O ženě, která zavraždila vysoké C
Jak víte, sbírám různé rarity. Nejen dopravní značky. Před lety jsem dostal od německých kolegů, kteří věděli o mé lásce ke skurilním gramofonovým nahrávkám (vlastním jich kolem 600, i těch starých šelakových) zajímavou nahrávku excentrické americké zpěvačky Florence Foster Jenkins. Vyslechli jsme ji, zasmáli se, ale manželka mínila, že ta ženská vlastně volá o pomoc. Zařadil jsem desku do svého archivu a příležitostně jí přehrával na své fono - dopisy, které jsem tehdy vyráběl a rozesílal přátelům po celém světě. Ještě totiž nebylo ani potuchy po internetu pro domácí potřebu.
Minulý týden jsem ke svému překvapení objevil v českých novinách, které dostáváme s několikadenním zpožděním, zprávu o premiéře hry Petera Quiltera: „Je úchvatná“ (v originále se jmenuje „Glorious“). Tato hra známého anglického dramatika byla poprvé uvedena v roce 2001 v Edinburghu a od té doby ještě asi na stu jiných scén. Hrají ji tedy i v pražském divadle Kalich. V hlavní roli Florence Foster Jenkins hraje a zpívá Jaroslava Krečmerová. Pro tuto příležitost se prý musela trochu odnaučit zpívat.
O koho vůbec jde? Čím se vlastně ta Florence Foster Jenkins proslavila? I když je to neuvěřitelné, byl to její zpěv, přestože zpívat opravdu nikdy a vůbec neuměla. Narodila se v roce 1868 v Pennsylvanii, jako dcera velice zámožného amerického průmyslníka. Již od dětství snila o tom, že se stane operní zpěvačkou. Rodiče jí zajistili základní hudební vzdělání, ale odmítli financovat její další vyšší hudební studium, když se prokázalo, že nemá vůbec talent. Florence se stále pokoušela prosadit, že bude profesionální zpěvačka, ale otec jí snažně prosil, aby zpěv omezila jenom na koupelnu. Nebylo divu, asi jí příliš často slyšel, když svůj zpěv cvičila. Florence proto uprchla z domova s lékařem Frankem Thortonem Jenkinsem, za kterého se provdala. Domnívala se, že ten jí studium umožní. Mýlila se, manžel to také nevydržel a manželství bylo v roce 1902 rozvedeno. Nešťastná Florence se živila jako učitelka a pianistka, snažila se být hmotně nezávislá na svých bohatých rodičích. Nějakou dobu se exponovala v hnutí sufražetek. V roce 1909 otec zemřel. Zanechal Florence velké jmění, které jí umožnilo věnovat se pěvecké kariéře. Počala se angažovat ve společenských a hudebních kruzích v Pensylvánii. Založila svůj dámský k „Verdi Club“, který financovala. Zároveň dále studovala zpěv. První koncert měla v roce 1912, v taneční síni hotelu Ritz - Carlton v New Yorku. Pozvala tam jen dámy ze svého klubu a pár příznivců. Povzbuzena zájmem posluchačů, kteří asi většinou ze zdvořilosti mlčeli a nebo měli z jejího vystoupení tiše neobyčejnou legraci, se rozhodla, že bude v hotelu Ritz pořádat koncert každoročně.
Koncerty se zvýšila neobyčejně rychle její proslulost a spíše z legrace, než vážně, získala jakýsi status divy. Ani si to chudák neuvědomovala a nerozeznala, že si z ní její „přátelé“ dělají legraci. Byla zaslepena falešným pochlebováním, především svých přítelkyň. Však to také znáte, jak k sobě dovedou být dámy proradně sladké: „Ty jsi báječná, a moc ti to sluší, mám tě moc ráda“, atd. Česky se tomu říká mazat med okolo huby. Ve společnosti se snažila vystupovat vždy extravagantně a její nákladné fantastické róby, které si sama navrhovala, udivovaly veřejnost. O své výjimečnosti a talentu byla naprosto přesvědčena. Své si s ní užil i její klavírista Cosmé McMoon, protože "Flo", jak jí přátelé říkali, nebrala vůbec ohled na partituru a její převážně děsivě falešný koloraturní soprán byl ještě ke všemu neustále přerušován bouřlivým jásotem posluchačů, kteří se na její účet neuvěřitelně bavili.
Proslýchá se, že taxikáři, který jí v roce 1943 porazil svým vozem, poslala krabici drahých doutníků, protože byla přesvědčena, že šok, který při této nehodě utrpěla způsobil, že mohla zpívat o hodně vyšší F, než dosud dokázala, že její dosavadní potíže zmizely. Byla často zvána koncertovat po celých Spojených Státech, ale omezovala svá vystoupení, zpívala vždy jenom pro osobně vybranou společnost v Philadelphii, Washingtonu a Newportu. Sama si obstarávala a kontrolovala distribuci vstupenek.
