SLYŠEL JSEM ZPÌV DÁVNÉHO DOMOVA V posledních ètyøech letech jsem dvakrát za¾il podobné kouzelné okam¾iky. Slyšel jsem zpìv duše dávného domova, z kterého jsem prchal pøed sedmdesáti roky. Poprvé to bylo v kvìtnu 2015 pøi autogramiádì knihy "Rozlet - pøíbìhy Milana Kroupy" v gymnáziu Václava Beneše Tøebízského ve Slaném, které jsem se s Milanem zúèastnil. Zúèastnil se jí i celý profesorský sbor a pár set studentù. Brzy po zahájení jsem já - a jak jsem pozdìji zjistil - i Milan a vìtšina pøítomných - pocítil, ¾e jsme spoleènou vlnou v tisícileté historii zemì, v které jsme se narodili, ¾e její epizody slávy i poní¾ení jsou nesmazatelnì zaznamenány v našich duších a jsou mezi dary, jimi¾ jsme obohatili historii zemì, která nám, kdy¾ jsme byli na kolenou, nabídla nový domov, a kterou jsme se nauèili milovat.
Podruhé jsem sounále¾itost s rodnou zemí pocítil pøi koncertu litomyšlského sboru KOS v kostele sv. Václava v Torontu 2. prosince 2017. Sbor, který má 48 hudebníkù, patøí mezi nejlepší evropské (a pravdìpodobnì i svìtové) smíšené sbory a jeho koncerty byly odmìnìny nejhledanìjšími vyznamenáními nejen v ÈR, ale i v øadì jiných zemí.
Sbormistr sboru Milan Motl, který má mimoøádné zásluhy o úspìchy sboru a jeho¾ práce je vysoce cenìna porotami doma i za hranicemi, zahájil koncert smrští tonù, která mi vzala dech a napovìdìla, ¾e se máme na co tìšit. A mìli...
Èas divù zaèal u¾ pøed koncertem. Ponìvad¾ u¾ jsem starobylý a rùznì porouchaný, cestuji (pokud ještì vùbec cestuji a cestuji velmi zøídka) vìtšinou koleèkovou ¾idlí, postrkovanou støídavì pøáteli Alexandrem Havrlantem, Martinem Pøibánìm a nìkdy prof. Johnsonem. V tomto pøípadì to byl Martin Pøibáò, který mì dostrkal a¾ k èelu kostelní sínì, v ní¾ se koncert konal, a tam mì pøedstavil elegantnímu mu¾i, který mi byl mocnì povìdomý, ale nemìl jsem ponìtí, kdo by to mohl být. Ale jakmile jsem uslyšel jeho jméno – Dr. Michael Šust – byl jsem doma.
Setkal jsem se s ním zaèátkem 90 let v Torontì. To ještì nemìl titul, ale byl mimoøádnì sympatický, nábo¾ensky zalo¾ený mladý mu¾ s nádherným basovým hlasem. Dìlali jsme leccos spoleènì, nejvíc se pamatuji (ponìvad¾ mi to Dáša Rydlová pøipomnìla) na koncert, který jsme pøipravili pro Sokol v Ottawì, na kterém Michael zpíval a Dáša ho doprovázela.
Od té doby Michael urazil velký kus cesty: získal doktorát musických umìní na univerzitì v Bostonu, zalo¾il organizaci Czech Symphony Project, jejím¾ je dosud „directorem“, vystoupil v øadì oper a koncertù, zpíval pøed prezidenty Havlem a George W. N. Bushem a co je pro nìj nejdùle¾itìjší, stal se pastorem (dnes „senior pastor“) Harvest Bible Chapel v St Louis. Jedním z vrcholných okam¾ikù zájezdu sboru KOS jistì byl okam¾ik, kdy tøi mladí èlenové sboru byli v jeho kostele pokøtìni.
Michael vystoupil jako sólista na koncertì v Torontu a jeho hlas – stejnì jako pøed tøiceti roky - i tentokrát znìl v srdci dlouho po tom, co doznìl v našich uších. Ale to platí o celém koncertu. Po smršti tonù, jimi¾ koncert zahájil, nás Milan Motl provedl zahradou svých oblíbených skladeb a my jsme nadšenì tleskali- a nìkteøí z nás – vèetnì mne, chvílemi vidìli zpìváky i sbormistra závojem slz radosti.
To byly okam¾iky, kdy jsem znova - jako pøed tøemi léty na slánském gymnáziu - pocítil sounále¾itost se svou rodnou zemí, Horovou zemí „stokrát pokoušenou“, zemí, v ní¾ hluchý Bedøich Smetana donutil vìèné ticho, aby vydalo partituru „Mé vlasti“.
