Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Chléb
Pečení chleba bylo kdysi maturitní zkouškou každé hospodyně. O to horší, že zkoušející byla obvykle tchýně. Ono upéci dobře a dobrý chléb nebylo jen tak jednoduché.
Vybavuje se mi obřad, který provázel moje dětství týden co týden. V předvečer se přinesla do kuchyně díže, na jejímž dně seděl malý bochánek – kousek těsta od posledního pečení. Říkalo se mu nátěstek a sloužil k zadělání kvásku. Ten se založil ve vyhřáté díži na druhý den brzy ráno. Když vykvasil, přidalo se patřičné množství vlahé vody, sůl kmín, mouka, i ta se musela před tím na peci nahřívat.
Díže se usadila uprostřed kuchyně a maminka chodila s kopistí kolem ní a zpracovávala těsto tak dlouho, až bylo tak tuhé, že od kopisti odpadávalo. Já jako úplně malá holčička jsem chodila za ní a s prstíkem na pomoučeném obvodu díže jsem jí „pomáhala“. Moje hodná maminka nezapomněla nikdy poznamenat, jak jí těžkou práci ulehčuju. Potom se povrch těsta poprášil moukou a bílou plachetkou přikrytá díže se postavila na židli ke kamnům, aby těsto mohlo kynout.
Jakmile nabralo patřičně na objemu, rozdělilo se do čtyř bochníků, opatrně se uložilo do slaměnek – tak jsme říkali ošatkám – vysypaných moukou a opět se dalo kynout.
Než těsto vykynulo, muselo se skočit do lesa na jedlové chvojí -četyní a zatopit v peci. Četyní se přivázalo na vidlici a vytopená pec se jím do čista vymetla, když se před tím velké oharky smetly pohrabáčem na okraj pece. Tam, pokryté četyním sloužily jako osvětlení.
Vykynuté bochníky maminka jeden po druhém pokládala na lopatu, metličkou namočenou ve vodě smetla mouku a uprostřed udělala důlek. Než bochník putoval k uložení do pece, bylo mu požehnáno.
Dobře vyhnětené těsto dobře vykynulo, stejně dobře se dařilo i bochníkům ve slaměnkách a poslední etapa také většinou dopadla dobře. Cítím vůni pekoucího se chleba a vybavuje se mi maminčin soustředěný obličej ozářený červeným světlem vycházejícím z pece. Čelo měla lehce pokropené potem a z pod šátku jí neustále vypadávala kadeř vlasů, kterou maminka rychlým pohybem vracela zpátky.
Pracovala klidně, zacházela přece s božím dárkem. Každý bochník posvátně uložila, zkontrolovala a s hlasitým oddechnutím zavřela plechová vrátka pece.
Nepamatuji se, jak dlouho musely být bochníky v peci, aby opouštěly pec do tmavohněda vypečené a krásně voňavé. Vychladlé je maminka ukládala do jarmárky ve sklepě. Stačily nám vždycky na celý týden.
Mrzí mně, že jsem tuto maturitu nikdy nesložila a ani nesložím, i kdybych se přihlásila na univerzitu třetího věku. Není ani díže, ani pohrabáč. I dřevěná lopata na dlouhé tyči už vzala za své. Pec už také dávno zbořili, protože chalupa teď slouží jenom k rekreaci.