Rembrandt nebyl pouze malíøem, ale byl i význaèným grafikem, zamìøeným pøedevším na lepty. Je pova¾ován za jednoho z nejvìtších malíøù svìtového kulturního dìdictví i za nejvìtšího tvùrce krásných tiskù ve své dobì, ale zároveò i za nejvìtšího holandského malíøe. Období, v nìm¾ ¾il, je nazýváno „holandským zlatým vìkem“ v dùsledku ekonomického povznesení zemì následkem koloniální expanze. A tento hospodáøský rozmach mìl za následek i rozkvìt umìní. Malíø sám vysvìtloval, èeho chtìl ve svém díle dosáhnout: nejvìtšího a nejpøirozenìjšího „beweechgelickheijt“ - co¾ znamená nejen pohyb, ale znamená i pohnutí ve smyslu emocionálním...
Rembrandt Harmenszoon van Rijn se narodil 15. èervence 1606 v Leydenu. Jeho otec Harmen Gerritszoon van Rijn, který pøijal pøídomek Rijn podle mlýna u Wittepoortu, byl zámo¾ným mlynáøem. O otci se ví, ¾e jako jediný èlen své rodiny zmìnil nìkdy po roce 1630 své nábo¾enství a pøešel od katolicismu k protestantské víøe. Maminka byla dcerou pekaøe a jmenovala se Neeltge Willemsdochter van Zuitbroeck.
O poètu sourozencù Rembrandtových se prameny rùzní. Podle nìkterých mìli Rembrandtovi rodièe celkem deset dìtí, dvì zemøely malinké. Rembrandt byl osmým dítìtem, podle jiných devátým. Pìt ze sourozencù se do¾ilo dospìlosti; dvì sestry a dva bratøi, z nich¾ jeden se stal pekaøem a druhý ševcem, a pak Rembrandt. Jako nejnadanìjší z dìtí šel studovat. Nejdøíve mezi roky 1613 a¾ 1615 navštìvoval místní latinskou školu, kde se pøipravoval k pøijetí na leydenskou univerzitu.
Podle nìkterých pramenù ještì pøed pøijetím na vysokou školu navštìvoval v roce 1619 malíøe Jacoba Isaacszoona van Swanenburgh (1571-1638), který byl synem místního purkmistra a vrátil se právì ze studijního pobytu v Itálii. U nìj se u¾ tehdy uèil malovat.
V kvìtnu roku 1620 v necelých ètrnácti letech nastoupil na leydenskou univerzitu. Studia byla zamìøená na klasickou literaturu, gramatiku a rétoriku. Zde získal Rembrandt pøehled o klasických a biblických pøíbìzích.
Literaturu studoval asi rok, pak školu opustil a stal se na tøi roky Swanenburghovým ¾ákem. V té dobì stále bydlel v domì svých rodièù.
Na pøelomu roku 1624 a 1625 byl v Amsterodamu pùl roku ¾ákem malíøe Pietera Pieterszoona Lastmana (1583-1633) a Jana Symonza Pynase (1583-1631). Souèástí jeho vzdìlávání vedle malíøských technik byla rovnì¾ historie, zpracování textù a øeènictví. Lastman se rovnì¾ nedávno vrátil z Itálie a maloval právì rùzné historické, biblické a mystické výjevy. Vyznaèoval se kontrastními barvami a malbou pláten menších rozmìrù. Byl velkým ctitelem italského malíøe Michelangela Merisiho, zvaného Carravagio (1571-1610), který právì dosahoval dramatického úèinku kontrastními barvami; technika se italsky nazývala „chiaroscuro“, tj. šerosvit, nebo se pøekládá do èeštiny také temnosvit, kdy se pou¾ívá vhodnì voleného pomìru svìtla stínu. Narozdíl od Lastmana Rembrandt nebyl „drobným mistrem“, tj malíøem malých obrazù a miniatur; své dílo uplatòoval na velkých plátnech.
Pojetí šerosvitu pozdìji Rembrandt široce rozvinul, èím¾ obzvláštì on dokázal a¾ tajemného èi magického pùsobení svých obrazù.
V roce 1625 se vrátil Rembrandt do otcovského domu, kde si se svým pøítelem Janem Lievensem (1607-1674) otevøel vlastní dílnu.
Jeho nejstarší datovaný obraz je „Kamenování svatého Štìpána“ z roku 1625. Z biblických námìtù je z roku 1626 „Tobiáš a Anna“.
