Daň z hlouposti
Toto je čtvrtstoletí stará reportáž, kterou jsem publikoval v tehdejším motoristickém tisku. Dnes platí trochu jiné předpisy, ale přezkoušení po odebrání řidičského průkazu zůstává, a s ním i pocity, které je provázejí. Protože jste příznivě přijímali mé předchozí paměti učitele autoškoly, věřím že si se zájmem přečtete i tuto reportáž. Má ostatně co říci i dnešním řidičům.
Je jeden z prvních jarních dnů. Sluníčko září na vymetené obloze, ale v ulicích města se ještě prohání studený zimní vítr. Před vchodem do autoškoly podupává, přechází a nervózně pokuřuje skupinka mužů různého věku.
Otevírám vchodové dveře a pouštím je do tepla učebny. Přibíhá další a s otázkou: símvás, jsem tu dobře mi strká do ruky dopis. Čtu:
Dopravní inspektorát okresní správy SNB Prahy-západ projednal Vaši žádost o navrácení odňatého řidičského průkazu a podle § 14 odst. 3 vyhl. Ministerstva vnitra č. 87/1964 Sb. o řidičských průkazech ve znění vyhl. FMV č. 3/1972 Sb. a vyhl. 174/l980 Sb. o provádění zkoušek odborné způsobilosti žadatelů o řidičské oprávnění za použití ustanovení § 46 zákona č.71/l967 Sb. o správním řízení r o z h o d l , že před vrácením odňatého řidičského průkazu bude ověřena vaše odborná způsobilost k řízení přezkoušením z pravidel silničního provozu. Dostavte se proto…
„Ano, jste tu dobře!“ odpovídám a hned se táži: „Jak jste přišel o řidičák?“
„To víte, alkohol…“
„Zastavila vás silniční kontrola?“
„Ne, mě zastavila sama silnice. Jel jsem na vojně UAZem, nezvládl jsem vozidlo, narazil jsem a velitel-důstojník si zlomil klíční kost. Věc dostal prokurátor a soud mě odsoudil na 10 měsíců s odkladem na dva roky a ke odnětí řidičského průkazu na 3 roky. Z vojny jsem doma, polovinu mám za sebou, a tak jsem zažádal o prominutí druhé poloviny.“
„Dlouho už jste nejezdil. Nebude vám to dělat potíže?“
„Nebude. Ve výměru mi dopravní inspektorát přikázal absolvovat nejprve kondiční jízdy v autoškole. Učitel byl se mnou spokojen a tak jsem přišel na testy.“
„Myslíte, že uspějete?“ –„Nemyslím.“- „Učil jste se?“ – „Učil.“ „Tak proč si myslíte, že zkoušku neuděláte?“ – „Chce to učit se hrozně moc a dlouho. Rozhodl jsem se, že to už zkusím.“
„Jak jste přišel o řidičák vy?“ ptám se souseda.
„Také alkohol. Zastavil jsem se ve vinárně a když jsem se vracel domů, už na mne čekali. Asi to někdo ohlásil . Naměřili mi 0,6 promile alkoholu. Řidičák šel do čistírny a já z vozu do dílny.“
„Myslíte, že je alkohol opravdu tak nebezpečný, nebo se domníváte, že je to jen propaganda:“ – „Nó, propaganda to není, ale -. Prostě nemělo by se pít, ty pocity, když člověk pod alkoholem někoho zraní musí být strašné!“
Učebna se pomalu zaplňuje a hlouček zvědavých poslouchá náš rozhovor. Obracím se na jedinou ženu: „Jak vy jste přišla o řidičák?“
„Mám spoluvinu na autonehodě. Vjížděla jsem na nepřehlednou křižovatku se značkou Stůj, dej přednost v jízdě. Řidič Trabantu s vlekem z NDR dostal na kluzké vozovce smyk, přejel do protisměru na moji polovinu a tam do mne narazil. Je pravda, že jsem si najela až skoro metr k dělicí čáře, ale to jsem musela, abych viděla. Ukázalo se potom, že vlek Trabanta byl přetížen,“ ospravedlňuje se ještě nyní. Může jí být ke čtyřicítce a je viděl, že nehoda znamenala neblahou událost v jejím životě. Na zkoušce je podruhé a tentokrát se cítí dobře připravena. Pokusil jsem se o nenápadné ověření jejich znalostí.
„Tak teď už víte, co to znamená dát přednost v jízdě?“
Chvíle ticha. „No já vím, co to znamená, ale nevím jak to vysvětlit. Snad, že musím zastavit, ne?“ dodává po chvíli přemýšlení.
„Povinnost řidiče neohrozit, omezit může,“ radí někdo z přihlížejících a zbavuje ji rozpaků. Obracím se na něho. „Proč vy jste tady?“
„Boural jsem na železničním přejezdu. Dlouho jsem jezdil, byl jsem unaven a vjel jsem na červené světlo. Vlak mě zachytil a vlekl 150 m.“
„Stalo se někomu něco?“
„Nestalo, jen jsem se znovu narodil“, směje se a dodává: „Jdu do toho znova.“
„Myslíte, že projdete?“ Úsměv se vytratil.
