Putování Novým Zélandem (3)

(zemí krásné přírody, stálých větrů, větrolamů, drátěných plotů a věstonických Venuší)

aneb Pouť dědoušků Novým Zélandem

Poznámka č.5:
Dnešní a kus zítřejší trasy, až do Blenheim, si budeme, s Chuckem, pamatovat móc dobře! Díky rozhodnutí našich kamarádů budeme muset celou cestu, „z“ a „do“ Christchurch + kousek do Picton, absolvovat ještě 2x, celkem tedy 3x. Mimochodem změna směru Pouti, před kterou jsme byli postaveni až během jízdy, pro nás představovala:

zapůjčení auta na cestu z Christchurch do Picton,
jízdu cca 700 km + PHM,
časovou ztrátu dvou dnů z naší cesty po Severním ostrově.

To vše dopadlo na naše stará bedra změnou dohodnutého původního plánu... a to se mi už ani nechce vyčíslit naši ztrátu v místních dollars.

O této „ztrátě“ jsem se zmínil na konci naší cesty, u kafe v Sydney. Po chvilce mlčení jsme se od doktora zvířátek – Jirky - dozvěděli, že „už to tak je, vždycky někdo na něco doplatí“! To zabolelo a zamrzelo ale na odpověď se mi tehdy nedostalo ani sil ani dechu....

Když se teď zamýšlím nad počinem našich kamarádů tak docházím k závěru, že to rozhodně nebylo fér udělat, a to bez oznámení, takovou změnu předem dohodnutého plánu! Ale co jsme mohli v daný okamžik udělat? Rozloučit se s kamarády hned v Christchurch?! nebo v Nelson?!....Teď, s odstupem času je chytrý každý, dokonce i já, který jsem obyčejně nerozhodný...jak říkají v Americe:“ I am cake“! Proto jsem tehdy Chucka ničím nepodpořil, ani názorem ani skutkem a do sporu nezasahoval...

Už před odjezdem, v Ostravě, mi však Chuck říkal: “Počkej, počkej, ještě budeme na australské putování s Mildou vzpomínat“! Dodnes nevím, co tehdy Chucka vedlo k tak památnému výroku… však dosti planým úvahám „bo už jedeme dale“!

Z Kaikoura naše cesta opět kopírovala železniční dráhu. Kolem ní však už začínala největší vinařská oblast Nového Zélandu. Je to oblast zvaná Marlborough – oblast, z níž pochází špičková novozelandská vína. Kolem silnice je velká nabídka „ochutnávek“ ve vinařských kempech – kteréžto nabídky mi tak trochu připomínají vtip pana Renčína o „pravidelném vinařském cvičení“, kterážto v naší vlasti kdysi „pořádaly“ Moravské vinařské závody..

Na cestě do Picton, který poznáme ještě 2x

Jedeme stále po silnici SH6, která kličkuje krajem jako zajíc před loveckými broky. Jedeme krajem, který alespoň mně, připomíná naše Beskydy. Kličkování silnice SH6 násobí Bojan svojí jízdou systémem brzda - plyn. Není chvíle, kdy by se nesnažil někoho dojet nebo předjet, případně jen podráždit naše auto plynovým pedálem. Jsem opravdu upřímně rád, že na silnici nikoho nepodjíždí a zároveň pevně doufám, že to není jen zatím!

Podle „dravého“ způsobu jízdy si stejně myslím, že se Bojan minul povoláním! Neměl se nikdy stát učitelem matematiky ale měl být automobilovým závodníkem F1 - aspoň by tak, na rozdíl od učitelování, přišel k penězům. Je však třeba popravdě říci, že řidič je velmi dobrý! V městském provozu vyniká nejen jeho zručnost ale ve spolupráci s človíčkem, schovaným v krabičce GPS i orientace! Jen ta rychlost jízdy je, bohužel, mnohdy nedostačující…

Dál tedy jedeme „volným až kochacím tempem“, krajem vinic na rovině a holých šedých kopců nad nimi. Jedeme do města o kterém jsem poprvé v životě slyšel předloni, do nejslunečnějšího města na Nového Zélandu - do Blenheim. Je to město, které bylo spojené s mojí předloňskou snahou o zdokonalení mé angličtiny, zapojením se do tamějšího pracovního prostředí…

Triangl před Nelsonem - začátek západní cesty na jižním ostrově NZ

Zleva Petr, Chuck (Čuk) - spoluautor deníku, Jirka a Bojan

Tehdy jsem si sedl k internetu a po „doporučeném“ hledání jsem narazil na novozélandskou zprostředkovatelskou firmu Mr. Moye, která sídlí právě v Blenheim. Moje překvapení bylo veliké, když jsem posléze zjistil, že majitelé firmy jsou Češi a pochází dokonce z Ostravy. Ještě větší překvápko ale nastalo o pár dnů později, v porubském baru „Čarodějky“, kde jsem se setkal s otcem obou podnikatelů, p. Moyem st. Tento příjemný pán mi sice brigádu přislíbil, ale pár dnů nato do Ostravy přijel jeden z majitelů novozelandské firmy, jeho mladší syn, který u svého a zároveň Chuckova kamaráda, vše popřel. Pro staříka (t.j. Já) neudělají nic, natož aby mu zajistili práci! Kamarád Chuckovi neblahou zvěst za tepla přinesl a já už do Blenheim radši nejel. Samozřejmě, že především ke škodě tamějšího vinařského průmyslu... Bohužel je však škoda i na mé straně - neb jsem zde mohl ochutnat místní a světově proslulé Savignon Blanc!

