Příběhy osídlenců a jejich začátky… Naši lidé si ve světě dokázali poradit…
Právě v červenci je to dvacet pět let od naší cesty Kanadou. Za všechno „mohl“ Josef Čermák, který náš štáb do Kanady pozval, a který s námi tu dlouhou cestu absolvoval. Poznávali jsme neskutečně krásnou kanadskou přírodu a setkávali jsme se hlavně s potomky těch, kteří tuto zemi v 19. století osidlovali. Dovolte mi, abych po letech několik z těch našich „aktérů“ oživila. Zaslouží si to.
* * *
Už se nikdy nepodaří zjistit, zda Pavel Esterházy byl hrabě z Maďarska nebo maďarský podvodník, vydávající se za hraběte. Jen jeho podobu si můžeme prohlédnout v malém muzeu malého městečka Esterházy, ležícího uprostřed Saskatchewanu v Kanadě. Kdo byl Pavel Esterházy se tedy nedovíme, ale výsledkem jeho „náborářské“ činnosti dávno ve století devatenáctém jsou zkultivované nekonečné prérie. Jeho přičiněním se stěhovali do Saskatchewanu Maďaři, Němci, Angličané i Češi, kteří měli namířeno do Ameriky. Najatí agenti je ihned po příjezdu do New Yorku přesvědčili k další neznámé cestě.
Dodnes žijí v Esterházy a jeho okolí Kolíně či Táboře potomci těch, kteří sem přišli v devatenáctém století. A dodnes si udržují češtinu Boženy Němcové, jejíž zpěvnost uchu lahodí. Dodnes je v nich hrdost jihočeských sedláků spojená s umem a pracovitostí. A, ač někteří již v pokročilém věku, pilně navštěvují kurzy češtiny, které si sami organizují. Stejně jako všude jinde se všichni chtějí vypovídat, o to intenzivněji, když poslední návštěva z rodné země jejich předků byla v Esterházy na začátku druhé světové války a nebyl to nikdo jiný, než Vojta Beneš, bratr našeho prezidenta Edvarda Beneše.
Dědeček pana Bílého přišel z jižních Čech. Jeho tatínkovi bylo v roce 1886 sedm roků, a tak patřil, zřejmě proto, že měl v sobě krev jihočeského sedláka, k nejpokrokovějším farmářům. Jeho paní Růžena je rovněž potom z prvních přistěhovalců a o minulosti dokáže poutavě vyprávět:
„Moje babička byla z rodiny Vrabcovy, babička mého muže, to byla rodina Hendrychových a třetí rodina byli Dolejšovi. Ti všichni přijeli pohromadě 26. července 1886. Tenkrát tady byla jen otevřená prérie, nejbližší město bylo Whitewood,. Město? Tam byla jen dráha, maličký hotel a jinak nic. První zima byla hrozná. Chytali jen divoké koroptve a zajíce. Koupili si žlutý drát a chytali je do pastí. Do země vykopali díru, nahoru dali hradby a na ně drny a v tom žili. Dostali přidělených 160 akrů půdy – to byl jeden homestead. K tomu dva voly, krávu a slepice. A s nimi žili první zimu v těch dírách. Naší babičce se za čtrnáct dnů po příjezdu narodila dcera, byla to moje teta a zdá se, že to těžké živobytí jí dopomohlo k vysokému věku. Dožila se osmdesáti let“.
Dále pokračuje pan Edvard Bílý: „Nejtěžší živobytí měly ženy. Ty z Kolína ( samozřejmě, že po příchodu do cizí země si vlast přiblížili aspoň českým názvem a tak jsme viděli hřbitov – jen s českými názvy na náhrobcích a nad vstupní branou byl nápis Kolín a na protější straně na severu neslo místo posledního odpočinku název Tábor. Dnes už jsou to jenom hřbitovy, kdysi to byly celé osady) chodily ještě na práci. Nejdříve musely pěšky třicet kilometrů do Whitewodu, pak jely po dráze asi sto kilometrů do města a tam praly prádlo. Ubytovaly se v jednom hotelovém pokoji a chodily od domu k domu a někde dostaly práci za dolar, jinde za padesát centů. Také ještě vydrhly podlahu a prádlo vypraly a vypiglovaly.
Ještě bych vám, něco přidal. Naše město se jmenuje Esterházy od roku 1903. Ale pošta tady byla už asi od roku 1886. Pošťák byl maďarský, po něm to převzal jeden Čech, jmenoval se Josef Kňourek. Poštu měl ve svém domě, když tady město nebylo. No a tak si Češi udělali Kolín a Maďaři Kaposzvár.
Můj dědeček, Jan Bílý, vyjel z Čech 13. listopadu 1886. Měl namířeno do polední Dakoty. Dopisoval si s nějakým Suchanem a ten mu vychvaloval, jak je v Americe dobře. V New Yorku ho chytili agenti a přemluvili ho, aby jel do Kanady. Tož, zůstali na lodi, kterou se dostali do Montrealu, a pak jeli vlakem do Winnipegu. Přijeli někdy kolem Vánoc. Dál nemohli a museli zimovat. Vzali si lacinou sednici na hotelu, ale vzadu, ta byla levnější. Pokoje, které měly okna na ulici byly dražší.
