Život v emigraci – XIII.
Nevím, jak je to možné, ale právě na třinácté pokračování vzpomínek mi vyšlo povídání o nepříjemnostech, které nás tehdy potkaly, a které by se daly s úspěchem označit jako smůla. Že by ta třináctka fungovala i nějak zpětně? Možné je všechno.
Co se tedy tenkrát vlastně stalo: v tiskárně Smeets, patřící teď ke koncernu VNU, se začalo radikálně reorganizovat a modernizovat. Bylo na to přijato několik nových manažerů.
To na první pohled nevypadá nijak hrozivě. Jenže, taková reorganizace téměř vždycky znamená i redukci počtu zaměstnanců. Také modernizace přináší většinou to, že se nakonec bude propouštět. Tehdy, stejně jako dnes. V litografii, pro kterou ještě před několika lety sháněli lidi dokonce až někde v Surinamu (podezírala jsem našeho milého personálního šéfa Pieta z toho, že se tam chtěl prostě podívat), proslýchalo se stále častěji, že se bude snižovat počet zaměstnanců, zejména litografů. Vše se mělo automatizovat, reprodukce diapositivů za pomoci scannerů zahájila svoji vítěznou ofensivu. Takovou scannerovou potvoru vidíte nahoře na obrázku, nahradí, pracuje-li se s ní dobře, spoustu specialistů. Pouze se mačkají knoflíky, jen je nutno vědět které. Na nové scannery mínili u Smeetse přijmout nové lidi, kteří s tím už uměli zacházet, což byli tehdy většinou mladí inženýři. A litografové, kteří měli dostat možnost se na nové technice zaučit, měli být opět jen ti nejmladší.
Zatím nám nikdo nic bližšího neřekl, vždy přátelský a hovorný Piet se změnil ve sfinx, která zarytě mlčela. Manžel se rozhodl, že nebude čekat na to, až ho přeřadí na nějaké podřadnější místo. Což se zakrátko opravdu stalo našemu „podnájemníkovi“, také litografovi, který byl dokonce mladší než manžel. Ten potom až do svého odchodu do pense pracoval v montáži a v přípravě desek pro tisk, společně se svojí manželkou, která tam dostala práci hned po příchodu do Holandska. Byla to jednoduchá záležitost, na kterou stačila i zaučená děvčata, z Belgie jich tam pracovalo několik. Byly to takové veselé treperendy, celý den brebentily a smály se. „Podnájemnice“ se chudák dlouho domnívala, že hovoří o ní, smějí se jí a říkají o ní něco nehezkého. To bývá problém mnoha emigrantů, kteří ještě nerozumí, co si jejich kolegové v okolí povídají. Později se to vylepší, když se naučí místní jazyk.
Můj milý se opatrně přeptal a zjistil, že s ním na scanner nepočítají. Přestože mu do pense chybělo ještě přes dvacet let, zdál se novým bossům na novou techniku starý. Jen si to představte, pár let potom, co jsme do Holandska přišli a začali od nuly, taková nepříjemná situace. Některé časopisy, pro které se ještě donedávna dělala řada ilustrací, začaly elektronicky posílat do podniku celé stránky, obrázky i text, už kompletně hotové. Vypadalo to zle. Byla jsem zoufalá, protože moje posice v podniku byla dobrá, uvažovat o tom, abychom dali výpověď oba, bylo přinejmenším pošetilé. Nemohli jsme se ani odstěhovat jinam. Manžel si tedy sám začal shánět nové místo. Což byl problém, protože široko daleko kolem Weertu nebyla žádná tiskárna, nebo podobný podnik, který by potřeboval něco z toho, co manžel uměl. Po velmi intensivním hledání a přeptávání mu někdo poradil, aby hledal také v Německu. Hned kousek za hranicemi, u Krefeldu, je hezké staré městečko Kempen. Odkud pochází známý theolog a mystik Thomas a Kempis, Tomáš Kempenský, mnich augustinián, který napsal už v roce 1424 knihu „Imitatio Christi“, česky „Následování Krista“. Je hned po Bibli nejčastěji vydávanou knihou na světě. To bylo ale jediné, co se nám vynořilo v mysli, když jsme uslyšeli jméno toho městečka. Připadalo nám to jako dobré znamení.
