Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Vladislav,
zítra Doubravka.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Země tisíce ostrovů
V daleké Indonézii si minulé věky podávají ruku se současností.  
Ačkoli se odpolední nebe zatáhlo olověně zbarvenými mraky, rtuť teploměru zůstávala dál nad třicítkou a dusné parno nemírnil ani lehký vánek od moře. Trochu jsem záviděla výskajícím dětem, které plavaly, potápěly se nebo se jen houpaly na duších z pneumatik ve vlnách, a trochu mne mrazilo z představy, že bych v té špíně měla smočit byť jen palec u nohy. Moře v indonéské metropoli Jakartě nemá nic společného se slaným azurem, který tolik oslňuje na reklamních obrázcích a kterého si také skutečně lze užít do sytosti. Jde jen o to, co kdo hledá.
 
Středověk za bambusovou lávkou
Chtěli jsme tuto zemi tisíců ostrovů, které se táhnou daleko na východ od naší republiky v pásu dlouhém přes pět tisíc kilometrů kolem rovníku, poznat důvěrněji, než umožňuje pobyt prostřednictvím cestovních kanceláří. Při jedné takové výpravě přecpaným, dýchavičným a věčně zastavujícím místním autobusem jedoucím do vesniček ve střední Jávě jsem se odvážila přechodu vratkého bambusového mostu. Na druhé straně jsem se sice neocitla zrovna ve starověku, ale kromě povrchních maličkostí tam míjející staletí mnoho novot nepřinesla. Rolníci obdělávali bahnitou půdu svých rýžových políček starodávně vyhlížející motykou. Ani při sklizni kokosových ořechů ze štíhlých palem, ani při jiných činnostech vesničanů jsem nezaznamenala žádnou technickou inovaci hodnou  našeho století. V přístěnku jednoho stavení starší žena cosi míchala v začouzeném kotli, pod kterým hořely vysušené kokosové skořápky. „Takhle se vyrábí palmový cukr,“ slyším za sebou lámanou angličtinou. „Šťáva z naříznutých kmenů se sbírá do bambusové nádobky a odpařuje se na mírném ohni. Čtyři hodiny se pak ustaluje v bambusových formičkách, nato se zabalí do palmových listů a rozváží zákazníkům.“ Ukázalo se, že můj dobrovolný průvodce s vizáží patnáctiletého kluka je ve skutečnosti dvacetiletý mladík, který si o svém volném dnu odskočil do rodné vesničky. Nepřišel si odpočinout po šestidenní šňůře dvanáctihodinových nočních směn uboze placeného pomocného číšníka v jakémsi diskoklubu na pobřeží. Přišel pomoci rodičům, kteří s třemi mladšími sourozenci ohýbali hřbety na rýžovém políčku. Večer se bude trmácet zpátky. „Já pracuji na poli raději než v restauraci,“ svěřil se Adin, „jenže tak bychom se neuživili“. Žena mi podala medově chutnající hranolek nahnědlého palmového cukru. Její manžel musí dvakrát denně vylézt na čtyři desítky palem na pronajaté plantáži. Zisk představuje deset kilogramů cukru, za jehož prodej dostanou v přepočtu 150 korun. I když indonéský průmysl zaznamenal v posledních patnácti letech prudký skok, zůstalo zemědělství sektorem, který zaměstnává přes polovinu práceschopného obyvatelstva a dokáže absorbovat nadbytečnou pracovní sílu. V produkci rýže, kasavy a kukuřice dosáhla země soběstačnosti a cílem vládní politiky je tento trend udržet. Jenže zemědělství je naprosto neefektivní. V bahnitých rýžovištích se nejlíp uplatní - vedle člověka - stále ještě buvol. Na terasy vysoko v horách opět vystoupá jen oslík či mezek. Traktory, kombajny či jiné zemědělské stroje jsou dosud spíše výjimkou než pravidlem. Do hry ještě vstupují majitelé půdy včetně státu, reprezentovaného v nejednom případě zkorumpovanými úředníky. Výsledkem je, že obyčejní rolníci si na domácím trhu vydělají minimálně, na světovém nejsou schopni konkurence. Díky Adinovi jsem se mohla ještě podívat do místní výrobny kropoku, chřupavých lupínků z tapiokového těsta a nepostradatelných příloh ke každému jídlu. Před nevelkou, ošuměle vyhlížející budovou se na velkých platech sušily na slunci hotové výrobky. Rojily se nad nimi mouchy a mně se dělalo špatně od žaludku při pomyšlení, jak jsem si předtím na kropoku pochutnávala. Pak jsme vstoupili dovnitř. Tropické dusno pokročilého dopoledne tam bylo umocněno výhní z pece, do níž přikládal dříví asi sedmiletý kluk. V tmavé místnosti se tužily ještě další děti. Pod lisem, kterým se těsto protlačovalo do tenkých praménků, je splétaly do charakteristického tvaru a předávaly k uvaření. Šéf manufaktury rozvalený v křesle nad lisem ode mne s úsměvem přijal bankovku a poskytl mi na místě krátké interview. Sedmi až dvanáctileté děti tu pracují bez volných dnů každé dopoledne a vydělají si „úžasných“ 65 000 rupií, zhruba 650 korun, měsíčně. Po pětihodinové šichtě jdou na čtyři hodiny do školy. Jde o rodinný podnik a zapojit se musí každý. O tom, že v mnoha zemích musí děti pracovat už od útlého věku, se hovoří na všech možných úrovních, v mnoha mezinárodních organizacích včetně OSN. Sám zákon zakazující dětskou práci však nemůže tento jev odstranit tam, kde ekonomické a sociální podmínky nedávají rodinám jinou alternativu. Děti jako pracovní síla jsou běžným jevem i v Indonésii. Je však nutné dodat, že totálně zubožené, žebrající či bezprizorné děti jsem neviděla. Rodinná soudržnost je velice silná a v mnoha případech skýtá jakousi záchrannou síť v situacích, kdy se jedinec ocitne na holičkách. V jedné v horách ukryté vesničce na Bali jsme byli hosty jiného mládence, který za mizernou gáži pracoval coby „holka pro všechno“ v hotýlku na pobřeží. Podlehli jsme jeho přemlouvání i vlastní zvědavosti a absolvovali s ním obchůzku rozvětvené rodiny. Chlapec  byl sirotek, jehož stupeň příbuzenství s nimi byl tak malý, že jsem pro něj nenašla adekvátní výraz ani v angličtině, ani v češtině. Přesto ho stárnoucí manželé zařadili mezi své děti a živili a šatili ho zcela samozřejmě, bez jakéhokoli přispění státu, ačkoli celá rodina byla evidentně chudičká a další hladový krk jí musel pořádně zatížit rozpočet.
 