Dědeček řezal pro lidi dříví a tatínek, bylo mu šest roků, se díval z okna na železnici, kterou tahali koněm. Z jedné strany na druhou a koně vždy museli přepřáhnout. A potom se mu tam líbily hasičské vozy. Ty byly na páru. Ve voze se topilo a tím se pak hasilo.
Jak skončila zima, táhli dále. Nejdříve vlakem, majetek si naložili na drezínu a jeli do Langsburgu, dál už dráha nešla. Tam dědeček koupil dva voly, pluh a nějakou káru a jeli dál. Až přijeli na místo, kde se usadili na dýlejc. Za přidělený kousek pole – homestead zaplatil deset dolarů. Homestead měl 160 akrů a doma měl dědeček jen 30 akrů, tak viděl, že se mu tady bude dobře hospodařit. Ale na začátku to bylo těžké. I voda se pila z louže.
Stavěli si špalíčkové domy. Tak asi čtyřicet centimetrů dlouhé špalíky se napříč zazdívaly maltou z bláta a slámy. Můj tatínek jako jeden z prvních postavil v Táboře poschoďový dům. Měli jsme ústřední topení a veliké pokoje s drapériemi. Tatínek byl vyhlášený farmář a v roce 1913 si jako první koupil auto“. Pan Bílý mezi starými fotografiemi a dokumenty uchovává i plechové číslo auta, které bylo tenkrát i řidičským průkazem.
V rovinatých prériích nebyl kdysi ani jeden strom. Větrům, které k prérii patří, nebyl kladen žádný odpor. Ale jenom do té doby, než se tam usídlili Češi.“
O putování svého rodu nám vyprávěl dvaaosmdesátiletý Ladislav Martinovský, úspěšný sadař. Jeho předkové se vypravili do světa v roce 1883 přes Volyň. A dnes nám povídal perfektní češtinou o tom, jak pokračuje v sadaření, které založil jeho otec. Tak trochu poručil větru. Nejdříve založil větrolamy a teprve pak začal sázet ovocné stromy. Dnes se v kdysi neúrodné prérii pěstuje nejen obilí a řepka, ale také výborná jablka.
Mnohokrát jsem si při putování Kanadou uvědomila nejen sílu a um našich lidí, kteří dokázali si poradit i v těch nejtěžších situacích, ale také něco nepojmenovatelného, co dodává člověku putujícímu přes různé země a časem – sílu udržet si svůj rodný jazyk a předávat ho dalším pokolením. Pan Martinovský je toho dokladem.
V Esterházy pracuje Československé sdružení. Jeho tehdejší předsedkyně, Olga Žáková, se po delším pobytu v nemocnici necítila dobře, přesto povídání neodmítla. „Moji rodiče přišli z Volyně v roce 1927 – to mi bylo dva a půl roku. Anglicky jsem neuměla ani hymnu, ani motlitbu. Jen jsem se držela maminky.
Rodiče mého muže přišli v roce 1939, vzali jsme se v roce 1942 a až do roku 1980 jsme žili na farmě.
Když jsme viděli, že v rukou nejstaršího syna bude naše úsilí pokračovat, přestěhovali jsme se do města.
My jsme byli na farmě moc šťastni. Pěstovali jsme ječmen, řepku, měli jsme slepice i krávy. Práce bylo mnoho, lidi v Evropě nechtějí věřit, že to zastane jeden člověk. Ale tady má každý traktor, obdělávají se větší kusy pole, dobytek je na pastvě hned u domova. Není bída o krmení a nikam se nemusí jezdit. Měli jsme asi 480 akrů, to je asi 200 hektarů.
Naše děti měly do školy dvě míle. Pořídili jsme jim koně a vozejk. Když byla pěkná pohoda, řídil nejstarší syn. V nepohodě je vozil manžel. A když bylo hezky, tak šly pěšky. Dodnes na to vzpomínají jako na velikou radost. Šly přírodou, viděly zajíce, zvěř. Ale než šly děti do školy, musely udělat doma všechny práce a vracely se až po čtvrté hodině. Ó, to byla moc dobrá léta!“
Čeština Olgy Žákové je nejen půvabná, ale mnohý z nás by jí mohl onu vybroušenost závidět. Jak jste to dokázala? „Nebylo to těžké. V roce 1932 sem přišel jeden kněz. Kázal v Kolíně a věděl, že já se zajímám o češtinu. Dal mi pár českých knih a slovníky. Já jsem začala česky psát (musím podotknout, že většina potomků českých vystěhovalců nedokáže česky napsat ani jedno slovo a stejně tak přečíst, i když česky umějí) a pak už to pro mě byla hračka. Naučil nás zpívat, hrát divadlo, všemu krásnému nás naučil. Já na to do smrti nezapomenu. Moje máma zpívala česky od rána do večera. Teď, když máme český spolek, zase zpíváme. Když jsem nedávno ležela v nemocnici a čekala jsem na ošetřovatelku, tak jsem si potichu zpívala. A to mi pomohlo.“
Paní Žáková skončila a zavřela oči. Možná, že se jí v hlavě promítala krajina, kde se narodili její předkové a k níž má ona tak vřelý vztah. Přesto, že ji nikdy neviděla a už asi neuvidí.