V Kempen byla tiskárna a vydavatelství Te Neues, nevelký rodinný podnik, tj. vedený majiteli stejného jména, asi s třemi stovkami zaměstnanců, specialisovaný na pohlednice, plakáty, gratulační karty, barevné reklamní brožury, a na krásné velké barevné kalendáře s všemožnou tematikou, především s reprodukcemi uměleckých děl, klasických i moderních.
anžel se tedy dojel do toho podniku zeptat, a představte si, že ho mohli hned zaměstnat, dokonce zase v litografii. Znamenalo to ovšem dojíždět, denně, za každého počasí, v létě v zimě 120 kilometrů, šedesát tam a šedesát nazpět. Nedalo se nic dělat, manžel práci nutně potřeboval, ještě ke všemu jsme se právě tak trochu „rozšoupli.“ Nejen, že jsme se přestěhovali do dražšího baráku, ale ještě jsme si koupili, pochopitelně na splátky, naše první docela nové autíčko, malou hezkou červenou Toyotu Corollu kupé. Tehdy začínali Japonci teprve pronikat na evropský automobilový trh a nabízeli svoje auta velmi levně. Všichni nad nimi trochu ohrnovali nosy, ale my jsme zakrátko věděli svoje. Žádné poruchy, levný provoz. Ostatně, když musel manžel teď denně jezdit takovou dálku, tak se mu spolehlivé auto moc hodilo.
Znamenalo to též zpočátku, zvyknout si na velmi časné vstávání. Naštěstí je manžel skřivánek a ne sůva, čili ráno celkem bez obtíží brzy vstává. Také to ale znamenalo zase nový začátek, zase nové kolegy a šéfy. A celý den mluvit německy. Je to naštěstí řeč, kterou umí moje lepší polovina ze všech nejlépe, učil se německy už jako šestiletý chlapeček, němčina byla původní mateřská řeč jeho maminky, teprve později česky vychované., která se psát česky bez chyb vlastně nikdy nenaučila. Protože jsme my dva doma mluvili a stále mluvíme česky, holandština byla odsunuta trochu do pozadí. Dodnes si všichni Holanďané, kteří manžela dobře neznají, myslí, že je to nějaký Němec, který se naučil slušně holandsky.
Hned jeden z prvních dnů v novém zaměstnání mu přinesl různá překvapení. Například najednou za sebou uslyšel hlas, který česky pravil : „ Nazdar, jak se máš?“ Když se ohlédl, uviděl příjemně se usmívajícího staršího pána, který se mu představil jako Rudi Roebisch, a pak už jen německy vysvětloval, že bohužel víc neumí, že tohle si zapamatoval, když cvičil jako malý kluk na Sokolském sletu v Praze. Byl ze Sudet a po válce tedy odsunutý do Německa. Ze Sudet bylo ještě několik dalších kolegů, se kterými jsme se později spřátelili a vzájemně se navštěvovali. Ukázalo se, že ti hoši, původem z českého pohraničí především doufali, že umím vařit natolik, abych jejich německé manželky naučila dělat český bramborový salát, svíčkovou, knedlíky, guláš a dokonce i buchty a mnoho jiného. Dokonce si později sehnali i dršťky na polévku. Tu jsem jim od té doby musela vařit vždycky, když něco oslavovali. Nejméně z pěti kilo dršťek, milí čtenáři! Manžel to tam vozil v hrnci, vypůjčeném od saniťáků maltézského kříže. Všichni se k manželovi i ke mně chovali vždycky velice přátelsky. Takže jsme byli od té doby takoví česko- holandsko - němečtí vandrovníci. Jednou nás dokonce pozvali na setkání obyvatel, odsunutých kdysi z oblasti Jiříkova, neboli Georgswalde. To je ve šluknovském výběžku a muselo to být hezké výstavné městečko. Zbytky vidíte vlevo.
Sešli se v malém hotelu v Rothaargebirge, ve velmi hezké krajině s jezerem, jak je vidět na obrázku dole. Napřed jsme všichni byli v kostele na mši, potom se sedělo ve velkém sále u kávy, a povídalo se. Ještě později se jedly klobásy, které speciálně pro to setkání udělal jeden pán, co měl kdesi řeznictví a uzenářství. Všem účastníkům setkání nás slavnostně představili, řekli, že jsme Češi z Prahy, a že teď bydlíme v Holandsku. Chodili za námi potom k našemu stolu celé odpoledne všemožní lidé a ptali se, jestli si s námi mohou popovídat česky, zkusit, zdali to ještě nezapomněli. Stále jsme čekali, kdy se začnou vést nějaké revanšistické řeči, nebo že nám někdo vynadá, ale nedočkali jsme se. Měli jsme asi štěstí. Bylo to prostě setkání sousedů, kteří si povídali o tom, kdo se s kým oženil, kdo má nové vnouče, kdo umřel a kdo se kam odstěhoval. Nikdo z nich se zjevně nechystal dobýt Sudety nazpět. Setkali jsme se tam také s mladými manželi, kteří žili v Paraguaji a v Německu byli na návštěvě u rodičů. Měli tam malou továrničku na lustry. Srdečně nás k sobě do Jižní Ameriky zvali, což se nám po letech hodilo, ale to předbíhám.
