že jsou téměř neznámé. Není divu, snad s výjimkou informací o válečných bojích mezi USA a Japonskem na skolonku druhé světové války se o nich nepíše. Mimochodem, při těch bojích byl právě zde sestřelen bývalý prezident USA G.W. Bush starší.
Ostrovy, z nichž je osídlený Čičidžima (a řekne-li se Ogasawara myslí se právě on) patří Japonsku, jsou asi jeden tisíc kilometrů od Tokia, ke kterému patří též administrativně.
Tokijčanů, kteří alespoň jednou navštíví tento okres svého města je však minimum a ostatních Japonců ještě méně. Důvod je prostý, Ogasawara byť patří k Tokiu je mnohem dále než Australie, Nový Zéland a natož jiné asijské země z hlediska časové náročnosti cesty. A komfort cestování na Ogasawaru je také nesrovnatelný s pohodlím křesel a servisem v letadle. Na Ogasawaru je možné se dopravit pouze lodí, která je kombinací dopravní lodi s nákladní a trvá to skoro dva dny.
Výsledkem této reality v uspěchaném světě je minimum návštěvníků, výskyt Japonců, kteří nebydlí na ostrově je stále zvláštností a proto se ostrované na tyto Japonce dívají jako na lidi od nich odlišné a pokud návštěvník navíc není Japonec, tak je pro ně téměř exot, zejména pro děti. Uvedenou poznámku však musím doplnit tím, že ke všem návštěvníkům se ostrované chovají velmi přátelsky, se snahou pomoci a ukázat svůj ostrov v tom nejlepším světle.Proto nikdo, kdo podstoupí cestu lodí na ostrov nemůže být návštěvou zklamán, naopak.
Pozornost místních začíná ještě před tím, než vystoupíte z lodi. Když se loď přiblíží k Ogasawaře vyplují ji naproti lodičky rybářů a majitelů penzionů, ozdobené lampiony a za zvuků reprodukované hudby ji doprovodí až k zakotvení. Stejně začal i náš pobyt, po výstupu z lodi se nás ujal pan Tanaka u kterého jsme měli rezervované ubytování.
Měl rodinný domek, kde byly dva pokoje pro hosty a k dispozici prostorná kuchyně. Před pokoji byla terasa a zahrádka, na které stromy s plody papay. Pan Tanaka byl správný muž přírody, ve svých třiceti letech opustil Tokio a dal přednost životu v přírodě a na moři. Když nám později předvedl jak tomu moři rozumí, pochopil jsem, že se rozhodl dobře a nedovedl jsem si představit, že by jinde mohl být šťastnější.
Moře kolem ostrova je průzračně čisté, teplé, nejsou zde pláže, ale kouzelné břehy, či jak popsat okolnost, že u moře jsou stromy, kde najdete stín, pohodlný a bezpečný vstup do moře a skoro žádné lidi. V moři jsou všude vidět ryby. Zdálo se nám, že nejvíce ryb se nalézá u malého mola a proto poté, co jsme se vybavili jednoduchými rybářskými pruty jsme se právě zde pokusili je chytat. Zatím co já jsem se bál, aby se mi na háček nezakousla některá z okolo plavoucích želviček a želv, začala manželka křičet, že chytla žraloka. Skutečně to vypadalo jako žralok, alespoň do té doby, než to vytrhlo manželce prut z ruky a uplavalo. S rybami byli nejúspěšnější synové, vytahovali jednu za druhou.
Usoudil jsem, že budou dobré večer k přípravě na pánvi, a aby tudíž nelekly, začal jsem je zabíjet úderem do hlavy a to kamenem, neboť kladívko používané doma na vánočního kapra jsem zde neměl. Byl jsem do toho tak zabraný, že jsem si až po chvíli všiml s jakým úžasem mě pozorují místí kluci. Ty zvídavé a překvapivé pohledy nelze zapomenout. Vsadil bych se, že večer referovali rodičům, že viděli čtyři gaidžiny (cizince) z nichž ti dva mladší byli navíc onadžides (stejní), určitě to museli být wtago (dvojčata), a ti gaidžini s rybami dělali zembu wakarimasen (zcela nepochopitelné ) věci. Jak jsem později viděl, oni chycené ryby prostě položí do chladících tašek, kde je dole vrstva ledu.
