Tøíkrálová úvaha
No jistì, opìt byly jedny krásné Vánoce a nyní jsme ji¾ vkroèili do roku 2019.
Vánoce pro¾ívám ji¾ celých 80 let, od které doby si je pamatuji opravdu to nevím, ale za ty vzpomínky, které v mé pamìti narùstaly, dìkuji Pánu Bohu.
Se vzpomínkami pøibývaly také rodinné tradice a posléze ty se staly dùle¾itými i pro naši rodinu v Austrálii.
Asi to bude pravda, ¾e s vìkem rùzné vìci zapomínáme, nechci se tím omlouvat, ale opravdu tentokrát jsem zapomnìla nìco, co jsem celá léta dodr¾ovala. Bohu¾el èlánek paní Holubové „Novoroèní zvyky a obyèeje“ jsem si pøeèetla se zpo¾dìním, nemohla jsem ji¾ nic napravit. Její èlánek mám natisknutý, ulo¾ený a co jsem zapomnìla jsem si ještì rychle zapsala. Paní Ludmilo dìkuji Vám za všechny ty dobré rady. Bohu¾el tento rok bude ale bez penìz, proto¾e jsem zapomnìla uvaøit èoèku a to si pøedstavte, ¾e právì tu má mùj man¾el moc rád, èoèku nakyselo. Štìstí ale pøece neuletìlo, prasátko a to ne jen jedno máme. Mám také jiný dùvod proè prasátka v poslední dobì mám víc ráda a vìøte, za oknem pìknì sedí, do otevøené pøední verandy se pozornì dívají a moc jim to tam sluší. Tøi pìkná keramická prasátka.
Také jste mi pøipomnìla kominíky. Nevím, zda jsem je nìkdy potkala na Nový rok, ale docela jistì si oba s man¾elem pamatujeme, ¾e jsme jich celou partu potkali, kdy¾ jsme 3. ledna 1960 pøejí¾dìli Staromìstské námìstí cestou z radnice do kostela sv. Jakuba k dokonèení naší svatby. Byli bychom stále ještì š»astnì spolu bez tìch kominíkù a s tìmi pravnouèaty? Ano to je toti¾ to štìstí.
A ještì nìco ze SeniorTip. Tentokrát èlánek Renaty Šindeláøové. Souhlasím s tím dobrým a zajímavým èlánkem, ale nevím, bude-li autorka mít radost, a¾ jí povím, co jsem provedla nìkdy zaèátkem sedmdesátých let, kdy¾ jsme se pøestìhovali do ètvrti Coogee, na východním pobøe¾í Sydney.
Všude v obchodech byly ji¾ v prodeji vánoèní ozdoby, do poštovní schránky pøicházely nabídky na ozdoby oken a domù, nabídky na dárky, ale èlovìk si øíkal, to ještì poèká, ještì je èas.
Jeden den pøi rychlém bì¾ném nákupu v blízkém delikatesu a zeleninì, na víc po práci nebyl ani èas, jsem si vzpomnìla, ¾e koupím pùlku melounu. Byl tì¾ký, ale koupila jsem ho. Pøidali mnì ho do tašky, kdy¾ jsem ale vidìla, ¾e z nìj vytéká š»áva, vzala jsem to radìji jen tak do rukou. Pøes rameno kabelku, v které nosím „moc“ vìcí (naprosto zbyteèných, jak øíká man¾el), pøes ruku nákupní tašku a v obou rukou meloun, z kterého stále vytékala pìknì lepivá š»áva, jsem vyšla z obchodu na chodník. Vidìla jsem, ¾e man¾el v okénku auta na druhé stranì ulice pìknì zkøivil oblièej, ale to u¾ se nedalo nic dìlat. Míøila jsem k pøechodu, kdy¾ tu náhle slyším z jednoho obchodu tu kouzelnou melodii „Tichá noc, svatá noc“. Opravdu Vánoce, a hraje se koleda! Vùbec jsem nepostøehla, ¾e prý man¾el, jak mi potom øíkal, z auta divoce mával pa¾emi, a volal :“ Jdi na pøechod pro chodce!“. Nevidìla jsem ho, nevidìla jsem nic, jenom jsem poslouchala, nevadila mi ani lepkavá š»áva, která mi stékala po rukou, prostì jsem jednoduše zaèala v tom vánoèním okouzlení pomalu pøecházet ulici. Prosím vás, copak jsem si v tom okam¾iku mohla vzpomenout na znaèený pøechod. Já jsem poslouchala koledu, tu jednu z nejkrásnìjších. A¾ pískání brzd a silné troubení aut mne probudily. Mìla jsem štìstí, dokonce mì ani nikdo, krom mého man¾ela nevynadal. Snad proto, ¾e Vánoce byly ji¾ tak nablízku mnì bylo odpuštìno.
Tak si jenom moc pøeji, aby ka¾dé Vánoce ty koledy znìly ze všech obchodù, aby ka¾dý ozdobil dùm a všechna okna, ale aby nebylo více tak bláhových lidí, kteøí mohou zpùsobit tøeba také neštìstí.