Všemožně jsem se snažila, abych už byla doma, když se manžel večer vrátil z Německa, ale moje intensivní práce na lexikonu a skutečnost, že redakce byla v Paříži, mi to moc neumožňovala. Začala jsem, pokud to bylo možné, létat z Paříže do Dusseldorfu, protože mne tam manžel mohl občas vyzvednout na letišti a jeli jsme domů společně. To byla zatím jediná malá výhoda.
Pro mne tím ale začalo nekonečně dlouhé období strachu a obav, které skončilo vlastně až tehdy, když šel manžel do pense. To trvalo ještě víc než dvacet let. Protože ještě neexistovaly mobilní telefony a manžel neměl tehdy většinou ani žádnou jinou možnost mne informovat, když se někde zdržel, nebo když se stala nějaká nehoda na dálnici, vytrpěla jsem hrozná muka. Nikdy jsem mu o tom neřekla, abych mu nedělala těžkou hlavu, ale bylo to hrozné. Naštěstí neměl za ta léta on sám nikdy žádnou autonehodu, jen jednou dostal ráno na cestě do práce smyk na náledí, když vyjížděl na dálnici a praštil zadkem auta do svodidel. Což odneslo naštěstí jen auto, on ne. Byla jsem si vědoma toho, že je to pro něj přes všechny positivní stránky dost nepříjemná situace. Je velmi citlivý, ale nedá na sobě nic znát, nikdy si nestěžuje, ale věděla jsem, že mu nebylo vždycky lehko. Vyřešil to tehdy po svém. Vyjížděl z domova skoro každé ráno velmi brzy, ještě dřív, než bylo potřeba, vyzbrojen fotoaparátem, a dělal si jen tak pro sebe krásné snímky vzcházejícího slunce, ranní mlhy, volavek tiše stojících u vody, dokonce měl na snímcích i jeřáby, kteří se při svém tahu zastavili na našich lukách. Na obrázku vpravo prý zrovna uletěli.
Do toho všeho mne požádalo ředitelství Hospodářské školy pro mladé ženy a dívky ve Weertu, abych jim udělala kursy české kuchyně . Jedná se prý jen o několik večerů.. Souhlasila jsem, abych je neurazila. Bylo to pro mne hrozné, měla jsem tak strašně málo času. Do kursů přišly vdané ženy, které neuměly ani nakrájet cibuli. Moje loupání brambor škrabkou s Norska, na kterou jsem byla tak pyšná, pokládaly za přehnanou šetrnost. Recepty, které jsem jim napsala a potom také s nimi uvařila (guláš, roštěnky, obalovaný květák, bramborovou polévku, polévku s játrovými knedlíčky, bramborák, ovocné knedlíky z tvarohového těsta, bramborové knedlíky, jablečný závin, atd.) se jim zdály docela zajímavé, ale všechno je to prý moc práce. Nebudou přece stát celý den v kuchyni. A to říkaly i ty, které nechodily do zaměstnání. Nemohly pochopit, že pracuji a ještě se snažím denně vařit teplé večeře, a k tomu ještě ta jídla, jaká si manžel přeje. Holandský manžel musí totiž většinou jíst to, „wat de pot schaft“, čili co hrnec pořídil.
Nemohly pochopit, že se dají vařit brambory ve slupce. Prý je to špinavé. Že musejí ty brambory předem umýt, to jim nechtělo jít do hlavy. Byly milé a snažily se, ale dodnes lituji, že jsem tehdy neměla kameru, abych si je nafilmovala, když se pokoušely spojit strouhané vařené brambory, mouku a vajíčko v bramborové těsto.
Všechno jim jakž takž chutnalo, ale česnek, ve všem pro jistotu na minimum zredukovaný, neakceptovaly. Manžel prohlásil, že jsou všichni docela určitě potomci vampírů.
Dnes už jsou Holanďanky na tom s kuchyní lépe, ale vařit se průměrné hospodyně stejně většinou nenaučily. Nemusely. Nabídka všemožných hotových jídel, mražených, v konservách a nebo čerstvě uvařených a do domu dodaných jim to krásně umožňuje. Jen kolem svátků můžete v obchodech vidět paní a dívky, jak zasněně drží v ruce papír s receptem na něco, co v životě nevařily, a vyžadují od prodavačky 10 dkg celeru , někdy i stroužek česneku a nebo dvě snítky kopru. Bůh buď milostiv jejich rodinám i hostům.
Věra Pokorná