„Zájemcům o brigádu“ dám při této příležitosti radu a zadarmo! Kromě chuti do jakékoliv manuelní práce ( min.10 hodin denně) je nutné vlastnit i „pracovní vízum“! Toto se na NZ konzulátu vydává jen pro věkovou kategorii 18 - 30 let . Bohužel jsem byl tou dobou jen 36 roků „přes“ věkový limit, takže pan majitel měl opravdu pravdu!

Poznámka č.6
Procházíme se městečkem a na závěr navštěvujeme místní historické nádraží s Informačním střediskem - iS. Zde jsem si během jednoho z dalšího průjezdů, v místním tel.seznamu, zmiňovaného pana podnikatele opravdu našel. Prohlídku centra vinné výroby nakonec všichni zakončujeme rybou, v čínském bistru, Takeaway. Po dvou hodinách jsme se poprvé shodli v názoru na věc - všichni jsme z ryby dostali slovensky „hnačku“ a česky „průjem“ aneb lidově „sračku“!

Během další jízdy do Nelson Bojan Čukovi oznamuje, že vypouštíme Picton....! Ráz krajiny kolem SH 6 zůstává stále stejný - samé holé, původně asi zelené, ale teď vyprahlé šedivé kopečky. Na rovině pod kopci jsou vpravo a vlevo kolem cesty vinice. Sem tam ale opravdu zřídka začínají i pole a pastviny a vše je pečlivě ohraničeno větrolamy nebo drátěnými ploty.

Poznámka č.7
Větrolamy a drátěné ploty představují na NZ samostatnou kapitolu. Vyskytují se na obou ostrovech NZ a každá silnice je olemována alespoň drátěným plotem a to opravdu „na těsno“! V případě poruchy není vedle silnice prostor kde by jste mohli auto odstavit.

Co se týká větrolamů, tak o nich by se dalo říci, že jejich účel přerostl až v krásu! Jsou to doslova „stavby“ a mnohdy až umělecká díla. Přesně zastřižené, neprostupné až neprůhledné zelené „zdi – hradby“. Některé jsou vysoké 5 až 6 metrů, „tlusté“ 2 až 3 m ne-li víc a dlouhé i několik kilometrů. Takové větrolamy obyčejně tvoří přirozený plot, který odděluje silnici od zemědělských pozemků, od vinic, pastvin nebo polí… Průjezdy touto „stěnou“, vedoucí k zemědělským stavením, bývají různě tvarované, viděl jsem i tunel ve tvaru „gotického oblouku“. Samotné větrolamy jsou tvořeny mohutnými tujemi, nebo jinými vzrostlými stromy ( borovice, bříza, topol ale i lípa) a keři, případně jsou dřeviny kombinované. Vše je doplněné vzpomínaným drátěným plotem – na sloupcích jsou natažené tři čtyři dráty. Teprve později jsme si uvědomili a doma pak dočetli co je charakteristickým rysem NZ podnebí. Tímto rysem je stálý ale patrně i vysušující vítr. To určitě věděli i dávní přistěhovalci z Anglie, Skotska a Holandska, kteří na svých ostrovech a pobřeží odedávna s větry a mořem bojují. Postupně jsme viděli větrolamy mladé (nízké) ale i mimořádně staré. Soudíme tak podle jejich výšky a mohutného obvodu kmenů stromů. Ty větší jsou pak obyčejně nakloněny, dobře 45 st, ve směru převládajících větrů. Podobné „stavby“ je na Novém Zélandu možné vidět i u mořských pláží...

Z těch nejstarších větrolamů zbyly už jen obrovské pařezy. Trčí k nebi jako památníky na dlouholetý souboj člověka se zdejší přírodou. Větrolamy jsou „nejčastějšími“ stavbami, které na Novém Zélandu uvidíte.

Jediné, co se na Novém Zélandu vyskytuje asi stejně často jako větrolamy, jsou památníky mnoha stovkám vojákům, kteří padli ve v I. a II. světové válce - v bitvách v daleké Evropě, Africe, Asii nebo Oceánii…

Jeden z památníků padlým v I. a II. světové válce v městečku Oamaru.

Pokračování příště…

Karel Janků

***

Zobrazit všechny články autora