Oba malíøi byli obdivováni, zakázky se hrnuly, proto¾e i chudší lidé chtìli mít vlastní obrazy; jim bylo mo¾né nabízet grafiku.
V roce 1628 navštívil Leiden významný utrechtský právník a humanista Arnold van Buchel (1565-1641) - a existuje záznam v jeho diáøi o mlynáøovì synovi, který v Leydenu zpùsobil senzaci jako umìlec, pøes svùj ještì „nedospìlý vìk“ (v originále ´sed ante tempus).
V roce 1627 namaloval Rembrandt obraz „Apoštol Pavel ve vìzení“, kde je apoštol pøedstavován jako starý mu¾, rozmýšlející se nad knihou a osvìtlený paprsky, dopadajícími zamøí¾ovaným oknem. Apoštola Pavla namaloval Rembrandt nìkolikrát.
V únoru 1628 pøijal Rembrandt prvního uèedníka Gerrita Doua (1613-1675). Z tohoto roku pochází lept staré ¾eny, pravdìpodobnì umìlcovy matky, a lept vlastní podobizny, èím¾ zaèíná øada jeho autoportrétù. Umìlec toti¾ sám sebe portrétoval nejèastìji - pøedpokládá se, ¾e namaloval a graficky znázornil asi padesát nebo šedesát vlastních podobizen.
V roce 1629 vznikl Rembrandtùv autoportrét olejem. V r. 1629 pobýval v Holandsku Sir Robert Kerr (asi 1578-1654), skotský šlechtic a spisovatel, pozdìjší earl z Ancramu, který se velice zajímal o výtvarné umìní. V Holandsku pùsobil jako vyslanec anglického krále Karla I. (1600-1649). Nakoupil mnoho umìleckých dìl, nìkterá i pro svého krále. Byly mezi nimi i Rembrandtovy obrazy.
Dalším ¾ákem Rembrandtovým se v této dobì stal Isaac Jouderville, jeho ¾ivotopisná data jsou nepøesná. Narodil se asi v roce 1612, zemøel mezi roky 1645 a¾ 1648.
V roce 1630 navštívil dílnu obou malíøù sekretáø holandského místodr¾itele Fredericha Hendrika, prince Oran¾ského (1584-1647) Constantijn Huygens (1596-1687). Byl to básník a skladatel a otec ještì slavnìjšího Holanïana Christiaana Huygense (1629-1695) - matematika, fyzika a mo¾ná i prvního spisovatele scifi. Tato návštìva mìla za výsledek zakázku pro dvùr v Haagu.
V roce 1631 se Rembrandt u¾ jako známý a slavný malíø pøestìhoval do Amsterodamu, kde bydlel v domì obchodníka s obrazy Hendricka Uylenburgha (asi 1587-1661) a mìl zde i ateliér.
Z té doby pochází jeden z dalších starozákonních námìtù „Prorok Jeremiáš truchlící nad zkázou Jeruzaléma“. Na obraze je u¾ patrný Rembrandtùv zájem o nevšední kroje a odìvy - prorokùv odìv je velice propracován s mnohými ornamenty, které jsou zde kontrastem k celkové tesklivé náladì postavy.
V té dobì zaèala umìlcova sbìratelská vášeò a zájem o drahé odìvy, krajky, šperky, co¾ bylo pozdìji pøíèinou jeho zchudnutí. Nakupoval i obrazy a grafiky. Podle nìkterých údajù dokonce do svých barev drtil drahokamy, aby se obrazy více tøpytily.
V roce 1631 vznikl lept „Diana v lázni“. V tém¾e roce namaloval také obraz pitvy „Hodina anatomie profesora Tulpa“, jako¾to záznam pøednášky z tohoto roku, kdy anatom pøednášel laikùm anatomii pa¾e pøi pitvì popraveného zloèince. Obraz prozaøuje svìtlo z bílého tìla mrtvoly a dotváøí tak kompozici jednotlivých zdìšených, zvìdavých a udivených pøihlí¾ejících.
Z antické mytologie je z tohoto roku „Andromeda pøipoutaná ke skále“ podle Ovidiových „Promìn“.
Vznikla øada portrétù souèasných významných holandských osobností, jako napøíklad „Portrét loïaøe Jana Rijcksena a jeho ¾eny“ z roku 1633. Na obraze z temného pozadí svítí oblièeje i vlasy obou man¾elù a záøí jejich velké límce a èepec man¾elky. Na vyrovnání kompozice záøí ještì papír na stole a peníze, které ¾ena mu¾i podává.
