Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Dorota,
zítra Alexandr.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamětníci, vzpomínejte!
 
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda, odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na vaše příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz
 
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.


Neobyčejná setkávání s Jiřím Špánkem

Když jsme přišli v roce 1985 do San Franciska, měli jsme jako tehdy všichni ostatní nově příchozí emigranti, starostí nad hlavu. Hledání bytu, návštěva kurzů angličtiny, povinné lékařské prohlídky a vyřizování administrativních náležitostí…

Přesto jsme si poměrně brzy našli několik českých přátel a přes ně jsme získali kontakt na některé české organizace. Navštěvovali jsme české bohoslužby, které se konaly jednou měsíčně v místnostech SF Univerzity, a také jsme si našli čas na návštěvu několika akcí, které pořádal zdejší Sokol se sídlem v nedalekém San Mateu.

Působila tu i Česká národní rada americká, jejímž předsedou byl starý krajan a odedávna Sokol pan Jiří Špánek, který byl přes svůj pokročilý věk (narodil se v roce 1903) velmi činný. Pro Sokoly redigoval Sokolský věstník a byl také jakýmsi hlavním redaktorem a editorem Věstníku národní rady americké, který vycházel zhruba jednou za měsíc. S Jiřím a jeho paní Aničkou jsme se seznámili na jedné z akcí Sokola a byli jsme pozváni do jejich domu v Burlingame jižně od San Franciska, který se pro nás stal jakousi milou oázou, která nám hodně připomínala domov.

Obývací pokoj měli Špánkovi vyzdobený portrétem prezidenta T. G. Masaryka, obrazem pražského hradu a jinými obrázky z domova, nechybělo ale ani české sklo nebo malovaná keramika. A na stole se vždy při naší návštěvě objevily české buchty nebo bábovka, které upekla paní Anička.

Pomník T. G. M. v San Francisku (o kterém se píše i v knížce Všechny moje Ameriky)

A jak přibývala společná posezení na dvoře nebo zahrádce pod palmou a citroníky, dozvídal jsem se stále víc o zajímavých příhodách a dobrodružstvích, které prožil starý pán ve svém životě doma, a hlavně v zahraničí. Podle jeho vyprávění byl už jako šestnáctiletý kluk za Rakousko Uherska činný v odboji proti monarchii, když pomáhal „české mafii" v odposlouchávání rozhovorů mezi Prahou a Vídní. Bylo to podle něho docela jednoduché. Kluci napojili dráty, které nahodili pomocí rybářských prutů na telefonní vedení. Za války za to samozřejmě hrozily přísné a běžně i hrdelní tresty. To si prý ale vůbec nepřipouštěli. A naštěstí nebyli odhaleni. Jiří vystudoval reálku, ale na další studia pak chyběly peníze - vyučil se tedy elektrotechnikem a svém znalosti si pak rozšířil dalším studiem v tomto oboru. Pracoval v něm později i v zahraničí.

Po první světové válce začal Jiří Špánek působit v Sokolském hnutí a byl v roce 1926 vybrán, aby odešel do Francie, kde měl působit jako funkcionář mezi tamními Sokoly. To se mu bez problémů dařilo až do okupace Francie německými vojsky. Nebyl by to on, kdyby nenavázal styky s někdejším československým vyslancem Osuským a nezapojil se do odboje proti Němcům. Podle jeho líčení byl několikrát vyslýchán Gestapem, ale vždycky se mu podařilo nějak vyváznout.

Po skončení války, kdy už se rozhodoval, že se vrátí do osvobozené vlasti, se doma dostali k moci komunisté. A tak místo cesty domů následovalo putování lodí za oceán do Ameriky. Tady se Jiří usadil v Kalifornii a časem se stal podnikatelem, oženil se a měl dva syny, pak ovdověl. Až nakonec potkal paní Aničku, Moravanku od Brna, se kterou se už v pozdním věku oženil. Svému Sokolu zůstal věrný samozřejmě i v Americe a stal se jeho významným činovníkem, byl zván i na celoamerické akce do Chicaga a jinam.

Jak jsem pochopil z jeho vyprávění, byl zřejmě jedním z těch, kdo prosadili v San Francisku sbírku a pak stavbu pomníku s bustou T. G. Masaryka v Růžové zahradě parku Golden Gate. Stojí tam dodnes a o narozeninách našeho prvního prezidenta se u ní scházejí krajané k oslavám. Když pan Špánek zjistil, že jsem doma publikoval v novinách a časopisech a že jsem dokonce vydal před mým odchodem do exilu pár knížek, okamžitě mne požádal o spolupráci při vydávání obou věstníků a byl spokojen, když jsem neodmítl. Nebylo to ale vůbec lehké. Někteří krajané ho neměli rádi pro jeho někdy příliš rázné prosazování svých názorů, pokud byl přesvědčen, že jsou správné. A také já jsem někdy uvažoval o tom, že odejdu a že svérázného starého pána ponechám svému osudu. Ale nikdy k tomu naštěstí nedošlo. Vždy jsme se nějak smířili a já pak při kávě rád naslouchal jeho vyprávění.