Milují nejrůznější slavnosti
Odnesla jsem si dojem, že bez ohledu na nesnadné životní podmínky mají Indonésané skoro pořád dobrou náladu. Milují nejrůznější slavnosti. A takovou událost si nedokážou představit bez divadelního představení. Tradice velí, aby líčilo epizody ze slavných hinduistických eposů Rámájany a Mahábháraty. Může jít o svérázný stylizovaný balet, nebo o představení loutkové. Indonésané rozlišují stínové divadlo, kde loutkáři používají figurky vyrobené z kůže, jejichž stíny se promítají na bílý závěs, a divadlo, v němž účinkují dřevěné loutky. V sultánském paláci v Yogyakartě mne nadchly nádherné kostýmy půvabných tanečnic a ohnivých tanečníků, předvádějících únos něžné Síty zloduchem Rahwanou. Byla to skutečně náhoda, když několik hodin poté jsme se při hledání pošty seznámili s Alexandrem, který patřil mezi členy zmíněného tanečního souboru. Sám prohlásil, že balet je osudem celé jeho rodiny. Otec a sestra rovněž tančí, matka hraje a zpívá v doprovodném orchestru. Třiadvacetiletý Alexander přešel jako jedenáctiletý do státní taneční školy, dřel - a prosadil se. „Náš soubor často hostuje v zahraničí, byl jsem už několikrát i v Evropě,“ říkal s hrdostí. Má pro ni dobrý důvod. Slušně placené zaměstnání, vlastní byt a motorka, možnost cestovat a poznávat svět je pro mnoho jeho vrstevníků pouze toužebným přáním. Přes deklarovanou snahu vlády zajistit alespoň základní vzdělání pro všechny děti se ve skutečnosti státní školy potýkají se zoufalým nedostatkem financí a bouřlivou demografickou explozí. Ve městech i na venkově sice visí početné plakáty propagující heslo „Dvě děti stačí“, jenže rodinné přírůstky jsou mnohem vyšší. Žáci na základním stupni se učí až ve třech směnách. Pro rodiče bývá mnohdy vyloučené hradit svým ratolestem studium v lépe vybavených a kvalitnějších soukromých ústavech. Úroveň vzdělání  rozhoduje v silné konkurenci při hledání zaměstnání, takže mnoho nadaných dětí z chudších vrstev nikdy nedostane šanci získat dobré místo. Ocitnou se pak v začarovaném kruhu: nedostatečné vzdělání jim omezuje přístup k dobře placenému zaměstnání, bez slušného příjmu se nemohou osamostatnit, mají potíže se získáním bytu, nalezením životního partnera, a pokud si přece jen založí rodinu, obvykle čeká jejich děti podobný osud.
Majka Dohnalová


Komentáře
Poslední komentář: 21.04.2006  15:03
 Datum
Jméno
Téma
 21.04.  15:03 Svatopluk indonesie trochu jinak
 20.04.  14:25 Gabi Indonesie
 20.04.  11:08 Zdena