V domì svého pana domácího se setkal Rembrandt s jeho sestøenicí Saskií van Uylenburgh (1612-1642), sirotkem po purkmistrovi mìsta Leeuwardenu. Otec Saskie byl také významný tím, ¾e byl jedním ze zakladatelù druhé nejstarší holandské univerzity ve Franekenu (která dnes u¾ neexistuje). Hluboce se do sebe zamilovali a svatba byla 22. èervna 1634, v Het Bildtu, kde Saskia po smrti svých rodièù bydlela u své vdané sestry. Saskia byla bohatá nevìsta a její vìno umo¾nilo vedle znaèných pøíjmù malíøe novoman¾elùm ¾ivot v blahobytu.
Rembrandt se zároveò stal èlenem malíøského cechu svatého Lukáše v Amsterodamu. Pøíštího roku se man¾elé pøestìhovali do svého vlastního bytu, i kdy¾ nìkteré prameny uvádìjí, ¾e u¾ to byl jejich dùm na Anthonisbreestraat.
Od roce 1635 uèil Rembrandt na své akademii. Mezi ¾áky byli nejslavnìjší Govert Tenniszoon Flinck (1615-1660), Gerbrandt van den Eeckhout (1621-1674) a Ferdinand Boll (1615-1660). V roce 1635 namaloval Rembrandt také „Hody Baltazarovy“ na biblický námìt z Knihy Danielovy ze Starého zákona. Opìt vedle hry svìtla a stínù a také dìsu v Baltazarových oèích po pøeètení “mene tekel“ je patrná záøe ornamentù na jeho odìvu. Bohu¾el man¾ele postihla první tragédie - jejich první syn Rumbartus zemøel dva mìsíce po narození.
V roce 1637 se man¾elé pøestìhovali do „Rembrandtova domu“, co¾ je nyní „Rembrandthuis Museum“, na Anthonisbreestraat. Podle nìkterých pramenù Rembrandt koupil tento dùm u¾ v roce 1635, podle dalších v roce 1639, podle nìkterých a¾ v roce 1642. Dùm ale zakoupil na hypotéku, co¾ opìt pøispìlo pozdìji k jeho finanèním obtí¾ím.
Dùm byl v blízkosti ètvrti bohatých ¾idovských obchodníkù, kde Rembrandt èasto hledal pøedstavitele pro své zobrazování scén ze Starého zákona.
Prameny se liší také v údajích o pohlaví jeho dìtí - nìkteré uvádìjí celkem ètyøi syny, jiné hovoøí o tom, ¾e se mu v roce 1638 narodila dceruška Cornelie, která zemøela ve vìku tøí týdnù a další, rovnì¾ pojmenovaná Cornelie, zemøela v roce 1640 jednomìsíèní.
Na podzim 1641 se narodil syn Titus (1641-1668), ale jeho matka Saskia zaèala chøadnout, pravdìpodobnì v dùsledku tuberkulózy a 14. èervence 1642 zemøela. V té dobì maloval Rembrandt jeden ze svých významných obrazù - „Noèní hlídku“, jak je obraz nazýván nyní - i kdy¾ se nejedná o noèní výjev - obraz pouze èasem potemnìl. Obraz vznikl na základì zakázky cechu støelcù - arkebuzníkù, místních mìstských strá¾cù - arkebuza byla primitivní palná zbraò, jakési malé dìlo, pøipevnìné k døevìné násadì. Rembrandt kompozici pojednal znaènì netradiènì - místo statického portrétu vá¾ených pánù arkebuzníkù je namaloval v akci, èím¾ porušil hlavnì zásadu, ¾e na portrétu mìli být všichni zobrazení ve stejnì dùle¾ité pozici, tak aby nikdo nijak „nevynikal“ nad druhé. Namaloval je, jak vycházejí z nìjaké budovy a rozcházejí se po námìstí, pøièem¾ ka¾dý z úèastníkù se zabývá jinou èinností. Vedle èlenù cechu dokreslují kompozici další osoby. Obraz se objednatelùm nelíbil, ale i veøejné mínìní obraz odsoudilo a od Rembrandta se zaèali odklánìt i další jeho patroni.
Obraz „Noèní hlídka“ nyní není v pùvodní velikosti - kvùli èastému stìhování byl zmenšen. Ale byl i poškozen v roce 1975 nìjakým psychopatem.
