Paruka
Dozvìdìla jsem se, ¾e v Sydney existuje kadeønický salon, který vlastní Slovenka, paní Regina. A také, ¾e tam pracuje Èeška Zorka. Vyhledali jsme salon „Regina“ a já jsem nabízela svoje slu¾by. Paní Regina u¾ fyzicky nepracovala. Pøijímala pouze objednávky, bavila zákazníky a vaøila jim kafe a èaj. Byla moc pøíjemná, ale zrovna nikoho nepotøebovala. Divila se, ¾e ještì anglicky neumím a mám tu odvahu se hlásit tak pøedèasnì k slu¾bám v kadeønictví. Kdyby se nìco uvolnilo, prý se mi ozve!
Netrvalo dlouho a paní Regina mì osobnì shánìla na hostelu. Nabídla mi práci v jejím salonu asi na deset hodin týdnì. S angliètinou prý si nemám dìlat problémy. Ona se Zorkou domluví všechno se zákazníky, mnì to pøelo¾í do èeštiny a vše bude ke spokojenosti zákazníka.
Mìla jsem z této dohody velkou radost. Pracovní hodiny mi moc vyhovovaly. Dojí¾dìla jsem èásteènì autobusem a èásteènì vlakem. To mnì ale nevadilo, aspoò jsem poznávala trochu víc Sydney. Regina i Zorka mìly trpìlivost, byly na mì moc hodné. Kromì Reginy, Zorky a mì tam pracovalo ještì australské dìvèe a chlapec. Chlapec byl velice jemný a mìl svùj urèitý okruh podobných zákazníkù, kteøí se pøevlékali za ¾eny.
Na nic takového jsem z bývalého komunistického salonu nebyla zvyklá. Mnohokrát jsem se pøistihla, jak s otevøenou pusou na tyto lidi zírám. Bylo mnì divné, ¾e se s tím neskrývají, ¾e jsou vlastnì otevøení a hrdí na svoje sexuální zamìøení. Zorka mnì dala mnoho dobrých rad a za pár týdnù u¾ na mnì snad tu vytøeštìnost z reality nikdo nepoznal.
Co se ale nestalo! Mùj spolupracovník odjel na týdenní dovolenou. Jeho, na mùj vkus neobvyklí, zákazníci byli a¾ do doby jeho návratu objednáni ke mnì. Všechno jsem zvládala výbornì, mluvit jsem s nikým moc nemusela, staèilo, ¾e jsem se pøedstavila a podìkovala a ostatní Regina se Zorkou zaøídily za mì. Mnì u¾ zbývalo upravit úèes ke spokojenosti klienta.
Jeden takový zákazník, pøevleèený za ¾enu i s parukou, byl ke mnì objednaný na foukanou ondulaci. Byla jsem z toho nervózní, nikdy jsem ve svém ¾ivotì nefoukala paruku pøímo na hlavì mojí „obìti“. Zavolala jsem Zorku, která se mì sna¾ila vysvìtlit, ¾e to musím dìlat pøímo na hlavì, ¾e zákazník odmítá tu paruku sundat. Mùj velký kulatý kartáè jenom prokluzoval v øadách syntetických vlasù. Foukala jsem u¾ dlouho, ale poøád se mi nedaøilo rovné vlasy paruky podtoèit. Zákazník se netváøil nijak nadšenì a já taky ne. Cítili jsme k sobì velké antipatie, které se dají z chování èlovìka poznat.
Pøemýšlím, co je to za nesmysl foukat mu to pøímo na lebce a jak by bylo jednoduché, kdyby to sundal. Já bych to moje dílo mohla pohodlnì dokonèit na plastické hlavì. Vysílal ke mnì vlny nepøíznì a urèitì si myslel, co jsem to za nemehlo.
Kdy¾ se mi stále práce nedaøila, vymìnila jsem velký kulatý kartáè za menší. To jsem však dìlat nemìla. Jeden neš»astný pramen se mi do kartáèe zamotal. Zatáhla jsem a paruka byla natotata z hlavy dole a bezvládnì visela z kartáèe. Zákazník vyskoèil ze ¾idle, zaèal strašnì køièet a mávat rukama. Marnì jsem namáhala uši i mozek a sna¾ila jsem se pochopit, co køièí. V tom zmatku mi vytrhl paruku z ruky, odtrhl ji od kartáèe, kterým mrštil kamsi do kouta, a na vysokých podpatcích s velice sexy pohyby bokù vyplul ze salonu. Prý pøijde pøíští týden, a¾ jeho oblíbený kadeøník bude z dovolené zpìt.
Po jeho odchodu jsem se bála, co na to Regina? Smála se se Zorkou i se všemi pøítomnými zákazníky v salonu. Prosila jsem Reginu, a» mnì ji¾ takové zákazníky neobjednávají, jestli chtìjí, aby byl v salonu mír.
Pracovala jsem v salonu nìkolik mìsícù a vše šlo velice dobøe. Moje komunikace se zákazníky byla den ode dne lepší a lepší. Také se musím zmínit, ¾e neexistují dvì smìny, jak tomu bylo v Èeskoslovensku. Zdálo se mi hrozné, ¾e èlovìk nastoupí v 9 hodin ráno do práce a konèí v 17,30 veèer. Mne se to zatím ještì netýkalo. Moje pracovní hodiny byly pøizpùsobeny školní docházce mých dìtí.
* * * Bezdomovec
Jeden den jsem zase cestovala z práce domù za rodinou a èekala v metru na vlak. Pøijí¾dìl poka¾dé na èas a já tu pøesnost obdivovala. Ten den se tam mezi davem èekajících procházel takový nervózní mu¾ obleèený v zeleném hubertusu, i kdy¾ bylo teplo a lidé kolem dokola mìli na sobì obleèení s krátkými rukávy. Jak tak èekám a mám radost, ¾e vlak u¾ pøijí¾dí, vytrhla mì z rozjímání podívaná, na kterou nikdy nezapomenu. Mu¾ v zeleném hubertusu se rozbìhl a skoèil pøijí¾dìjícímu vlaku pøímo pod kola.
Netrvalo dlouho a všude byla policie a ambulance. Mu¾ byl na místì mrtev. Asi to byl nìjaký zoufalý bezdomovec, který u¾ ve svém ¾ivotì nevìdìl kudy kam...?! Bylo mnì ho moc líto, i kdy¾ jsem ho neznala. Kdyby byl nìkomu svìøil, co ho trápí, nemusel by svùj ¾ivot ukonèit takto tragicky. Zbytek dne jsem pøemýšlela nad osudem onoho mu¾e i nad osudem naší rodiny, která se zapojuje do nových poznatkù. Avšak dotyèný mu¾ u¾ nic nechtìl znát o tomto ¾ivotì. Opustil ho takto neš»astnì a urèitì zpùsobil bolest rodinì, kterou po sobì zanechal.