Hrùzy èlovìèenství Po africkém kontinentì (jak skoro dennì vidíme na televizi a èteme v novinách) se potulují bandy nestvùr v lidské podobì, které vra¾dí, znásilòují ¾eny, amputují lidem rty, prsy a pohlavní údy a vypalují jejich domovy. Ponìvad¾ stupeò jejich bestiality je nepøijatelný i ¾ivlùm, které ve jménu moci nebo bohatství èi jen udr¾ení se na ¾ivu, jsou ochotni loupit a pálit domovy svých obìtí, doplòují své tlupy únosem dìtí, které indoktrinují strachem a kultivováním jejich nejhorších pudù. Jinde jinak mo¾ná celkem normální èlenové své spoleènosti pova¾ují za normální akt spravedlnosti ukamenování znásilnìných ¾en (¾eny – pokraèovatelky ¾ivota – jsou obzvláštì èasto terèem násilí, ale ani ony neunikly virusu krutosti èlovìka k èlovìku: nikdy nezapomenu prùvody ¾en pochodujících ulicemi èeských mìst a do¾adujících se trestu smrti pro Miladu Horákovou). A chceme-li nahlédnout do kuchynì skoro vìdecky zritualizovaného procesu násilí, staèí otevøít si knihu vzpomínek nìkterého z pøe¾ivších vìzòù nacistických nebo komunistických kriminálù a koncentrákù.
Trochu by pomohlo, kdybychom si mohli namlouvat, ¾e vlny násilí, které se za posledních sto let pøevalily pøes naši planetu, jsou novodobým a pøechodným úkazem. Historie bohu¾el mnoho dùkazù na podporu takové iluze nenabízí. K Vánocùm jsem dostal dárkem od øeditele slánského gymnazia Václava Beneše Tøebízského (pøed sedmdesáti roky i „mého“ gymnázia), Dr. Milana Dundra, nìkolik kní¾ek o Slaném. Zvláš» mne zaujaly „Legendy ze Slaného a Slánska“, mo¾ná i proto, ¾e autorem knihy je Jindøich Hulinský a já se pøed víc ne¾ sedmdesáti roky producíroval po Slaném, nìkdy ve spoleènosti mimoøádnì hezkého studenta stejného pøíjmení jako Jindøich, a stejného roèníku jako já (on chodil do tøídy B), oba s dlouhými vlasy (jeho byly uhlovì èerné), oba v èerných širácích (øíkalo se nám potápky), hlavnì proto, ¾e nacisti potápky nenávidìli, oba frajersky odfukující cigaretový kouø. Nebylo by mile høejivé, kdyby Jindøich Hulinský byl pøíbuzný mého dávného kamaráda? Knihu – fotoreprint pùvodního vydání z roku 1931- vydala Knihovna V. Štecha ve Slaném. Hulinského kniha, bohu¾el, dùkazy na podporu iluzí nenabízí. Naopak.
První dvì kapitoly mají titul „Slánští kališníci. Dvì historické èrty z patnáctého vìku.“ Zaèínají lyricky: „O nedìlním dni 5. kvìtna léta Pánì 1420, který byl výroèním dnem památky sv. Gotharda, biskupa a muèedníka, probudilo se krásné jitro nad mìstem Slaným i celým jeho pùvabným okolím; ranní slunko vesele vycházejíc, zvedlo se nad „vrchem slaným“ a rozptýlilo lehké mlhy nesoucí se po údolích a hájích, tráva leskla se tøpytnou rosou a z mladých smrèin a jedlin prohlédala svì¾í zeleò prvního jarního rozpuku. Skøivánci, tøepotající se v nedohledné výši, pìli svou ranní píseò a z hlubších temných hvozdù hory slánské, z lu¾í a vzdálenìjšího „vršku krkavèího” u Ovèár ozývaly se hlasy ¾e¾ulek; poèínalo krásné ráno v bo¾í pøírodì.” Dokonalé ráno pro ka¾doroèní „slavnost poutní”, kterou slánští obèané (po upálení Jana Husa se pøevá¾nou vìtšinou pøiznali k jeho uèení) pou¾ili k významné církevní oslavì: „nastolení novì dosazeného plebána, pøi ní¾ poslou¾eno býti mìlo úèastníkùm po prvé tìlem pod zpùsobou obojí.” Ale dvacátá léta 15. století nebyla pokojná léta. O duši národa se rvali stoupenci pape¾e a následovníci Husovi, kteøí se po smrti ®i¾kovì rozdìlili