Síla slova, Slavomír Ravik O návratu k víře (3)
V roce 2012 mělo dojít (jako již mnohokrát) ke konci světa – tentokrát s koncem mayského kalendáře. I když jsme si mnohokrát koledovali o tragické finále naší neblahé civilizace, ani tentokrát k oné dějinné inventarizaci nedošlo. Možná proto, že došlo pouze k dějinnému přelomu, v němž se za horizontem času vynořuje nové poznání. Poté, co zklamaly všechny mocenské systémy, všechny politické režimy, začínají lidé tušit velkou proměnu. Již samo slovo „víra“ je nezbytně spojováno pouze s Bohem, neboť nevěřit nikomu a ničemu se ve všech pozemských sférách nanejvýš vyplatilo. Nástup nového prozření se projevuje v nažhavené lidské zvídavosti – „ukažte nám ho“, rozumí se ovšemže Boha. Tváří v tvář vědě, která měla nám laikům svědčit o neexistenci vyšší Vrchnosti, nakonec bádání samo dospělo v hlavách vlastních tvůrců k víře.
Malé probuzení zájmu o tajemství našeho osudu na této zemi se projevuje v touze poznat nepoznatelné. Dosud obecně užívané termíny ze slovníku znalců, například „karma“, tajemství lidského osudu a konce, našeho osobního odchodu - poté co k předvídanému finále nedošlo, přestalo být výsostnou doménou historiků náboženských systémů. Stalo se naším denním zájmem. Proto se lidé často ptají zasvěcených autorit na jejich vlastní prožitky z kontaktů s Bohem, což je a zůstává hlubokým tajemstvím. Neboť nelze popsat poznání, pro něž ani nemáme dostatečné slovní vyjádření.
Tedy věřme zatím Albertu Einsteinovi, který se nám kdysi svěřil slovy, že „nejkrásnější pocity vyplývají ze záhad. Jsou to pocity, které stojí u kolébky skutečného umění a skutečné vědy. Člověk, který tento pocit nezná, a člověk, který se už neumí divit, a který neumí žasnout, je prakticky mrtvý. Je jako zhasnutá svíce.“ Einstein věděl o čem hovoří, tím spíše, když poznal osvícení, jehož se mu dostalo v momentě, kdy položil rovnítko mezi hmotu a energii.
S vírou je také spojeno ještě další rovnítko – víra je nejen slepé tušení, ale také důvěra. Jsem-li tedy jednou zde a na této zemi, potom mohu spoléhat, že při jednorázové cestě na planetu s jedním konkrétním úkolem, musím důvěřovat tomu, že jsem perfektně navigován. Jdeme velkým bludištěm, a cestami plnými překážek, a ohlédneme-li se zpět na těžkosti, které jsme zvládli, pocítíme jisté zadostiučinění, že jsme tuto trasu prošli bez úhon a „bez ztráty kytiček“. A současně si nejspíše připomeneme, že kdybychom již předem znali kruté zkoušky, které nás v životě čekají, nejspíše bychom své zadání vzdali hned na počátku své pouti. A tedy důvěra je nezbytnou výbavou života.
K tomu, jako by dodával historik Frank Moore Colby (1865-1925), „během svého velkého dobrodružství na Zemi by měl být každý zvědavý a tuto vlastnost by si měl uchovat až do posledního dne života. Jestliže někdo zemře bez otázky v srdci, není důvodu, aby jeho život našel pokračování.“ Tedy: PTEJTE SE!