U¾ za nemoci Saskiiny byla chùvou a snad kojnou malého Tita Geertje Dicks, narozená mezi roky 1610 a¾ 1615, vdova po trumpetáøi. Snad mezi ní a Rembrandem vznikl milostný vztah ještì za ¾ivota Saskie. V ka¾dém pøípadì ji v roce 1636 vymaloval na slavném obraze „Danae“. Mo¾ná první náèrty byly ještì se Saskií, ale obraz dokonèil podle Geertje. Je to obraz, který je vystavený v petrohradské Ermitá¾i v Rusku. Vidìla jsem ho pøed více ne¾ ètyøiceti lety a nìkolikrát jsem se k nìmu vracela právì pro onu tajemnou atmosféru, která se reprodukcí nedá zachytit v dokonalé podobì. Bohu¾el byl také tento obraz v 1985 vá¾nì poškozen útokem nìjakého šílence - poleptal ho kyselinou a poøezal. Obraz byl od doby svého poškození restaurován.
Rembrandt Geertji vìnoval nìjaké šperky po Saskii, ale to zpùsobovalo problémy s rodinou jeho zesnulé ¾eny; kromì toho poslední vùle Saskie byla taková, ¾e by Rembrandt v pøípadì dalšího sòatku pozbyl nároku na dìdictví po ní.
V roce 1647 nastoupila do Rembrandtova domu jako slu¾ebná Hendrickje Stoffels (1623-1663), co¾ se postupnì stalo problémem vztahu Rembrandtova s Geertjí. Rembrandt se do mladé slu¾ebné zamiloval. Ovšem problémy vyvrcholily a¾ v roce 1649 ve stálých hádkách - nakonec Rembrandt nabídl Geertji, ¾e jí bude platit do konce ¾ivota nìjakou apaná¾, a ona se odstìhovala, nebo ji Rembrandt vyhnal - i v tom se prameny rùzní. Ale ob¾alovala Rembrandta za porušení slibu man¾elství a Rembrandt byl odsouzen k placení mnohem vyššího vý¾ivného podle jednìch pramenù, podle jiných jí stejnou èástku nabídl na odkoupení šperkù po Saskii, které zatím dala do zástavy. Proto¾e ale stále dìlala scény a snad ho i nadále vydírala, nechal ji Rembrandt odsoudit na dvanáct let k pobytu v ¾enském blázinci Spinhuis v Goudì. Ona tam zemøela u¾ po šesti letech. V té dobì nedokázal Rembrandt namalovat ani jediný obraz. Toto období Rembrandtova ¾ivota je v rùzných pramenech opìt popisováno rùznì.
Po této dobì zaèal ¾ít s Hendrickje a zaèaly vznikat obrazy, na kterých byla zobrazena. Byly to pøedevším obrazy s námìtem ze Starého zákona o Betsabé, o kterou, i kdy¾ byla vdaná, se ucházel král David. První obraz je s námìtem „Betsabé v lázni“, co¾ vlastnì zavdalo pøíèinu, ¾e se o ni král David ucházel, druhý je „Betsabé dostává dopis od krále Davida“.
Oba obrazy vznikly v roce 1654, kdy se Hendrickje narodila dcera Cornelie.
Za svùj pomìr s Rembrandtem mimo man¾elství byla Hendrickje povolána pøed soud - s ob¾alobou za ¾ivot v høíchu s malíøem Rembrandtem - a rozsudkem jí bylo zakázáno pøijímat svátost oltáøní. Rembrandt nebyl èlenem stejné církve, tak¾e nijak potrestán nebyl, ale spoleènost se od nìj zaèala odtahovat a zakázky zaèaly klesat.
V roce1656 a 1657 vznikly opìt další obrazy na starozákonní námìty - oba na téma ze ¾ivota krále Davida „David hraje na harfu Saulovi“.
V té dobì se ale také zaèal jeho finanèní úpadek. Pøevedl svùj dùm na syna Tita, aby unikl vìøitelùm a zaèal rozprodávat své sbírky. O¾enit s Hendrickje se nemohl, aby nepøišel o zbytek dìdictví po Saskii. Své cennosti však byl nucen prodat pod cenou, tak¾e nestaèil všechny dluhy pokrýt a tím jejich výše následkem úrokù narùstala. V roce 1658 musel prodat dùm na Anthonisbreestraat a odstìhoval se s Hendrickje a Titem do pronajatého domu na Rozengracht (nyní è. 184) v Amsterodamu. Byla to ètvr», kde pobývalo mnoho umìlcù.
V té dobì se Rembrandt sám namaloval jako monarcha a rovnì¾ provedl svùj portrét jako lept.
