Jak jsme emigrovali (V.)
Čas plynul rychle, někdy se nám zdálo, že se všechno okolo nás odehrálo ve vteřině a pak zase, že už dlouho přihlížíme nějaké absurdní divadelní hře od Samuela Becketta.
Problémy s domovem eskalovaly, každou polední přestávku vyplňovalo psaní dopisů do Československa. Moje tchýně, přesně taková jako ty z humoristických časopisů, měla konečně skvělé téma, které mohla probírat se známými dámami. Přestože vždycky preferovala svého mladšího syna, náhle oplývala city i pro staršího. Proč, to jsme zjistili až později. Dalo by se říci, že to byla opravdu politická předvídavost. „ Ona mi odvlekla dítě do ciziny“, lkala. Pomíjela skutečnost, že toto téměř čtyřicetileté dítě je už 15 let ženaté. Roznášela po Praze a okolí zvěsti, jak její dítě v cizině strádá a asi aby sobě i jiným dokázala, jak na něj myslí, posílala mu balíčky. Jeden například obsahoval staré seprané lyžařské ponožky a trenýrky s vytahanou gumou. Deponovali jsme zaslané předměty v odpadkovém koši a trpce se usmáli. Všechno zlé je k něčemu dobré, pomyslela jsem si, sem na mně nemůže. Ale když už něco chce poslat, tak proč nepošle například manželovo lehké sako z jemňoučké jehněčí kůže? To by se bylo do balíčku určitě snadno vešlo.
Ale byly věci opravdu důležité. Potřebovali jsme naučit se holandsky. Neúnavný Piet zjistil, že se v blízkém Eindhovenu na TH, což bylo vysoké učení technické, (viz letecký snímek vlevo) se pořádají kurzy holandštiny.
Hned při příští příležitosti nás tam dovezl. Ten večer se v sálku sešlo asi padesát Čechů a Moravanů. Slováci se už tehdy většinou začali od nás oddělovat, řkouce, že jsme jim zabili Štefánika. Všichni si vzájemně sdělovali zkušenosti a my jsme s údivem zjišťovali, že někteří z nich se zajímají především o to, kde mohou co dostat: finanční podporu, nábytek, oblečení, dokonce i potraviny - a pochopitelně vše zdarma. Tehdy bylo opravdu dost práce všeho druhu, a také proto do Holandska přicházelo v té době mnoho gastarbeiterů z Itálie, Maroka a Turecka. Nebylo nutné žít na podporu.
Zjevně frustrovaní byli mnozí také, především ženy, které se k emigraci nerozhodly samy, ale šly s manželem nebo přítelem jako přívěsek, částečně proti své vůli. Pár notorických suverénů kritizovalo Holandsko všeobecně i v detailech, stylem : oni tohle neznají, nedělají, nedovedou, nikdy neslyšeli. atd. Nejedí česnek, nemají tu hrubou mouku na knedlíky, zkrátka zaostalá zem.
Holandštinu se snažil učit jakýsi ke všemu odhodlaný zoufalec, který se s žáky domlouval přes němčinu a angličtinu. Celou hodinu věnoval výslovnost jediného slovíčka : mooi, čili hezké. Stále se mu nezdálo, že to říkáme dobře. Přitom se to prostě vyslovuje jako móój. Jsou horší věci, například takové Ui, což znamená cibule. Také na dálnicích vidíte u výjezdů UIT, to zase znamená VEN, nebo také OUT čili AUS. Prostě výjezd. S cibulí to nic společného nemá. Když to ale vyslovíte po česku, tak vám nikdo nerozumí. Nejvýše se domnívají, že vám někdo šlápnul na nohu a vy jste vyjekli: uj. Cibuli proto nakupovalo mnoho českých žen dlouho zásadně v samoobsluze a ne v „mluvicích obchodech“. Když se totiž pokusily vyslovit UI, čili cibule, dostaly vždycky vajíčko, EI. Co s tolika vejci, že?
Holandština má mnoho od sebe se velice lišících dialektů, víc než 200, což je na tak malou zemi opravdu hodně. Ty se sice učit nemusíte, ale někteří domorodci se nepřestávají ptát, zda jim také rozumíme, když tím svým dialektem mluví. Zjistili jsme rychle, že kurz na TU k ničemu není, přestože byl zdarma, a začali si shánět soukromého učitele. Syn jednoho z vedoucích pracovníků u firmy Smeets, který učil holandštinu a angličtinu na gymnasiu se nad námi smiloval. Překvapil nás otázkou, na jaké úrovni se chceme holandsky naučit. Jednalo se, jak jsme se pak dohodli, především o slovní zásobu - a my si vzpomněli na český vtip, ve kterém špatně placený učitel zatajil dětem hlodavce.
Zvolili jsme tedy po poradě s ním ABN, což je zkratka pro spisovnou holandštinu, jakou se mluví například i v televisi. Tedy, tenkrát se mluvilo, dnes je tomu už dávno jinak. Chodil k nám domů dvakrát týdně skoro rok, pak prohlásil, že už můžeme pokračovat sami. Byli jsme rádi, nebyl zrovna laciný. Původně jsme chtěli na hodiny přizvat naše české „podnájemníky“ , aby se s námi učili a pomohli nám učitele zaplatit, ale ti prohlásili, že „ještě nejsou tak daleko“ a pokaždé když přišel zalezli rychle do své ložnice.
