O filmu The Last Butterfly (Poslední motýl) na Torontském židovském filmovém festivalu. Jméno filmu se mi zdálo povědomé. Pak mi to došlo: jméno filmu mi připomnělo básničku jednoho z talentovaných židovských dětí, které – než je odvezli do táborů smrti – psaly verše, povídky a reportáže (uveřejňované v časopisu Vedem), které jsem si přečetl v roce 1995 vydané v knize, “Je mojí vlastí hradba ghett?” Hledal jsem ji tam, ale nenašel. Verš, který mi utkvěl v paměti (snad proto, že pro autora verše, jako pro většinu terezínských dětí, ohraničil nejen minulost, ale i budoucnost): “Motýla jsem tam neviděl…” Pamatuji-li se dobře, poslední motýl, kterého někdy dříve viděl, byl jasně žlutý. Možnost, že titul filmu byl veršem inspirován, byla dostatečnou pobídkou, abych se donutil vyrazit do ulic. Nelitoval jsem.
Poslední motýl je nádherný film (i když specificky o násilí nacistickém, je filmem proti násilí vůbec), zajímavý i tím, že jeho producentem je Steven North a hudbu složil (na smrtelné posteli s rakovinou, zemřel před premiérou) jeho otec, Alex North (složil hudbu pro dlouhou řadu filmů, mezi nimi Spartacus a Death of a Salesman, asi patnáckrát byl navržen na Oskara a je málo lidí jeho generace, kteří neslyšeli jeho nejpopulárnější píseň, “Unchanged Melody”.) Film režíroval český režizér Karel Kachyňa a dodatečnou hudbu složil Milan Svoboda. Námětem filmu je plán nacistů vydíráním přinutit slavného francouzského mima, Antoina Moreau, aby vytvořil představení s židovskými dětmi v terezínském koncentráku, které mělo přesvědčit pozvané zástupce Červeného kříže o blahovolném a vysoce kulturním životě v této poslední štaci před cestou do plynových komor. Moreau nakonec vytvoří verzi “Hansel and Gretel”, která je otřesnou obžalobou nacistického režimu. Všichni účinkující skončí v transportu do koncentráku.
“Poslední motýl”byl filmován v Praze ve dnech sametové revoluce. Všichni účinkující a technický personál přerušili natáčení a zúčastnili se demonstrací proti komunistickému režimu. A producent filmu “Poslední motýl”, Steven North, o tom natočil film “Gingerbread Revolution”(Perníková revoluce), ve kterém vystoupili herci, kteří hráli ve filmu “Poslední motýl”. Ale hlavně v něm vystoupili čeští studenti a herci(jedním z nich byl Josef Kemr), kteří by si všichni zasloužili Řád bílého lva. Ani ne tak jako studenti a herci, ale jako občané, kteří beze zbraní (prostě svojí vůlí, svou účastí na demonstracích a svou vírou ve svobodu) dokázali svrhnout režim, který jim čtyřicet roků vládl knutou. Jednou z nejpozoruhodnějších scén filmu je demonstrace proti režimu. Komunistický funkcionář se pokouší demonstrující převést na pravou (komunistickou) víru zesměšňováním studentů, kteří byli zmláceni komunistickou policií. Řekl něco jako, že v žádném vyspělém státě nerozhodují o tom, kdo má být prezidentem, patnáctileté děti. Zezdola masy protestujících skandují: “My nejsme děti…my nejsme děti…” Komunistický funkcionář se chvíli tvářil překvapeně, co si to ti lidi dovolují, pak to, zřejmě úplně popletený, vzdal. Nikdo se ho nedotkl, nepadlo jediné výhružné slovo pomsty, dokonce ani jediné slovo o spravedlivém trestu. Představitel francouzského mima, Tom Courtenay, který se demonstrací zúčastnil, hovořil o “sladkosti” českých lidí. O té sladkosti nevím, ale rozumím mu. Byl to krásný kompliment snu, který – jako většina snů – skoro zemřel na úbytě skutečnosti. Prvně jsem viděl, jak se masy našich lidí v těch dnech chovaly. A ověřil si, jak vysoko jejich statečnost i ukázněnost cenili přítomní cizinci. A byl jsem hluboce a radostně dojat, poprvé od mobilizace v roce 1938. Byl jsem dojat, protože po čtyřiceti letech mordování těl, ale hlavně duší, celého národa režimem, který měl absolutní moc nad životy svých poddaných, nejdříve několik (mezi těmi, kteří byli zmláceni na Národní třídě byl i můj pozdější přítel, Bohumil Hubálek), pak stovky a nakonec statisíce řeklo ne, a řekli to hlasem, který nesnesl odporu. (S bezbřehou pokorou jsem si připomněl závěr poznámek, kterými jsem 21. srpna 1968 protestoval před torontskou radnicí proti invazi armád Varšavského paktu (překlad): “Jestliže nemůžeme poslat tanky proti sovětským, alespoň se znovu zasvěťme vznešeným ideálům svobody, dožadujme se stále silnějším a neodbytnějším hlasem svobody pro všechny. Náš hlas je slyšet za železnou oponou a stále silnější echo se vrací. Přijde den, kdy toto echo nabude síly uragánu, proti kterému sovětské tanky budou bezmocné).”
Film zachytil i Václava Havla jak odchází z vězení, jak přichází s Dubčekem do sálu, dýchajícího slávou, vítězstvím a nadějí a končí záběrem dojatého Václava Havla s první ženou Olgou na balkonu nad jásajícími zástupy. A smutně (a nechápavě) jsem si připomněl i zápis o jednání mezi Václavem Havlem a tehdejším komunistickým ministerským předsedou Ladislavem Adamcem v úřadu předsednictva vlády 5. prosince 1989. Jednání se mimo jiné zúčastnili Petr Pitthart, Jiří Křižan a Vladimír Hanzel (pokud vím, tehdejší Havlův osobní tajemník), který jednání zaznamenal a zvěčnil v knize „Zrychlený běh dějin“. Havel a jeho kolegové se snaží (necelé tři neděle po zmlácení studentů komunistickou policií) Adamce přesvědčit, aby zůstal předsedou vlády.
Hanzel: Máme to chápat, že vy nebudete…?
Adamec: Ne, nebudu. (plácnutí dlaní do stolu)
Havel: Vy nebudete ministerským předsedou?
Adamec (resolutně): Ne !!!
Havel: No, to ovšem jsme nepochopili, aspoň já teda.
Havel: Dobře, považujete teda za reálnou – já mám pocit, že řešení s tím, že vy byste byl prezidentem a Sacher předsedou vlády…
Strašně bych si přál, aby to nebylo pravda. Stejně bych si přál, aby nebylo pravda mnohé z toho, co se stalo o dva měsíce později, při Havlově torontské návštěvě v únoru 1990.