Vzhledem k místním zákonùm pøestal mít Rembrandt mo¾nost po úpadku prodávat svá díla. Aby mu pomohli, zalo¾ili Hendrickje a Titus v roce 1660 spoleènost pro obchodování s obrazy a Rembrandt se stal jejich výsadním dodavatelem. Tak mohli aspoò nìjak ¾ít. Titus se stal univerzálním dìdicem, ale pøevedl èást svého dìdictví na svou nevlastní sestru. Na dokladu o zalo¾ení spoleènosti, pøesto¾e Rembrandt a Hendrickje nebyli oddáni, bylo uvedeno „man¾elka pana Rembrandta van Rijn, umìleckého malíøe“.
Rembrandt sám sebe tehdy zobrazil jako apoštola Pavla.
Pokud to ovšem jen trochu šlo, ve své sbìratelské vášni pøes dluhy i chudobu pokraèoval. Ví se o jeho skromnosti ohlednì ¾ivotních potøeb, ale sbìratelství byla vášeò doslova chorobná.
Z roku 1661 je obraz „Pøísaha Claudia Civila“ na zakázku amsterodamské radnice a z roku 1662 „Syndikové“. Obraz „Syndikové“ je skupinovým portrétem pìti úøedníkù a kanceláøského sluhy.
Tehdy získala rodina pro Rembrandta více zakázek od bohatých místních rodin.
V èervenci 1663 zemøela Hendrickje. Souèasní lékaøi usuzují podle její podoby jako Betsabé z obrazu „Betsabé dostává dopis od krále Davida“, ¾e trpìla rakovinou prsu. Jiné prameny uvádìjí, ¾e zemøela na mor.
Nìkdy po této dobì namaloval Rembrant obraz, který byl donedávna nazýván „Portrét starého mu¾e“, nyní umístìný v Rembrandtovì muzeu v Amsterodamu. Podle souèasných výzkumù od nejvìtšího holandského odborníka na staré umìní a na Rembrandta, profesora Ernsta van de Weteringa, se jedná o portrét našeho Jana Ámose Komenského (1592-1670).
V èervnu 1665 slo¾il Titus van Rijn maturitu a Rembrandt namaloval obraz „®idovská nevìsta“.
V roce 1667 Rembrandta navštívil jako zákazník toskánský velkovévoda Cosimo III. di Medici (1642-1723).
Podle nìkterých pramenù tehdy pracoval Rembrandt na obraze „Návrat marnotratného syna“, který je pova¾ován za Rembrandtùv umìlecký odkaz a jeho vyrovnání se se ¾ivotem. Ovšem, opìt jsou prameny, tvrdící, ¾e obraz pochází z døívìjší doby. V roce 1668 se Titus o¾enil a vzal si za ¾enu Magdalenu van Loo, dceru støíbrníka. Bohu¾el ale krátce po svatbì zemøel a nedoèkal se ani narození své dcery. Rembrandt pak ¾il s dcerou Cornelií.
Na jaøe 1669 se narodila Rembrandtova vnuèka Titia, šest mìsícù po smrti svého otce. Rembrandt byl pøi køtu 22. bøezna 1669 kmotrem. V tomto roce namaloval Rembrandt tøi své podobizny.
Poèátkem øíjna 1669 navštívil Rembrandta amatérský genealog Piter van der Berederode (1631-1697), který udìlal záznam o staro¾itnostech a kuriozitách jeho okleštìné sbírky.
V úterý 4. øíjna 1669 Rembrandt zemøel. Pochován byl 8. øíjna v kostele Westerkerk (tj. západní kostel). Podle vìtšiny pramenù zde byli pochování i Hendrickje a Titus. Pøesné místo jeho posledního odpoèinku není známo. Má se za to, ¾e je to nìkde podél severní stìny.
Tak¾e jeden z nejvìtších malíøù svìta zemøel v pomìrné chudobì a osamìlý - pøe¾ily ho pouze dvì pøíbuzné - neman¾elská dcera Constancie a vnuèka Titia.
Za svùj ¾ivot namaloval asi osm set obrazù, asi dva tisíce kreseb a tøi sta grafických listù.
Jeho obrazy jsou nesmírné ceny, ale jemu staèívalo k ¾ivotu jen málo jídla, vìtšinou byl obleèen v šatech, které nesly stopy jeho práce. Své bolesti, kterých v jeho ¾ivotì nebylo málo, léèil únikem do svìta svých pøedstav, které zobrazoval na svých plátnech a leptech. Byly to ale i jeho bolestné ¾ivotní zkušenosti, které daly jeho obrazùm punc opravdovosti i ono „dojetí“, které do nich vlo¾it chtìl.