Dělali jsme pokroky, ale také nezapomenutelné chyby. Já jsem například hned na počátku našeho pobytu odpověděla Pietovi, který se ptal, zdali jsme si už otevřeli v bance, kterou nám doporučil, své konto, že ano, ale že je to spíš kontje. A to jsem neměla dělat. Pili jsme zrovna kávu s ním, s jeho manželkou, a několika jejich přáteli. Všichni sebou trhli, dámy zrudly. Co jsem to zase provedla? Tohle: chtěla jsem ukázat, že se vyznám, a protože holandština má s češtinou jednu věc společnou, a to je láska k zdrobnělinám, jednu jsem použila. Myslela jsem si, že když je pivečko biertje a kostička cukru klontje, tak přece musí být to naše malé, chudičké konto kontje. Jenže nebylo. Kontje je nehezké slovo, pro dámu nevhodné. Je to sice zdrobnělina, ale znamená prdelka. Vysvětlila jsem to společnosti jen s námahou. Příště tedy raději žádná vlastní iniciativa, žádné novotvary.
Teď mluvím holandsky tak, že si všichni Holanďani myslí, že jsem Vlámka. Někteří mne mají za Francouzsku, ale to je spíš tím, že ráda vařím, sbírám zajímavé kuchařské knihy a vyznám se ve světových kulinárních záležitostech. Jsem prostě jakýsi hybrid. Němci na mé němčině nepoznají odkud jsem a Angličané stejně neuznají nikoho, kdo se nenaučil anglicky v dětském věku. Manžel, který později odešel pracovat do Německa a celé dny mluvil německy, je v Německu považován za Holanďana, který se naučil krásně německy a v Holandsku zase za Němce, který mluví docela dobře holandsky. Doma jsme mluvili mezi sebou česky, ale dívali se hodně na televisi, která nám také velmi pomohla. Vylepšila naší němčinu a holandštinu naučila lépe vnímat. Na veřejnosti, zejména v obchodech jsme česky nemluvili a když, tak velmi potichu. Stále jsme také česky četli a psali, zůstala nám proto zachována čeština našeho mládí a let studijních. Že mluvíme archaicky nám sdělili až po dvaceti dvou letech v Praze. Ale nikdy jsme nemuseli hledat nějaký výraz, nikdy jsme nepředstírali, že jsme už zapomněli, jak se co řekne česky. Mnozí emigranti to tvrdili dokonce už po dvou letech. Nás zase později každý obdivoval, že mluvíme kupodivu ještě dobře česky.
Jenže ta čeština mnohdy k ničemu není, jak zjišťují různí přátelé. Jeden z nich, důstojný bělovlasý starý pán, lékař v pensi, byl nedávno v Čechách na návštěvě. Bydlí v Německu, ale jezdí s manželkou často do Prahy, koupil si tam maličký byt. Potřeboval benzin. Natankoval tedy u jedné pumpy někde na dálnici před Plzní a šel platit. V prostoru benzinové stanice, kde je pokladna, obchod a restaurace, zase tankovali nějací pánové pivo s rumem.Všimli si, že příchozí má na autě německé číslo a začali o něm nahlas nehezky hovořit, titulujíce ho „ten skopčák“. Protože je to milý pán, chtěl je vlídně vyvést z omylu. Přistoupil k nim a pravil : „Dobrý den, pánové, já jsem Čech, a mluvím česky, stejně jako vy“. „Jo? Tak di do prdele, ty vole“, odvětil jeden z nich vlídně. Milí krajané.
Jak říkával Jan Werich : „Kde blb, tam nebezpečno.“
Což mně přivádí k další malé episodě. Někteří holandští kolegové nás často žádali, abychom je naučili česky nadávat. Nějaké ty hrubé výrazy. Zásadně jsme to odmítli a dobře jsme udělali. Je to velmi nebezpečné, představte si, že byste nečekaně kolem sebe slyšeli sprostá česká slova. Jen ať si používají ta svoje. Stejně by jim dělaly potíže nahromaděné konsonanty, na které je čeština tak bohatá.
Pomalu se blížila zima a my jsme potřebovali zimní věci. Kabáty, boty, prádlo. Pracovali jsme pokud možno přes čas, také v sobotu, to bylo zvlášť dobře placené. Protože byla o víkendu zavřená kantýna, směli jsme si objednat a nechat přinést na účet firmy ze Snack baru ve městě cokoliv z jejich nabídky. Grilované kuře, smaženou rybu, pomfrity s majonézou, různé nám neznáme věci jako tzv. frikandely a krokety.
Naskytla se mi též neobyčejná příležitost získat rychle peníze na zimní kabát. Vedoucí oddělení mne jednou večer, před odchodem ze zaměstnání požádal, abych pomohla při záchraně katalogu šperků, který jeden z kolegů příšerně zmrvil. Bylo potřeba udělat všechno znovu, rychle a od základu. Zákazník, který měl přijít příští den, se o tom nesměl dozvědět. Celou noc jsme s několika dalšími kolegy z jiných oddělení pracovali jak šílení, ráno bylo vše hotové. Přestože jsem skoro vůbec nespala, po krátkém odpočinku jsem v půl deváté už zase seděla u svého stolu v litografii. Přiběhl vedoucí s ředitelem celé reprodukce, nesli už schválený nátisk katalogu. Vypadalo to velmi dobře, zákazník byl prý spokojen.
Poslali mne domů, trochu se vyspat. Protože ale peníze za tento marathón mi byly vyplaceny hned, šla jsem si také hned pro Něj. Pro ten už dlouho vyhlédnutý krásný lehoučký kabát s teplou podšívkou.
Netušila jsem, kam se kabát a já v krátké době spolu podíváme. Ale o tom až příště. Slibuji vám, že to bude ta nejnapínavější a současně nejnesmyslnější vánoční povídka, jakou jste kdy četli. Pravý horror.
Věra Pokorná
Pěší zóna v centru našeho městečka