Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Zdeněk,
zítra Milena.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Na východní frontě (nebude) klid…
 
„Jaký máte názor na umístění amerických radarů?“, vychrlil na mne při cestě za rohlíky hubený brýlatý mladík. V ruce třímal blok, tužku, a dychtivě se na mne díval.
Neměla jsem náladu na mluvení, vysvětlování, neměla jsem náladu na otázky ani odpovědi, neměla jsem náladu na vůbec nic. Chřipka se mně šplhala po zádech, lechtala a dorážela tu v krku, tu v zádech, i do kloubů hodlala provést invazi.
„Nemám názor…“, suše jsem odvětila, jak mně zatím suchý kašel dovolil. Hodlala jsem koupit pět rohlíků, a nejkratší cestou doputovat do své milé, teplé a útulné a nedostižně přívětivé postýlky.
„Musíte mít názor!“, dojemně a téměř zoufale ze sebe vyrazil. „Já chci jen pár odpovědí prosím, děláme průzkum názorů, anketku!“ žadonil.
„Nemůžete zůstat lhostejná k tomu, co se kolem nás děje!“, dál hudl svou.
„Nemám dostatek informací, mám jen zkreslené a z novin z kontextů vytržené …“, vydechla jsem unaveně, ale zastavila se.
„Představte si, že Rusové nám zase vyhrožují!“
„Jo, jo!“, ozval se za mnou další hlas. „Zas otvírají ty své dršťky a nedají nám klid! Od nich nikdy klid nebude!“ přidal se k naší zatím mdlé rozmluvě kolemjdoucí růžolící muž středního věku. „Vždycky jsme patřili k východu, a západ nás nikdy nepřijme, jen využije“ Před druhou světovou nás taky hodili přes palubu!“, dodal, a odkráčel.
Doufala jsem, že mladík se pustí za ním, určitě by získal rozvětvenější, ucelenější a mnohem vědečtější názor, než hodlal vydolovat ze mne.
Nepustil. Držel se mne, bůhvíproč, a já neměla to srdce udělat to, co dělám v podobných případech vždy. Omluvím se, a odejdu.
„Určitě jste matka, vám nevadí, že kolem nás a našich dětí budou lítat rakety?“
No to by mně vadilo tedy velmi, pomyslela jsem si, a představila si malinké robě svého syna, kolem kterého lítají tu vpravo, tu vlevo atomové bomby, viděla jsem kolem jeho hlavinky ohňostroj, a náhle jsem nevěděla, o čem to mladík mluví.
„Kdybyste se mne ptal takhle jednostranně, byla bych proti. Jsem proti jakémukoliv násilí, válkám, jako snad každý normální člověk. Ale vy jste se původně ptal na umístění radarové základny, ne?“, nechala jsem se vtáhnout proti své vůli do rozhovoru. Kolem nás se začali zastavovat lidé, a naslouchat.
„Začíná to radarama, a končí raketami“, nedal se zviklat mládenec, a chystal se klást mně otázky, které měl připravené v „anketce“.
Neodolala jsem, ač už rozhodnuta, že tato debata pro mne končí.
„A vy jste zřejmě proti, že ano“?
„Ne, já dělám průzkum“.
„A jaký teda máte názor vy?“, začala jsem proti své vůli útočit zase já.
To byla má poslední věta.
Kolem mne to začalo vřít, nestačila jsem se divit. Už jsem si  totiž byla jistá, že lid „nic“ nezajímá, jsou k jakékoliv politice, ať už komunální či velké apatičtí.
Lid se rozrostl na zhruba deset kusů, a začal se dělit ne na dva, ale hned několik táborů. Mládenec očividně takový zájem a hlavně chaos nečekal, začal se potit, rozhlížet bezradně kolem sebe, protože ač už chvilku „pracoval“, výsledky žádné. Papír zůstal prázdný, zato kolem něho se rozvinula vášnivá diskuse.
„Zase začne zbrojení, já vám to říkám!“, pisklavým hlasem se snažila prosadit hubená uštvaná žena. „Co to melete, ženská“, obořil se na ni bojovník v kšiltovce. „Jaké zbrojení, vždyť jde o radary, ne o zbraně!“
„No jo, ale pustíme si cizáky na naše území, a dopadneme tak, jako vždycky! Budeme vlastně rukojmí!“ přidal se další kolemjdoucí.
S klidným svědomím jsem skupinku opustila a šla pro svých pět rohlíků. Pár minut ke mně ještě doléhala diskuse, a já si spokojeně říkala – „není to ještě tak zlé, lidi aspoň diskutují“. I když mně horečka pomalu dostávala do stavu apatie, vzrušovalo mne vědomí, že lidé apatičtí úplně nejsou.
Poslední výkřik v prostoru: „Referendum!“, mně už zastihl ve dveřích obchodu.
A co vy, přátelé? Máte názor?
Nebo na vás leze chřipka?
Dagmar Jarošová


Komentáře
Poslední komentář: 04.05.2007  13:38
 Datum
Jméno
Téma
 04.05.  13:38 Jaroslav ruská sila a pálení čarodějnic
 04.05.  08:18 Josef.r. pro Karla N.
 03.05.  17:32 Jaroslav chybí mi důvod (skutečný)
 03.05.  16:25 Jana pro karla NL
 03.05.  13:09 karel NL ach ty radary
 03.05.  12:32 josef.r.
 03.05.  10:13 jasmina mne se libi