Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Robin,
zítra Marika.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Mezi námi „umělci“
 
Umění, hlavně malířství, sochařství či lidová tvořivost, mě pokaždé přivádí v úžas a dokonce ve mně budí tichou závist nad dovedností a talentem tvůrce. Kdybych měla sama sebe bez jakékoliv zaujatosti ohodnotit, spadla bych mezi kulturní barbary bez hlubších znalostí, mající však k umění lásku. Jenom s tím moderním si nějak nerozumím. Po pravdě, mám totiž ráda jasno a usilovně přemýšlet, co chtěl autor říci, mě už zmáhá. Tím ale nechci v žádném případě moderní umění znevažovat. Vždyť přece může oslovit a potěšit spoustu jiných lidí, kteří stojí v uměleckém cítění o pár stupínků výše, než já. Vztah k umění se projevuje již v raném dětství. Já sama jsem to štěstí neměla, ale moje kamarádka ano. Ta totiž díky malířství u své dvouleté dcerky Terezky poznala, čím se jednou holka bude živit. A ani ke svému poznání nepotřebovala odborníky, či psychology.
 
Kamarádka odjela jednou ráno do práce a doma zanechala manžela s již zmíněnou dcerkou. Terezka byla napapaná, spokojená, měla na sobě růžovou noční košilku s volánky, hezky si hrála v postýlce a broukala si nějakou písničku. Toho využil tatínek a začal se věnovat svému koníčku – počítačům. Vesele brázdil po vlnách internetu a svět pro něj přestal existovat. Nevšiml si ani změny Terezčina chování. Písnička ustala a místo ní se ozvalo:
 
„Tatíí, eé!“
 
A tatínek nic. Terezka se ozvala znovu, opět se jí však nedostalo potřebné péče.  Potom už se nedalo nic dělat a zapracovala matka příroda.
 
 „Jéje, jéje, to je ale hezká hromádka,“ pomyslila si Terezka. Chvilku si hromádku zvědavě prohlížela, potom do ní hrábla a ona byla kupodivu měkká a tvárná. A dokonce se s ní dalo malovat jako s pastelkou. V malé Terezce se probudily malířské vlohy a dala se pilně do práce. Na celé zdi za postýlkou vytvořila nevšední a zajímavou malbu, která vysoce převyšovala běžné schopnosti dvouletého dítěte. Po měkké hmotě několikrát uklouzla, ale nevzdala to. Malovala a malovala. Když už nebylo pomalu kam, napadlo Terezku, zda by ta nová pastelka nebyla také k jídlu. A že to byla již odmala poctivá ženská, nacpala si do pusinky hned celou hrst. Dobré to však nebylo!
 
Začala, chudinka, řvát, jako když ji na nože bere, prskat a plivat, aby se té strašné a smradlavé věci zbavila. To konečně zvedlo tatínka od počítače a rozběhl se k Terezce. A začal kolotoč! Všechno muselo být uvedeno do pořádku, než se maminka vrátí domů. Jenže práce bylo tolik, že to nestihl a jeho drahá polovička přišla právě do nejlepšího. Další průběh si jistě dovedete představit sami, včetně vymalování celé kuchyně a dlouhodobé tiché domácnosti. Bouřka se časem přehnala, nad manželstvím kamarádky začalo zase svítit sluníčko a Terezka se v dospělosti skutečně stala uznávanou a žádanou výtvarnicí.
 
Umění nejenom zušlechťuje, potěší oko a duši. Dá se s ním zažít také legrace. A právě tohle se stalo i mně v dobách studií. Domů bylo daleko, a proto jsem musela zůstávat tři víkendy v měsíci na internátě. Na víc kapesné nestačilo. Ale kamarádka Vlasta bydlela v Janovicích nad Úhlavou. Jezdila domů každý týden a někdy mě brávala mě s sebou. Vlastina maminka byla pravá chodská hospodyně, a když jsme přijely, vždycky byly na stole chodské koláče s mákem, tvarohem a povidly, pečený kohout nebo jiná drůbež a spousta dalších dobrot. Měla ohromnou radost, jak nám chutná a nám po internátní stravě chutnalo vždycky znamenitě.
 
