Tento stálezelený keř je vyhledáván pro pěkný kožovitý list. Bobkovišeň pochází z jihovýchodní Evropy a Malé Asie. V domovině vytváří mohutné keře, dorůstá výšky kolem 6 m. U nás dosahuje do 2 m, keře jsou nepravidelně řídce polokulovité, obrys není jednolitý, místy bývá průhledný. Nejvýraznějším znakem jsou velmi hezké kožovité elipsovité listy, které zůstávají na keři po celý rok. Délka listů se liší podle odrůd, v průměru dosahuje 10 až 15 cm, okraje listů jsou celistvé. Květy jsou bílé, sestavené v štíhlých hustých hroznech, a objevují se v květnu až červnu. Plody jsou drobné černé peckovičky. Kořenový systém je dlouhý, bohatě větvený a s bohatým kořenovým vlášením. Rostlina je jedovatá.
Nejlépe roste na polostinných chráněných místech s propustnou, výživnou a alkalickou půdou. Vysazuje se i na stinná stanoviště. Vláhu vyžaduje vyrovnanou, některé odrůdy snášejí i sucho. Pro bobkovišeň není vhodná lehká půda, ani půdy těžké, jílovité a zamokřené. Hodí se do městského znečištěného ovzduší. Může namrzat, především ve vyšších a exponovaných polohách, ale dobře obrůstá. Mladé výsadby chráníme přikrývkou u kořenů a zástěnou proti převládajícím větrům. Také je chráníme proti zimnímu oslunění. Nepravidelné nápory slunečních paprsků prostřídané chladnými nocemi výrazně mohou poškodit partie keře i vytvořit na dřevitých částech mrazové destičky a trhliny, na kterých se následně vytváří klejotok. V zimním období nezapomeneme sledovat vláhu. V suchých letech a při nedostatečné sněhové pokrývce doplňujeme v zimě zálivku. Stálezelené rostliny mají i v zimě poměrně velký výpar listy a mohou proto při nedostatečné závlaze zaschnout. Nehodí se do podhorských a horských oblastí. Keře zvěř neokusuje. Bobkovišeň vysazujeme zjara z kontejneru nebo s kvalitním kořenovým balem. Řez omezujeme na odstraňování suchých a nemocných větví, i když bobkovišeň snese i hlubší řez. Nikdy neřežeme v zimním období. Starší exempláře snášejí špatně přesazování. Rozmnožuje se v létě řízky.
Nejčastěji se používá jako podrost a do keřových skupin. Dá se vysazovat také do nádob, ale musí se v zimním období dobře zabezpečit proti promrzání. Používá se i na dekoraci v různých aranžmá. Vytváří zajímavé podrosty mezi vysokými řídkými dřevinami. Působivé jsou i skupiny s rozmanitě tvarovaným listem rozdílných odrůd. Často se vysazuje před porosty rododendronů, kombinuje se s cesmínami a hlohyní. Dále se hodí pro volně rostoucí živé ploty v teplejších oblastech, v našich podmínkách se častěji využívá ve směsi dřevin, ale i jednodruhový plot je zajímavý. U nás se tradičně pěstují otužilé odrůdy Schipkaensis, Caucasica a Zabeliana. Nejčastěji se vysazují jako podrost. Schipkaensis má řidší vzrůst a dosahuje kolem 2 m, listy jsou podlouhlé a tmavě zelené. Dobře se osvědčila také bujně rostoucí odrůda Caucasica. Zabeliana má nižší a lehce převislý růst až 1,5 m, snese sucho, hodí se i na živé ploty. Do vegetačních nádob se používá odrůda Otto Luyken, dosahující asi 1 m, s tmavě zeleným listem a výraznými dlouhými hrozny bílých květů.
Jiří Korejš
Poznámka redakce: Zájem lidí o vlastní kousek zeleně přetrvává. I lidé, kteří se o zahradnictví vůbec nezajímali, chtějí mít nyní aspoň svůj zelený truhlík či květináč. Široký sortiment rostlin umožňuje pěstování mnoha druhů na balkonech, terasách a dalších malých plochách. Stále přibývají také nové zahrady.
Evropská kampaň „Rostlina měsíce“ odstartovala v roce 1992. Každý měsíc byla pravidelně představována okrasná rostlina, vhodná pro trvalé venkovní výsadby do volné půdy i do nádob. Také my jsme se rozhodli na našich stránkách tuto aktivitu podpořit. Program probíhal v devíti evropských zemích (Belgii, Česku, Dánsku, Francii, Irsku, Německu, Nizozemsku, Švédsku, Velké Británii). U nás byl zahájen v roce 2000. Program vede organizace Plant Publicity Holland, která spolupracuje se zahradníky-pěstiteli, řadou souvisejících oborů a odbornými zahradnickými žurnalisty nejen v Evropě, ale i v zámoří.
Úkolem je mimo jiné rozšířit povědomí laické veřejnosti a zájem o využití zahrad i menších prostor (balkony, lodžie) jako odpočinkových a estetických ploch.
Tento stálezelený keř je vyhledáván pro pěkný kožovitý list. Bobkovišeň pochází z jihovýchodní Evropy a Malé Asie. V domovině vytváří mohutné keře, dorůstá výšky kolem 6 m. U nás dosahuje do 2 m, keře jsou nepravidelně řídce polokulovité, obrys není jednolitý, místy bývá průhledný. Nejvýraznějším znakem jsou velmi hezké kožovité elipsovité listy, které zůstávají na keři po celý rok. Délka listů se liší podle odrůd, v průměru dosahuje 10 až 15 cm, okraje listů jsou celistvé. Květy jsou bílé, sestavené v štíhlých hustých hroznech, a objevují se v květnu až červnu. Plody jsou drobné černé peckovičky. Kořenový systém je dlouhý, bohatě větvený a s bohatým kořenovým vlášením. Rostlina je jedovatá. 
kterých se následně vytváří klejotok. V zimním období nezapomeneme sledovat vláhu. V suchých letech a při nedostatečné sněhové pokrývce doplňujeme v zimě zálivku. Stálezelené rostliny mají i v zimě poměrně velký výpar listy a mohou proto při nedostatečné závlaze zaschnout. Nehodí se do podhorských a horských oblastí. Keře zvěř neokusuje. Bobkovišeň vysazujeme zjara z kontejneru nebo s kvalitním kořenovým balem. Řez omezujeme na odstraňování suchých a nemocných větví, i když bobkovišeň snese i hlubší řez. Nikdy neřežeme v zimním období. Starší exempláře snášejí špatně přesazování. Rozmnožuje se v létě řízky.