Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Běla,
zítra Slavomír.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

O ženě, která zavraždila vysoké C
 
Jak víte, sbírám různé rarity. Nejen dopravní značky. Před lety jsem dostal od německých kolegů, kteří věděli o mé lásce ke skurilním gramofonovým nahrávkám (vlastním jich kolem 600, i těch starých šelakových) zajímavou nahrávku excentrické americké zpěvačky Florence Foster Jenkins. Vyslechli jsme ji, zasmáli se, ale manželka mínila, že ta ženská vlastně volá o pomoc.  Zařadil jsem desku do svého archivu a příležitostně jí přehrával na své fono - dopisy, které jsem tehdy vyráběl a rozesílal přátelům po celém světě. Ještě totiž nebylo ani potuchy po internetu pro domácí potřebu.
Minulý týden jsem ke svému překvapení objevil v českých novinách, které dostáváme s  několikadenním zpožděním, zprávu o premiéře hry Petera Quiltera: „Je úchvatná“ (v originále se jmenuje  „Glorious“). Tato hra známého anglického dramatika byla poprvé uvedena v roce 2001 v Edinburghu a od té doby ještě asi na stu jiných scén. Hrají ji tedy i v pražském divadle Kalich. V hlavní roli Florence Foster Jenkins hraje a zpívá Jaroslava Krečmerová. Pro tuto příležitost se prý musela trochu odnaučit zpívat.
O koho vůbec jde? Čím se vlastně ta Florence Foster Jenkins proslavila? I když je to  neuvěřitelné, byl to její  zpěv, přestože zpívat opravdu nikdy a vůbec neuměla. Narodila se v roce 1868 v Pennsylvanii, jako dcera velice zámožného amerického průmyslníka. Již od  dětství snila o tom, že  se stane operní zpěvačkou. Rodiče jí zajistili základní hudební vzdělání, ale odmítli financovat její další  vyšší hudební studium, když se prokázalo, že nemá vůbec talent. Florence se stále pokoušela prosadit, že bude profesionální zpěvačka, ale   otec jí snažně prosil, aby zpěv omezila jenom na koupelnu. Nebylo divu, asi jí příliš často slyšel, když svůj zpěv cvičila. Florence proto uprchla z domova s lékařem Frankem Thortonem Jenkinsem, za kterého se provdala. Domnívala se, že ten jí studium umožní. Mýlila se, manžel to také nevydržel a manželství bylo  v roce 1902 rozvedeno. Nešťastná Florence se živila jako učitelka a pianistka, snažila se být hmotně  nezávislá na svých bohatých rodičích. Nějakou dobu se exponovala v hnutí sufražetek. V roce 1909 otec zemřel. Zanechal Florence velké jmění, které jí umožnilo věnovat se pěvecké kariéře. Počala  se angažovat  ve společenských a hudebních kruzích v Pensylvánii. Založila svůj dámský k „Verdi Club“, který financovala. Zároveň dále studovala zpěv. První koncert měla v roce 1912, v taneční síni hotelu Ritz - Carlton v New Yorku. Pozvala tam jen dámy ze svého klubu a pár příznivců. Povzbuzena zájmem posluchačů, kteří asi většinou ze zdvořilosti mlčeli a nebo měli z jejího vystoupení tiše neobyčejnou legraci, se rozhodla, že bude  v hotelu Ritz pořádat koncert každoročně.
Koncerty se zvýšila  neobyčejně rychle její proslulost a spíše z  legrace, než vážně, získala jakýsi status divy. Ani si to chudák neuvědomovala a nerozeznala, že si z ní její „přátelé“ dělají legraci. Byla zaslepena falešným pochlebováním, především  svých přítelkyň.  Však to také znáte, jak k sobě dovedou být dámy proradně sladké: „Ty jsi báječná, a moc ti to sluší, mám tě moc ráda“, atd. Česky se tomu říká mazat med okolo huby. Ve společnosti se snažila vystupovat vždy extravagantně a její nákladné fantastické róby, které si sama navrhovala, udivovaly veřejnost. O své výjimečnosti a talentu byla naprosto přesvědčena.  Své si s ní užil i její klavírista Cosmé McMoon, protože "Flo", jak jí přátelé říkali, nebrala vůbec ohled na partituru a její převážně děsivě falešný koloraturní soprán  byl ještě ke všemu neustále přerušován bouřlivým jásotem posluchačů, kteří se na její účet neuvěřitelně bavili.
Proslýchá se, že taxikáři, který  jí  v roce 1943 porazil svým vozem, poslala krabici drahých doutníků, protože byla přesvědčena, že šok, který  při této nehodě utrpěla způsobil, že mohla zpívat o hodně vyšší  F, než dosud dokázala, že její  dosavadní potíže zmizely. Byla často zvána koncertovat po celých Spojených Státech, ale omezovala svá vystoupení, zpívala vždy jenom pro osobně vybranou společnost v Philadelphii, Washingtonu a Newportu. Sama si obstarávala a kontrolovala distribuci vstupenek.
Vůbec si neuvědomovala, že její intonace a rytmus  ani v nejmenším nesouhlasí s notami a při svém  poměrně malém hlasovém rozsahu připravovala  klavíristovi ještě další neuvěřitelně trapné chvíle, protože nedokázala udržet tempo a on musel hrát pomalu a někdy zase svou hrou dohánět její zpěv  a  stále dávat pozor na její výkyvy jak ve zpěvu, tak v tempu.
Přesto byla publikem přímo zbožňována a obdivována. Pro humorný náboj, v tom nezvyklém a  agresivním koloraturním zpěvu skrytém. Její koncerty v New Yorku a Newportu byly dostaveníčkem  společenské smetánky a za lístky se pod rukou nabízely horentní sumy. Konečně se ozvala i gramofonová společnost, která jí nabídla vydání gramofonové desky. Flo nadšeně přijala a zvolila si sama repertoár. Její výběr byl velice troufalý, vedle klasických operních árií, běžných u jiných operních zpěvaček  (W.A.Mozart, Giusepe Verdi a Richard Straus), zvolila například  i písně od Johanese Brahmse. K tomu ještě zpívala  písně jen  pro ní komponované jejím  klavíristou Cosmé Mc Moonem a vlastní komposice, opatřené i vlastním textem. Zejména její píseň „Švitoření ptáků“ byla velmi oblíbena. Absolutním vrcholem jejích koncertů byla ale árie z Mozartovy opery „Kouzelná flétna“, proslulá Královna noci, která je prubířským kamenem všech opravdových umělkyň. V roce 1934 zahájila svůj koncert Brahmsovou písní „ Májová noc“. V programu bylo pod tímto titulem napsáno: „Pěvče, nedokážeš-li snít, nech tuto píseň nezpívanou..“
A Florence snít dovedla.
Moje nejmilejší je  píseň „Běsy“, kterou dear Flo zpívá dokonce rusky. Na Bachovu hudbu, Prelude XVI, se slovy od Puškina. Kdo to přežije bez škod na bránici, má silnou náturu.
Její neuvěřitelná sebejistota jí dovolovala, srovnávat se s jinými vynikajícími zpěvačkami tehdejší doby jako byla Frieda Hempel nebo Luisa Tetrazzini. Smích během svých vystoupení považovala za radost diváků z jejího zpěvu, za radostný obdiv vyjadřovaný jejímu umění. Vyskytli se hudební kritici, kteří tvrdili, že Florence právě svými obskurními koncerty přilákala do koncertních sálů posluchače, kteří by se tam jinak nikdy neobjevili a u kterých tak vlastně vzbudila zájem o klasickou hudbu. Negativní kritiky považovala vždy jen za profesionální závist, a viděla za nimi útoky svých nepřejících konkurentek. Na koncertech  se několikrát převlékala,  na každou árii měla příslušný kostým, podle vlastního návrhu. Když jí v roce 1928 zemřela matka a odkázala jí další spoustu peněz, bylo Florence už 60 let. Získala tehdy ještě více svobody a nezávislosti a hlavně prostředky k uskutečnění všech svých odvážných snů.
V poměrně pokročilém věku 76 let se rozhodla vyslyšet prosby svých přátel a uspořádat velký koncert vybraných skladeb. Došlo k tomu 25.října 1944 v Carnegie Hall, kterou si pronajala. Bylo zcela vyprodáno. Zájem o koncert byl neobyčejný a vstupenky na černém trhu dosahovaly astronomických cen. Byla válka a o legraci nouze. Krátce po tomto koncertu,  26.listopadu 1944 zemřela. Šťastná a spokojená, připadala si na vrcholu své umělecké kariéry.
Co je možné Florence  závidět, je neuvěřitelná vytrvalost, se kterou se věnovala  něčemu, co se nikdy nenaučila a co přesto zcela vyplnilo její život.
Možná, že něco tušila o svých uměleckých nedostatcích, ale když viděla,  jak jsou její koncerty posluchači žádány, navštěvovány, a ať už z jakýchkoliv důvodů pozitivně přijímány, byla tak šťastná, že se  snad také proto  rozhodla na své kuriozní cestě životem pokračovat .
Ba, věděla to asi docela jistě. Jinak by na konci svého, příšerně falešným zpěvem protkaného života nebyla prohlásila: „Mohou o mně říkat, že jsem neuměla zpívat, ale nemohou říkat, že jsem nezpívala“. Tato slova jsou i na jejím náhrobku.
  