Díky Vlastě jsem poznala celou Šumavu a chodský kraj s jeho hrdinou Janem Sladkým Kozinou. Hrdý kraj statečných lidí, obdařený překrásnou přírodou. Kraj, kde se doposud ctí tradice a zachovávají staré zvyky a obyčeje. Nejvíce na mě zapůsobily Domažlice. Jak se zpívá v té písničce, opravdu sú hezké mestečkóó, je tám pivováár, dobrý pivečko. Městečko je z obou přístupových stran chráněno bránou a odvážní Chodové se svými psími druhy střežili dobře nejen hranice, ale i svůj domov. Snad už jenom zde můžete ještě potkat opravdového ponocného. Jako za starých časů obchází každý den se svým věrným psem domažlické náměstí, jehož dominantou je 56 m vysoká, nakloněná, bílá kruhovitá věž. Dobově oblečen odtrubuje a odzpěvuje půlnoc. Tohle šumavské městečko mi prostě učarovalo a připadala jsem si jako v jiném, možná i lepším a upřímnějším, světě. Jenže nejsou jenom Domažlice, je i spousta dalších míst. Třeba Klatovy, město tulipánů a katakomb, anebo Klenčí, které vešlo v obecnou známost jednak jako jedno z center chodského povstání, ale také svou překrásnou obrazovou galerií. A právě zde jsme se s Vlastou dostaly do konfliktu s veřejným míněním a morálkou.

 
 
Ona nás totiž zase napadla taková pitomost a hned jsme ji také provedly. Jak jinak, mládí je přece nápadité, rychlé a neztrácí čas. V té době se používaly školní sešity s deskami polepenými černým papírem. Byl měkký a mohl se snadno odtrhnout. Natrhaly jsme proužky různých velikostí a polepily si s nimi zuby. Já to vzala přes celý chrup ve stylu hrábí, Vlasta si pro změnu vylepila celé horní patro. Když se na vás taková vylepšená pusa usměje od ucha k uchu, vypadá to opravdu hrozně. To radši položit peněženku na chodník a utéct. Ale my jsme si řekly, že se budeme na lidi schválně co nejvíce usmívat, vždyť na světě je přece tak krásně!
 
Při vstupu do areálu jsme se smály na celé kolo a zdravily hlasitě a zdvořile všechny návštěvníky. Odezva nás nezklamala. Rázem jsme se staly středem pozornosti a ostatní dospělí to rozhořčeně komentovali:
 
„No, podívejte se, to je dneska mládež! Že se ty holky nestydí, to my jsme za našich let takoví nebyli. Marjáápanno, kam ten svět jenom spěje! Kdo ví, co jinak dělají, a ještě nám budou kazit naše děti.“
 
Měly jsme z toho srandu a pokračovaly vesele dál do galerie. Krásné obrazy nás však opravdu zaujaly a my jsme se od nich nemohly odtrhnout. Umění nás dočista pohltilo a na naše zuby jsme dočista zapomněly. Ovšem dvou mladých a hezkých slečen – ostatně, která mladá holka není hezká, že? – si všiml starší, kulatější pán, jemuž už šedesátka určitě klepala na dveře. Avšak oblečen byl podle poslední módy a velice elegantně. Přistoupil k nám zezadu houpavým krokem a pravil s mlsným, smyslným úsměvem:
 
„Dobrý den, slečny. Líbí se vám ty obrazy? Jestliže ano, mohli bychom si o nich někde v klidu popovídat. Rád bych vás někam pozval, abychom prodiskutovali umělecké cítění a estetiku.“
 
„Ó ano, velice se nám líbí. A kde bychom si s vámi o těch obrazech mohly popovídat?“ odpověděly jsme zdvořile a mile se na něj usmály.
 
Pán strnul, na svůj prvotní úmysl zcela pozapomněl a začal nadávat:
 
„Vy chuligánky jedny, (chuligán bylo tehdy hanlivé označení pro mladého člověka zralého na kriminál) já se zajímám čistě o umění a vám není nic svaté. Vy znevažujete tuto galerii a ze mě si děláte jenom srandu. Máte mě snad za vola? Ale já vás nechám vyvést, tady nemáte co dělat! Zavolám na vás policii!! Ať si vás odvedou!“ začal pán mezi tou nádherou vztekle vyřvávat.
 
Bohužel se k němu přidali i ostatní návštěvníci galerie, kteří se rovněž cítili uraženi a dotčeni naším naprosto nevhodným chováním. Situace se stala neudržitelnou, a tak jsme pro jistotu zvolily ten nejstarší a nejosvědčenější způsob záchrany. Vzaly nohy na ramena. Když už jsme byly v bezpečí, tak jsme se všemu dosyta nasmály. Jenom jedna věc nás mrzela. Že jsme neviděly všechno. Chtěly jsme to sice napravit, ale nenašly jsme k opakované prohlídce Galerie Klenčí už odvahu. Co kdybychom tam opět potkaly  nějakého „znalce umění?“
 
Hana Štainerová

* * *
Fotokoláž © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny články autorky



Komentáře
Poslední komentář: 17.06.2016  09:37
 Datum
Jméno
Téma
 17.06.  09:37 Von Velká omluva
 17.06.  09:25 Von
 17.06.  06:23 LenkaP