Jednou mi ukázal několik čísel časopisu, který v pěkných barvách a na křídovém papíře vydávalo československé ministerstvo zahraničí v češtině a angličtině pro krajany. „Podívej, tohle jsem si přivezl z domova. Pro ně jsem jakýsi „starokrajan“, protože jsem v cizině už tolik let. Považují mě za naprosto neškodného. A tak tam občas zajedu a pašuji tam různé naše tiskoviny a materiály. Zatím mi na to nepřišli." smál se pan Jiří. Asi vzpomínal na svá klukovská léta, kdy působil pro českou „Mafii“.

Komunisty nesnášel a s radostí prováděl totalitnímu režimu to nejhorší, co mohl. Občas ho navštěvovali zajímaví krajané, které jsem měl někdy příležitost blíže poznat. Patřili mezi ně třeba manželé Ingrišovi. Paní Anička byla jejich blízkou příbuznou, a tak jsem měl příležitost k setkání s autorem trampských písniček, a hlavně slavné Niagáry, skladatelem, filmařem a mořeplavcem Eduardem Ingrišem. Nebo také s novinářem Jožkou Pejskarem, který v té době právě připravoval svou knížku o lidech, kteří utíkali přes „železnou oponu". Po rozhovoru se mnou tam zařadil i můj příběh.

A pak jsem jednoho dne přijel navštívit pana Jiřího Špánka, abych s ním připravil další číslo Věstníku, jak mne o to předem a naléhavě požádal. To ale tentokrát muselo počkat, protože můj hostitel měl právě návštěvu, které mě hned představil. Byl to štíhlý starý pán, který mi pevně stiskl ruku. „To je pan plukovník Kašpar Pátý. Určitě si budete chtít trochu popovídat a já mám nějakou práci, tak vás chvíli nechám o samotě." pravil pan Jiří a po anglicku zmizel. Rozhovor s panem Pátým trval téměř hodinu. Bývalý armádní plukovník, za kterého jsem ho považoval, byl velmi zvědavý. Vyptával se mne na všechno, co jsem prožil doma před odchodem do emigrace, chtěl znát podrobnosti. Divil jsem se o co vše má zájem, a nakonec mě taková až neomalená všetečnost už začínala zlobit. Krajan to snad vycítil, omluvil se mi, poděkoval za čas, který jsem mu věnoval a rozloučil se.

Až chvíli poté se objevil Jiří Špánek, který se usmíval a nešetřil dobrou náladou. „Tak ti gratuluji, prošel jsi prověrkou", sdělil mi vesele a na můj udivený výraz se jen rozesmál. „Právě tě prověřila CIA, pan plukovník pro ně totiž pracuje." Nevěděl jsem, co na to říci a pokládal jsem to za jeden z jeho šprýmů, kterými někdy při dobré náladě udivoval okolí. A pustil jsem to z hlavy.

Na tu příhodu jsem si vzpomněl až mnohem později, v době, kdy už pan Jiří nežil. A to tehdy, když se mi do rukou dostaly knížky vzpomínek československých rozvědčíků, kteří uprchli na Západ. Myslím, že to byl pan Frolík, kdo napsal, že po příchodu do Ameriky měl to štěstí, že se setkal „se špionem ze všech nejšpionovatějším, Kašparem Pátým, který ještě ve svých téměř devadesáti letech pracoval pro americkou tajnou službu".

Jiří Špánek byl kromě všech svých jiných aktivit také vynálezcem. Jeho v Americe oficiálně patentovaný vynález se nazýval „Spanek Roaster" a byl to jakýsi nevelký jednoduchý kovový stojan na opékání kuřat nebo v Americe tolik oblíbených krocanů, který byl vtipně řešen. I s drůbeží se prostě postavil do trouby na pekáč, kam pak stéká tuk. A navíc se po obvodu dají zavěsit kovové jehlice se špízem nebo slaninou k opékání. Jak mi prozradil, k vynálezu opékače ho inspirovala kdysi už ve Francii za války Eifelova věž. Když prý měl velký hlad, představil si na jejím vrcholu nabodnuté opečené kuře. Roastr pak skutečně navrhl, vylepšil a – patentoval, a po jeho smrti ho vystavoval na celostátních expozicích, vyráběl a prodával do celých Spojených států a snad i do zahraničí jeho syn.

Téměř každá návštěva u Špánků byla něčím neobyčejná. Při jedné z nich mne pan Jiří informoval, že byl jako zástupce českých organizací pozván na odhalení památníku Gloria Victis ve dvoraně budovy Státu Kalifornie na ulici Van Ness v San Francisku. Jedná se o pomník obětem maďarského povstání v roce 1956, krvavě potlačeného ruskými tanky. A je to zároveň i památník porobeným národům střední Evropy. K mému překvapení mne na tu slavnost vzal sebou a navíc mne tam seznámil se známým americkým senátorem maďarského původu Tomem Lantosem, se kterým jsem si pak při společném obědě mohl dlouze pohovořit o všem, co nás v tom roce 1986 zajímalo a vzrušovalo na mezinárodní situaci ve vztahu k našim zemím.

Jiří Špánek se už bohužel osvobození své vlasti od komunistické totality, jak si to většinu života přál, už nedočkal. Zemřel v listopadu roku 1987 a byl uložen na národním hřbitově v Chicagu.

 
Vladimír Kříž
* * *
Zobrazit všechny články autora
 

 
 
 

Komentáře
Poslední komentář: 09.12.2023  18:13
 Datum
Jméno
Téma
 09.12.  18:13 Vladimír Kříž
 05.12.  19:24 Vesuviana
 05.12.  17:55 Jaroslava
 05.12.  08:35 Von