Ten pøedvánoèní èas Vánoèní karty pøes oceán jsou odeslány, bylo jich dvacet, dalších 23 budu rozesílat pøátelùm po Austrálii. Potom ještì to bude práce pro man¾ela, 71 vánoèních pøání po internetu.
A nesmíme èekat dlouho, nechceme zklamat dobré pøátele.
Nìkdy se ale dìjí vìci, s kterými èlovìk vùbec nepoèítá a u nás se toho v poslední dobì dìlo víc ne¾ dost.
Pøed asi pìti týdny praskla trubka, která vedla z koupelny ve zdi lo¾nice mého man¾ela. Najednou koberec byl mokrý. Byla to dosti slo¾itá situace. Ještì ¾e náš dùm není z dvojitých cihel, ale vnitøní stìny jsou jako ze sádry. Tedy nejdøíve vybourat kus zdi v lo¾nici, potom zavolat øemeslníka, aby to opravil a man¾el se sám pustil do opravy zdi. Koberec byl znièený, ale nejdøíve se muselo vymalovat, ne¾ ten nový koberec pøišli polo¾it. Tedy po opravì zdi vystìhovat celou lo¾nici. Ještì ¾e v dalším pokoji máme rozkládací pohovku, mìl tedy kde spát, ale moc pohodlné to nebylo.
Nyní je vše ji¾ v poøádku zpìt a vypadá to moc pìknì.
Tak to byla jedna vìc.
V té dobì nám také dávali nové pøipojení na optické vlákno pro internet, to jsme si nevybrali, ale museli jsme se tomu podøídit. Dobøe, napojili to, ale pøestal pracovat telefon. Byli jsme bez telefonu celý týden. Jen jeden mobil, víc jsme do té doby nepotøebovali, a ten samozøejmì mìl man¾el v¾dy u sebe, kdy¾ nìkam musel odejít. Já jsem byla doma jak ten vìzeò na Bezdìzi.
Samozøejmì mì to nervovalo.
Po týdnu, jedno úterý veèer koneènì zaèal telefon pracovat.
Ve støedu ráno man¾el odešel v klidu na svùj ranní pochod. Chtìla jsem nìkam zavolat a telefon opìt nepracoval. Hned mì to vyvedlo z mé ji¾ tak špatné rovnováhy. V tom okam¾iku nìkdo bouchal na dveøe. Bylo mi divné, ¾e nepou¾il zvonek, ale vydala jsem se podívat, co se to dìje. Za dveømi nikdo nebyl, na ulici ¾ádné auto nestálo a tak jsem se šla podívat kolem domu. Nikdo tam nebyl, ale jak jsem se rychle otoèila, ztratila jsem rovnováhu a po té naší dosti dlouhé a hlavnì velmi pøíkré pøíjezdové cestì jsem se rychle motala dolù. K mému štìstí jsem se domotala k zábradlí a staèila se ho chytit. Vtom šla kolem nìjaká paní pøibìhla nahoru a chtìla mi pomoci. Dovedla mì dovnitø domu a øekla nyní u¾ jen èekejte na man¾ela, a¾ se vrátí a nikomu neotvírejte. Sedla jsem si do køesla a sna¾ila jsem se uklidnit, kdy¾ vtom opìt buch buch na dveøe.
Samozøejmì jsem se šla znovu podívat, nikdo tam nebyl, a tak jsem se jenom opøela o to zábradlí a èekala, co se bude dít.
Mohla jsem pøejít naproti pøes ulici k sousedce, ale byla jsem opravdu roztøesená a sejít dolù se mi zdálo nerozumné.
Vtom ale sousedka vyšla pøed dùm. Tak jsem na ni zavolala a ta velmi ochotnì zatelefonovala na policii. Pøijeli za deset minut a byli moc ochotní. Vyslechli si moje povídání a øekli, ¾e objedou sousedy a zeptají, zda nìkdo z nich nemìl podobné bušení na dveøe. Vrátili se s tím, ¾e nic takového se v blízkém okolí nestalo.
To bylo ve støedu ráno.
Hned potom v nedìli ráno, kdy¾ man¾el odešel na svou støelnici, najednou jsem slyšela, jak na pøední horní zahradì nìkdo støíhá trávu. Tomu jsem nechtìla vìøit, ten mladý mu¾, který nám chodí støíhat trávu, nikdy nechodí v nedìli.
No tak jsem se šla podívat. Trávu støíhal soused, který bydlí vlastnì za rohem, ale èást jeho zahrady je pøímo proti nám. Tam je vedle silnice trávník a keøe. Tak soused støíhal a dìlal rámus a já jsem najednou pochopila, ¾e ve støedu nikdo nebouchal na naše dveøe. Soused zøejmì pracoval na své zahradì, ovšem za plechovým plotem a tam dìlal trochu toho rámusu.
No ještì jsem se tìm pánùm policajtùm nebyla omluvit, ale asi by si to zaslou¾ili.
Ale pøicházejí Vánoce, všechno se uklidní, rodina se sejde a budou znít koledy.
Vánoèní karty pøes oceán jsou odeslány, bylo jich dvacet, dalších 23 budu rozesílat pøátelùm po Austrálii. Potom ještì to bude práce pro man¾ela, 71 vánoèních pøání po internetu.