Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Život tropí hlouposti, aneb mé životní paradoxy a renoncy (66)
Když jsem si tak krásně poradil se Saturninem, pustil jsem se někdy v polovině osmdesátých let drze do „zmuzikalizování“ Švejka. Hrdě a poslušně tedy hlásím, že i zde jsem pořádně předběhl dobu, ale svého Švejka mám opět pouze schovaného v šuplíku – tedy přesněji na flešce! Opět mi v hlavě nějaká ta melodie také zaznívala, na papír se ale nedostala a také výběr interpretů jsem tentokrát už skromně ponechal na budoucím neznámém režisérovi… Malou ukázečku snad ale vážení čtenáři unesete:
Napsáno už bylo mnoho knih, co příběhů ukryto je v nich!
Některou jen sotva dočteš, neboť tě hned nudí,
Z jiných to zas pesimizmem na sto honů studí,
Jako by je napsal zvrhlý mnich!
Dobrých knih však nikdy není dost, co jsou samé maso, žádná kost,
Málokterým knihám bývá do vínku to přáno,
Že si na nich s gustem smlsneš večer ba i ráno,
Rozdávají radost a ne zlost!
Nechcem tady dlouho chodit kolem horké kaše,
Je jen jedna kniha knih – a to je chlouba naše,
Jistě ji znáš, k té se každý velice rád vrací,
Vyvolává salvy smíchu mnohých generací.
Poručík Dub, fekdkurát Katz, nadporučík Lukáš,
Při četbě té knihy knih ať chceš či nechceš, jucháš,
Už jistě víš, která je to, které se to tejká,
Tak zvedni číš a připij s námi na našeho Švejka!
Takže teď ale mohu konečně zabrzdit, zklidnit své grafomanské hormony a pokračovat v „normálních“ svých životních paradoxech.
Čas – potvůrka – pádil, koncem roku 1989 opět jednou pořádně trhnul oponou a do vlasti se začali vracet ti, které jsme více než dvacet let neviděli. A k jednomu z nich se váže následující vzpomínka, která vlastně patří opět k těm „mezirezortním“- Rozhlas, televize, hudba, politika.
V den první volby prezidenta Václava Havla jsme se večer sešli v Redutě se „ztraceným“ přítelem – basistou Janem Arnetem. Tedy - aby nebyla mýlka - „lépěji“ – kontrabasistou Honzou, kterého jsme slýchali na vlnách Hlasu Ameriky, když komentoval jazzové festivaly z New Portu. Oboustranné nadšení a eufórie byly nepopsatelné! Honza nás přátelsky dráždil a provokoval třeba tím, že si přijel zalyžovat do Alp, ale že je tam málo sněhu, a tak bohužel bude muset jet opět „jen“ do Aspenu! Když se pak dozvěděl, že léta předpovídám počasí v televizi, suše opáčil – no – někdo to dělat musí! A dodal, že v Americe předpovídá počasí z obrazovky dokonce břichomluvec s velkou loutkou. Samozřejmě jsem se vůbec nezlobil, ba naopak. Tuto příhodu jsem pak po patnácti letech, v roce 2005, zveřejnil v přímém televizním přenosu z předávání rosniček jako reakci na otázku, zda my, bývalí televizní prognostici počasí současným rosničkám nezávidíme jejich popularitu. Jak se to líbilo – nevím…
To už ale opět pěkně lítám v čase, a tak je ještě třeba se krátce vrátit na konec roku 1992. Byl to možná osud, ale byl jsem u toho, když se na televizní povětrnostní mapě poprvé objevila zmenšená rozloha naší nové republiky. Na mapě současné povětrnostní situace z 31. prosince byla ještě znázorněna celá Československá republika a na předpovědní mapě na 1. ledna 1993 už zmenšené území České republiky. Na tuto relaci mám jednu z nejhezčích vzpomínek, neboť jsem to naše zmenšení trochu okomentoval, i přání do nového roku jsem pojal netradičně, jako že je lepší být zdravý a bohatý, než nemocný a chudý, a – kameramani ve studiu mi nakonec zatleskali! Fakt! Nekecám!
Pak jsme ještě my staří moderátoři počasí „zajížděli“ počasí na Primě a někteří z nás pomáhali začínajícím rosničkám na Nově, neboť se jejich relace o počasí zpočátku natáčela na naší observatoři ČHMÚ v Praze - Libuši. A to už by opravdu, ale opravdu mělo k televizním vzpomínkám stačit.
Televize možná zasahuje do našich životů více než je zdrávo, a to co se v současné době odehrává dnem i nocí na televizních obrazovkách je často bohužel pro našince nekoukatelné. Ještě štěstí, že lze přepínat a vypínat!