Zprávy po internetu a dopisy od přítelkyně Jarmilky z domova dostávám často a jsem za ně velmi vděčná. Její poslední dopis je pro mě ale neocenitelným dárkem: „Teď tomu bude už deset let, co jsme byli v Austrálii, ani se tomu nechce věřit a je jen málo dní, kdy mi něco z toho úžasného nepřijde na mysl. Vaše následná návštěva v Roudnici byla krásným pokračováním a potom všechny knihy paní Boženky. Mám je stále na poličce a občas některou i půjčuji dál. Vloni jsem si její „Andělské schody“ vzala do nemocnice a tam je půjčila jedné mladé paní doktorce na její noční službu, samozřejmě to celé kvůli práci nemohla dočíst, tak jsem se po propuštění pak pro knížku do nemocnice ještě musela vrátit, když ona mezitím ji půjčovala dalším lékařům a sestřičkám, to by paní Boženka měla radost.“
Boženka Šamánková by z toho jistě radost měla, tak jako ji měl její nejmladší syn Jarka, když jsem mu slova z dopisu přečetla.
Určitě největší radost jsem ale měla já.
Knihy Boženy Šamánkové jsou v knihovně její rodné Lásenice, v muzeu a knihovně Jindřichova Hradce, v parlamentní knihovně v Praze, v Náprstkově muzeu, v knihovně Libri prohibiti a v dalších knihovnách v České republice, ale také v Národní knihovně v Canbeře i státu NSW v Sydney.
Ano, ve všech těchto knihovnách jsou, ale přesto bohužel knihy Boženy Šamánkové nejsou většině čtenářů v České republice známy.
V Austrálii je vydaly vlastním nákladem její děti. Žádný z nich nepatřil mezi ty bohaté emigranty, ani nejstarší Gusta, prostřední Eva a nejmladší Jarka. Do krajanských spolků a jejich knihoven věnovali knihy zdarma.
Po každém vydání další knihy se konalo čtení pro krajany a ti si s velkým zájmem knihy kupovali.
Božena Šamánková zemřela v dubnu 2002 jen několik dní před jejími 96 narozeninami, ale ještě v prosinci roku 2001 napsala článek do časopisu Spectrum.
Stará lásenická řeka
Když jsem byla malé děvče, dávno před první světovou válkou, slyšela jsem “možná báchorku”, že v Lásenici u Jindřichova Hradce, vysoko na stráni, v místech, kde se řeka lomila do úhlu, stávala kaplička. Jednoho dne se stráň utrhla a i s kapličkou se zřítila do řeky. Kaplička se prý i s věží zapíchla do měkkého dna a nikdo už ji nikdy neviděl.
Stará řeka, vlastně už jenom její slepé rameno, pro mě byla záhadou. Byla vždycky plná vody, ale voda byla kalná, zelenavá a nikdy nebylo vidět na dno. Nedovedla jsem si představit její hloubku, jestliže opravdu kdysi skryla kapličku s věží.
Později jsem se dověděla, že řeka byla zregulovaná, ale v mém povědomí zůstala stejná – záhadná a opuštěná.
Dnes si tak trochu připadám jako ona. Odříznutá od bývalého toku života a zestárlá – je mi 95 let. Někdy se mi chce se na něco zeptat, ale nemám už koho. Mezi tolika lidmi kolem – jsem sama.
Božena Šamánková
Stará řeka
Božena Šamánková
V duchu si často povídám se starou řekou
jež zůstala tam sama pod strání,
může se jen dívat jak louky kolem kvetou
a poslouchat zvony když vyzvání.
Kolik generací šlapalo cestičku po břehu ?
Hlubiny její mlčí – ztemnělé,
ano, vždy nové přišly a zmizely z postřehu,
svůj obraz zanechaly v hladině zčeřelé.
Řeka v zadumání slyší jak šepot lesem běží…
Ach, kolikrát svět zpustl než znovu proměnil se v ráj
a ona v zelenavých hloubkách tajemství doby střeží,
tak staré jako jsou ty stráně – ten požehnaný kraj…