Nahoře vidíte obal té desky, kterou vlastním. Jestli si chcete Flo poslechnout, tak si na počítači najděte třeba http://nl.youtube.com a nahoře do rubriky na hledáni (stojí tam „zoeken“, je to holandská verze) dejte její jméno: Florence Foster Jenkins. Otevře se vám několik možností. Při poslechu se raději posaďte na židli.
 
Karel A. Pokorný
 


Komentáře
Poslední komentář: 28.10.2007  22:35
 Datum
Jméno
Téma
 28.10.  22:35 Ludmila T
 28.10.  19:30 Michala
 28.10.  18:29 kmet Dnes znesvětila ten pro někoho významý svátek
 28.10.  18:28 Mila
 28.10.  17:48 MirekL
 28.10.  17:23 Ladislava K. pro Mirka L
 28.10.  16:50 MirekL
 28.10.  16:07 Milada
 28.10.  15:55 kmet Ladislavě K.,
 28.10.  12:35 Ladislava K. vzkaz pro redakci
 28.10.  09:56 Karel NL Malý dodatek
 28.10.  09:53 Karel NL Maký dodatek
 28.10.  09:31 Janka
 28.10.  08:16 kmet A tak jsem si poslechl
 28.10.  08:16 wiki
 28.10.  08:04 kmet Bože, co člověk ještě všechno nezná!
 28.10.  07:51 Ivo
 28.10.  00:40 Vesuvanka :-)))))