Vůbec si neuvědomovala, že její intonace a rytmus ani v nejmenším nesouhlasí s notami a při svém poměrně malém hlasovém rozsahu připravovala klavíristovi ještě další neuvěřitelně trapné chvíle, protože nedokázala udržet tempo a on musel hrát pomalu a někdy zase svou hrou dohánět její zpěv a stále dávat pozor na její výkyvy jak ve zpěvu, tak v tempu.
Přesto byla publikem přímo zbožňována a obdivována. Pro humorný náboj, v tom nezvyklém a agresivním koloraturním zpěvu skrytém. Její koncerty v New Yorku a Newportu byly dostaveníčkem společenské smetánky a za lístky se pod rukou nabízely horentní sumy. Konečně se ozvala i gramofonová společnost, která jí nabídla vydání gramofonové desky. Flo nadšeně přijala a zvolila si sama repertoár. Její výběr byl velice troufalý, vedle klasických operních árií, běžných u jiných operních zpěvaček (W.A.Mozart, Giusepe Verdi a Richard Straus), zvolila například i písně od Johanese Brahmse. K tomu ještě zpívala písně jen pro ní komponované jejím klavíristou Cosmé Mc Moonem a vlastní komposice, opatřené i vlastním textem. Zejména její píseň „Švitoření ptáků“ byla velmi oblíbena. Absolutním vrcholem jejích koncertů byla ale árie z Mozartovy opery „Kouzelná flétna“, proslulá Královna noci, která je prubířským kamenem všech opravdových umělkyň. V roce 1934 zahájila svůj koncert Brahmsovou písní „ Májová noc“. V programu bylo pod tímto titulem napsáno: „Pěvče, nedokážeš-li snít, nech tuto píseň nezpívanou..“
A Florence snít dovedla.
Moje nejmilejší je píseň „Běsy“, kterou dear Flo zpívá dokonce rusky. Na Bachovu hudbu, Prelude XVI, se slovy od Puškina. Kdo to přežije bez škod na bránici, má silnou náturu.
Její neuvěřitelná sebejistota jí dovolovala, srovnávat se s jinými vynikajícími zpěvačkami tehdejší doby jako byla Frieda Hempel nebo Luisa Tetrazzini. Smích během svých vystoupení považovala za radost diváků z jejího zpěvu, za radostný obdiv vyjadřovaný jejímu umění. Vyskytli se hudební kritici, kteří tvrdili, že Florence právě svými obskurními koncerty přilákala do koncertních sálů posluchače, kteří by se tam jinak nikdy neobjevili a u kterých tak vlastně vzbudila zájem o klasickou hudbu. Negativní kritiky považovala vždy jen za profesionální závist, a viděla za nimi útoky svých nepřejících konkurentek. Na koncertech se několikrát převlékala, na každou árii měla příslušný kostým, podle vlastního návrhu. Když jí v roce 1928 zemřela matka a odkázala jí další spoustu peněz, bylo Florence už 60 let. Získala tehdy ještě více svobody a nezávislosti a hlavně prostředky k uskutečnění všech svých odvážných snů.
V poměrně pokročilém věku 76 let se rozhodla vyslyšet prosby svých přátel a uspořádat velký koncert vybraných skladeb. Došlo k tomu 25.října 1944 v Carnegie Hall, kterou si pronajala. Bylo zcela vyprodáno. Zájem o koncert byl neobyčejný a vstupenky na černém trhu dosahovaly astronomických cen. Byla válka a o legraci nouze. Krátce po tomto koncertu, 26.listopadu 1944 zemřela. Šťastná a spokojená, připadala si na vrcholu své umělecké kariéry.
Co je možné Florence závidět, je neuvěřitelná vytrvalost, se kterou se věnovala něčemu, co se nikdy nenaučila a co přesto zcela vyplnilo její život.
Možná, že něco tušila o svých uměleckých nedostatcích, ale když viděla, jak jsou její koncerty posluchači žádány, navštěvovány, a ať už z jakýchkoliv důvodů pozitivně přijímány, byla tak šťastná, že se snad také proto rozhodla na své kuriozní cestě životem pokračovat .
Ba, věděla to asi docela jistě. Jinak by na konci svého, příšerně falešným zpěvem protkaného života nebyla prohlásila: „Mohou o mně říkat, že jsem neuměla zpívat, ale nemohou říkat, že jsem nezpívala“. Tato slova jsou i na jejím náhrobku.
Nahoře vidíte obal té desky, kterou vlastním. Jestli si chcete Flo poslechnout, tak si na počítači najděte třeba http://nl.youtube.com a nahoře do rubriky na hledáni (stojí tam „zoeken“, je to holandská verze) dejte její jméno: Florence Foster Jenkins. Otevře se vám několik možností. Při poslechu se raději posaďte na židli.
Karel A. Pokorný