Listopad 2017
Rok 2017 spìje ke konci a to v¾dy pøináší myšlenky co vše se ji¾ událo a to nejen v tomto roce.
My jsme ji¾ v záøí zavzpomínali na 49 let pro¾itých v Austrálii. V èeském domovì jsem ¾ila tøicet let, mùj man¾el 33 let a náš syn, který právì v tomto mìsíci listopadu oslavuje 56 narozeniny, ¾il v Praze jen pár let ne¾ byl èas zaèít chodit do školy.
Mìli jsme v Austrálii od zaèátku štìstí na milé sousedy, kteøí se sna¾ili nám rozumìt i bez naší znalosti angliètiny.Tedy angliètinu jsme bìhem tìch let zlepšovali a vìøíme, ¾e také vylepšili. Ale i bez té nutné komunikace, sousedé byli stále milí a pøátelští i pøesto, ¾e jsme se postupnì stìhovali do jiných ètvrtí v Sydney. Však nìkteøí z nich byli také emigranti.
K nejbli¾ším pøátelùm nás ale pøivedl náš syn. Kdy¾ se v patnácti letech seznámil pøes spolu¾áka se svou nynìjší man¾elkou, s kterou mají tøi dìti, tedy naše vnouèata a také ji¾ jejich tøi vnouèata a naše pravnouèata. Rodina se nám krásnì rozrostla.
Jak to tedy zaèalo ?
Kdy¾ pøed dosti lety syn pøivedl tehdy svou australskou dívku k nám na oslavu Štìdrého veèera, tak jak jsme to slavili celá léta v Austrálii, byla naprosto nadšená a zeptala se, zda pøíští rok bychom mohli pozvat její rodièe. Okam¾itì jsme souhlasili, oni opravdu pøišli a my jsme byli hned pozvaní na oslavení Christmas Day do jejich domu. A tak to ji¾ zùstalo. Prostì nás pøibrali do rodiny. Však ta jejich je dosti veliká a stále vìtší, v¾dy» vychovali šest dcer. I jejich pravnouèata nás oslovují jako ta naše – babi a dìdo. Alespoò to mohou trochu rozlišit, však tìch „nany“ a „grandpa“ mají ji¾ v rodinì dost.
Myslím, ¾e rodina naší snachy si mo¾ná ani plnì neuvìdomila, co to pøipojení do rodiny, víc ne¾ pøátelství pro nás znamenalo.
Dnes je to tak samozøejmé, ¾e na ¾ádné oslavì rodiny nesmíme chybìt.
Naše vnouèata a také nejstarší pravnuk pochytili od nás pár èeských slov a se snachou se oslovujeme „ahoj holka“. Líbí se nám to a také její maminka, má velmi blízká kamarádka mì tak zdraví. Já ovšem ji také.
®e bychom mohli být té Austrálii ještì blí¾e ?
Naše vnuèka, které je ji¾ 33 let má se svým bývalým spolu¾ákem z gymnasia ji¾ tøi dìti. A ten její man¾el, otec tøí našich pravnouèat je jeden z potomkù známého domorodého kmene Murawari, hraje výbornì na didgeridoo a uèí tak hrát i oba své chlapce.
Ale to ještì není všechno. Pøed dvaceti lety se náš syn dokázal postarat o syna svého kamaráda, který i s man¾elkou propadli drogám. Letos je mu ji¾ tøicet let, je ¾enatý a mají malého chlapeèka. Také pro nì jsme „babi a dìdo“. Patøí do rodiny, tedy i k nám. Tak¾e máme vlastnì ètyøi vnouèata a ètyøi pravnouèata.
Náš èeský domov a ty pravé èeské koøeny na které nikdy nezapomeneme, máme bohu¾el velmi daleko, ale v Austrálii jsme s celou rodinou opravdu doma.
.JPG)
.JPG)
.jpg)