„Spíše nemyslím. Je to dost věc náhody. Jsou tam všelijaké chytáky…“
Otevírají se dveře a vcházejí zkušební komisaři. V místnosti se rozhostilo ticho a oba příslušníci se rutinovaně pouštějí do práce.
„Jak to, že jste neabsolvoval kondiční jízdy v autoškole? Četl jste rozhodnutí? Máte to tam černé na bílém: Protože vám byl odňat řidičský průkaz na dobu delší než rok, je nutné abyste absolvoval kondiční jízdy v autoškole. Je mi líto, - příště.“ Oslovený zklamaně opouští místnost.
„Vás jsem nečetl a jste tu podruhé? Kdy jste tu byl prvně? Loni v létě? Máte smůlu. Podle vyhlášky 174 musíte zkoušku absolvovat do 6 měsíců, jinak vám řidičské oprávnění propadá, je skartováno a musíte absolvovat celou autoškolu znova. Totéž platí pro ty, kteří na zkoušce neobstojí podruhé.“ Další zklamaný odchází.. Kolik jich ještě bude?
Sleduji, jak se uchazeči o „vyčištěný“ řidičák chápou pera a dávají se do práce. Zbylo jich 19. Jsou rozsazení ob křeslo a oba komisaři bedlivě sledují, zda někdo neopisuje. Nikdo si netroufá. Buď uposlechli varování, anebo už k nim dospěla pověst o sbírce taháků staršího komisaře. Pohled na zkoušené je neradostný a člověku jich je až líto. Řidiči s mnohaletou praxí, někteří z nich řidiči z povolání, prožívají chvíle plné úzkosti. Potí se, rudnou, nervózně si koušou nehty. Kromě dvou – tří, kteří zvládli test za pět minut jim vyplňování činí viditelné obtíže. Snad alespoň teď si položí otázku: měl jsem to zapotřebí?
Časový spínač budíčku žene ručičku neúprosně k nule. Třída se pomalu vyprazdňuje.
Odcházím mezi posledními. Na chodbě napětí opadá, listuje se v učebnici, ověřuje se správnost odpovědí. Přicházím k nejstaršímu účastníkovi, jehož šedesátiny nedají na sebe dlouho čekat, abych položil svou zvědavou otázku.
„Celkom láhko sa vám to stane. Dneska jedete po silnici, zastaví vás pomocník a už vám vezme řidičák.“
„Pomocník, že vám vezme řidičák?“ divím se zcela nepokrytě.
„No jistě. On má na to plné právo, má pásku, nie? – „A za co vám ho vzal?“ – „No, za nič. „ – „Jak to za nic. Nějak vám to přece musel zdůvodnit?“ – „Prosím vás, choďte pryč, já bych vám niečo povedal…!“
Pán se znechuceně odvrátil a mě nezbylo než oslovit někoho jiného. Zdálo se, že dotyčný na mou otázku přímo čekal.
„Taky alkohol. Seděli jsme s kamarádem u piva, s nějakou jízdou už jsem nepočítal. Doma jsem si vzpomněl, že ráno odjíždím na velikonoce a že nemám benzín. Nenapadlo mě, že jsem pil. Sedl jsem do auta a jel. V Motole měla stanice zavřeno, tak jsem se rozhodl zkusit to na Bělohorské. Nespěchal jsem. V kopci mě předjeli esenbáci, zastavili, dali fouknout a bylo to jasné: 500 Kč pokuty a půl roku bez řidičáku.“
„Myslíte, že jste prospěl?“
„Já nevím. Na testy já mám smůlu. Já když dělal papíry, tak jsem byl u zkoušky natřikrát. Teď jsem vyhlášku studoval poctivě. Ten poslední měsíc jsem v ní byl dennodenně. To víte, za hloupost se platí!“
Vracíme se do třídy. Oba komisaři už testy opravili a vyhlašují výsledky. Z 19 uchazečů je pět zklamaných, mezi nimi i starý pán, jemuž prý odňal řidičák pomocník. Z 55 dosažitelných bodů jich získal pouze 16 . Ať je to jakkoliv, průkaz mu do rukou právem nepatří. Jenomže – kolik takových zůstává na silnici nepoznáno a krok za krokem spějí k nevyhnutelné katastrofě, na níž možná doplatí někdo úplně nevinný!
Zkoušky skončily a skupinka šťastlivců, mezi nimi i naši dotazovaní doprovází komisaře na inspektorát, aby převzali zpět své řidičské průkazy. Možná dnes odpoledne, možná zítra, pozítří se začlení nepoznáni mezi ostatní řidiče. Třeba je přece jen poznáte: jsou poučeni, rozumnější, opatrnější. Oni už svou daň z hlouposti zaplatili.
Ivo Antušek