na Tábority, Kališníky a Sirotky a sváøeli se mezi sebou. Ètrnáct dní po svatogothardské pouti tøi nejmladší slánští konšelové vytáhli s nìkolika sty zbranì nejschopnìjších obèanù na pomoc Praze, ohro¾ené køí¾ovou výpravou krále Zikmunda. Zikmund po porá¾ce pod Vyšehradem odtáhl 24. kvìtna k Staré Boleslavi a jeho stoupenec Václav Zajíc z Hasenburku vyrazil ke Slanému, které mu – díky neúmyslné zradì a šíøení l¾ivých zpráv, ¾e Zikmund se zmocnil Prahy – padlo do klína. Pro katolickou stranu to bylo významné vítìzství. Tak významné, ¾e do Slaného pøitáhl i Zikmund, pape¾ský legát a pra¾ský arcibiskup a zaèalo provìøování pravovìrnosti slánských obyvatelù. Témìø všichni se pøihlásili ke katolické víøe. S výjimkou plebána Ambro¾e a souseda Vaòka. Ti byli pøivedeni do chrámu sv. Gotharda a zatímco vítìzové nièili všechno pøipomínající obøady pod obojí, bylo jim pohro¾eno,¾e nezøeknou-li se „bludného uèení”, budou potrestáni smrtí upálením. Nezøekli se, „pøed vraty høbitova postavena hranice a na ní pøed zraky ustrašeného obyvatelstva spáleni muèenníci slánští otec Ambro¾ se sousedem Vaòkem…” Zikmund a jeho vojsko se ve Slaném dlouho neohøáli a vláda mìsta se vrátila do rukou kališníkù, jejich¾ duší byl faráø Køiš»an.
Historie se opakovala, jen v trochu jiné podobì: Slaný dobyli – úskokem (po jedenácti dnech obléhání pøedstírali, ¾e odtáhli a v noci se vrátili) Táborité a Sirotci, kteøí pøišli ztrestat své umírnìné spoluvìrce: „Bìhem jediné hodiny vtáhla valná èást obléhajícího vojska do vnitra zrazeného mìsta, které octnuvši se v rukou nepøátel, hned na více stranách bylo zapáleno. Kvílení zvonù, køik z ulice do ulice prchajících obèanù, náøek ranìných a pláè ¾en mísil se v zuøivý køik a vítìzný jásot nepøátel. Nastalo zuøivé øádìní proti bli¾ním…suroví a zdivoèelí „bojovníci bo¾í” neznali milosrdenství, rozptýlivše se po všech ulicích a prostorách mìsta ubíjeli, pálili a drancovali napoøád…Nìkteøí velící panoši…uchýlili se do vì¾e kostela sv. Gotharda. Ta okam¾itì obklíèena, hoølavinami naplnìna a zapálena. Faráøi Køiš»an i s støídníkem svým Václavem ze Zvíkovce vyvleèeni z budovy farní a vr¾eni na hranici pøi fortnì høbitovní…”
Mnoho jsme se nezmìnili – jen místo hranic, na kterých umøelo pár desítek lidí, jsme zøídili plynové komory, v nich¾ jsme zavra¾dili miliony.
Po africkém kontinentì (jak skoro dennì vidíme na televizi a èteme v novinách) se potulují bandy nestvùr v lidské podobì, které vra¾dí, znásilòují ¾eny, amputují lidem rty, prsy a pohlavní údy a vypalují jejich domovy. Ponìvad¾ stupeò jejich bestiality je nepøijatelný i ¾ivlùm, které ve jménu moci nebo bohatství èi jen udr¾ení se na ¾ivu, jsou ochotni loupit a pálit domovy svých obìtí, doplòují své tlupy únosem dìtí, které indoktrinují strachem a kultivováním jejich nejhorších pudù. Jinde jinak mo¾ná celkem normální èlenové své spoleènosti pova¾ují za normální akt spravedlnosti ukamenování znásilnìných ¾en (¾eny – pokraèovatelky ¾ivota – jsou obzvláštì èasto terèem násilí, ale ani ony neunikly virusu krutosti èlovìka k èlovìku: nikdy nezapomenu prùvody ¾en pochodujících ulicemi èeských mìst a do¾adujících se trestu smrti pro Miladu Horákovou). A chceme-li nahlédnout do kuchynì skoro vìdecky zritualizovaného procesu násilí, staèí otevøít si knihu vzpomínek nìkterého z pøe¾ivších vìzòù nacistických nebo komunistických kriminálù a koncentrákù.