Ty ryby však byly dobré, i když s těmi, které jsme později chytili s panem Tanakou se to srovnat nedalo. Vzal nás na moře ve svém člunu a řekl, ukážu vám velryby, a tak se i stalo. Ano, viděli jsme velrybu na méně než sto metrů od člunu, pak nás vezl jak on řekl do akvária, a v tom místě oceánu, když jsme opustili člun a plavali, tak všude kolem bylo tolik barevných ryb jako v akváriu. Když nás takto vozil, vždy jel rovně, pak zatočil o devadesát stupňů a pokračoval. Nechápavě jsem na něj hleděl, proč jezdí takto. Vysvětlil mi, že v oceánu, alespoň u Ogasawary jsou silnice. A skutečně i já jsem poté viděl takové zvláštní čeření vody - ty jeho silnice. Kdybych však řídil člun měl bych s rozpoznáním těch silnic asi potíže a každou chvíli bych byl mimo - v oceánském příkopu.
Také nás dovezl na lov ryb "do ruky" přesněji - při plavání jsem vyhlédnuté rybě ukázal v dlani kousek ryby – návnadu, ve které však byl háček. Ryba se tím chytila, poté jsem uvolnil asi jeden metr dlouhý vlasec, který jsem měl přivázaný k ruce a úkolem bylo s takto chycenou rybou připlavat k člunu.
Do té doby jsem si myslel, že umím plavat, ale ta ryba, přestože s jednou ploutví a ještě uzdičkou v tlamě mě předvedla, že přes převahu čtyř ploutví a volných úst, o váhovém rozdílu vůbec nemluvě, to mé plavání tak slavné není. Dalo mi to hodně práce s ní doplavat k člunu, ona totiž potvůrka plavala celou tu dobu opačným směrem. Byla nejen dobrý plavec, ale večer jako sashimi (syrové ryby) byla přímo vynikající.
Ještě bych měl asi popsat jak mě pan Tanaka v praxi vyvrátil můj dosavadní názor, že označení tichý blázen pro rybáře je odvozeno od toho, že při chytání ryb je třeba ticho. On spustil volně dvě lanka za jedoucím člunem, na konci návnady, a zrychloval jízdu. Právě v momentě, kdy člun nabral největší obrátky, kdy dělal největší bengál jsme chytili ty největší kousky krásných ryb. Takže v Tichém oceánu jak názvem, tak realitou se při chytání ryb dělá bengál a u Vltavy či Sázavy v zádech s rachotícími vlaky se vyžaduje klid. Takže žádní tiší blázni, popletové to jsou ti rybáři.
Terén na Ogasawaře je kopcovitý, a aby ta krása zelených kopců a modrého moře byla ještě zajímavější, tak po těch kopcích je možné vidět pobíhat divoké kozy, potomky koz, které se zatoulaly chovatelům a zdivočily a to moře pro větší krásu je plné barevných korálů.
Aby ostrované napravili okolnost, že z koz, původně chovaných v ohradách jsou nyní volně žijící tvorové, tak naopak odchytli tvory volně žijící, želvy a postavili pro ně bazény, kde je chovají. Chovají zde želvy, které po dosažení určité váhy absolvují jednu cestu lodí do Tokia, aby zde skončily v restauracích.
To ostrované absolvují každoročně minimálně dvě cesty do Tokia, které mají zdarma jako občané metropole. Tyto cesty absolvují relativně nepohodlnou lodí, která jakožto jediná možnost spojení je podle mého názoru nikoli handicap, ale pro Ogasawaru ohromný dar, dar díky kterému je zde nedotčená příroda a moře, přestože je to tak blízko ohromné metropoli.
Jaroslav Petřík
