Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Robin,
zítra Marika.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamětníci, vzpomínejte!
 
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda  odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
 
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
 
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
 

Dětství
 
Všichni z vás vzpomínáte na své dětství jako na něco překrásného, zajímavého, co se nikdy nevrátí a možná si v skrytu duše přejete, že to je škoda, protože se v takovém čase šťastně žilo. Já mám také vzpomínky, ale vrátit bych se do dětství nechtěla. Zatímco ostatní děti měly čas na učení a různé nezbednosti, pro nás děti byla jen práce.

Nejvíc jsem jim záviděla, že mají čas na učení. Já musela na pole. Ať už vybírat brambory, na jaře jednotit a na podzim sklízet řepu. Celé prázdniny sena a pak obilí a otavy. Od dvanácti let jsem jezdila s koňmi. Dnes tomu ani nemohu věřit, jak jsem to zvládla. Sestry vzpomínají, jak jednou otec musel někam odjet a my jsme mu chtěly pomoc . Já, že jsem zapřáhla jen jednoho koně a jeli jsme za dvůr pro krmení. Dvůr byl panský, patřil zámku a kolem hnoje bylo po kotníky marastu. Asi jsem špatně připnula koně k voji a v e dvoře najednou šel kůň jinam a voj také. Já jsem prý seskočila z vozu, brodila se bahnem, abych to spravila. Takové jsou naše vzpomínky. Moje nic moc. A já bych byla jen ležela v knížkách, na což jsem si musela chvilku vyšetřit po práci. Na louku při sušení sena jsem pod svetrem nosila salátové vydání Hrabě monte Kristo a když rodiče odcházeli domů, zalezla jsem za keře a do setmění četla. Matce se to nelíbilo. Domlouvala otci, ale ten se nevyjadřoval.
 
Moje dětství skončilo ve čtrnácti letech, když zemřela babička. Několik dní po ní zemřel Stalin. Nastaly pro nás těžké časy. Tatínek zůstal na veškerou práci sám. Maminka byla nemocná. Dodávky pro zemědělce byly nekřesťanské, aby je donutily vstoupit do družstva. Doma moc nezbylo.

 

Za protektorátu se obilí svezlo do stodoly, tam zrno ve snopech proschlo a v zimě se mlátilo. Ale po roce 1948 se muselo mlátit hned z pole, aby se stihly dodávky. Měli jsme mlátičku vejtřasku a k ní řezačku na slámu, která šla výfukovým potrubím na záděň. Otec s mou dvanáctiletou sestrou jeli na pole pro snopy. Přivezli na vrch naloženou fůru do stodoly. Otec odvázal pouzník, přepřáhl koně do druhého žebřiňáku a jeli pro další fůru. Osmiletá sestra si vylezla na fůru, aby mi podávala snopy. A šestiletá sestra hlídala pytle a odhrabovala ouhrabky. Oba motory jak na mlátičku, tak na řezačku byly na řemenice. Zabrala jsem za řemen, aby se, až zapnu motor, rozběhl. Sestra mi z fůry shazovala snopy, já musela každý rozvázat a do mlátičky dávat klasy po částech, ale se mlátička nezadusila. Pytle jsem vyměňovala za chodu, ale když se ucpal výfuk na slámu, tak jsem musela motory zastavit, zjistit, kde je to ucpané, rozdělat trubky, slámu vysypat, zase trubky zapnout, nahodit motory a pokračovat v mlácení. Než se otec vrátil s druhou fůrou, byl žebřiňák prázdný. Otec ho vycouval na silnici a vjel do stodoly s vrchovatým vozem. A tak to šlo celý den a i několik dnů, aby otec mohl splnit dodávku, za kterou dostal almužnu.
 
Když jsme šli večer ze stodoly, myli jsme se ve studené vodě, koupelna nebyla. No, řekněte, kdo by na takové dětství rád vzpomínal. Ještě štěstí, že jsem měla trochu času na čtení. Já bych byla ležela v knížkách celý den, a to se mi občas i podařilo. A to když pršelo. A proto mám celý život ráda déšť. Když se rozprší, mám pocit, že je svátek, že nemusím nic dělat, že nastal čas lenošení.
 
Marta Urbanová
* * *
Zobrazit všechny články autorky


Komentáře
Poslední komentář: 16.04.2016  17:21
 Datum
Jméno
Téma
 16.04.  17:21 Blanka K.
 16.04.  14:30 kusan
 16.04.  12:41 Marta U.
 16.04.  11:01 Von
 16.04.  10:38 kusan
 16.04.  10:27 frerbl