Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Lumír,
zítra Horymír.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Jak jsem naučil Pagáče šeptat  

Jedním z největších exotů poddůstojnické školy pro zdravotnické instruktory nebolí lapiduchy byl bezesporu desátník absolvent Pagáč. Podle informací slovenských vojínů, ale také na rozdíl od  jeho poddůstojnických kolegů se zlatými prýmky na náramenících, nebyl tento zcela prostý chlapec z východního Slovenska prý vůbec absolventem žádné vysoké školy, ale určitě ani školy střední. Ke svým prýmkům přišel nějakým záhadným způsobem, k hodnosti asi také zřejmě, jak se všichni shodovali, díky neuvěřitelnému řevu. Bylo ho slyšet po celém obvodu dosti velkých kasáren k nelibosti všech, ale zřejmě k radosti majora, který nám všem velel. Neboť zupák se mu zamlouval a díky hlasu se stal jeho oblíbencem. Na vojáky přece musí být přísnost jako za Marie Terezie ! A zvlášť na tahle podivná individua s maturitním vysvědčením a snad i všelikými chorobami z civilu, pro které sice nebyli uznáni vojny neschopnými, ale byli zařazeni ke zdravotníkům, kde snad nemohou napáchat větší škody a ohrozit bojeschopnost  naši  socialistické armády.

Desátník Pagáč byl podle slovenských kolegů prý také absolventem - ovšem školy bačovské s hlavními předměty Chov ovcí, Výroba a pití žinčice a Odhánění vlků. Samozřejmě hlavně řevem, který teď skvěle uplatňoval na vojně.

Řval vskutku mistrně. A to na vzdálenost zhruba deseti centimetrů od obličeje postiženého vojáčka, přičemž mu činilo zjevně nesmírnou radost vidět odpor, zděšení a bezmocný vztek na tváři oběti. Takže řval ještě víc a hlasitěji. Prostě Pagáč. 

Zatím jsem se mu nějak dokázal vyhýbat, ovšem na všechny už postupně došlo. A tak byla jen otázka času a okolností, kdy dojde i ne mne. Stalo se tak jednou na počátku léta osmašedesát, kdy na mne vyšla o víkendu služba pomocníka dozorčího roty. Všude vládl klid a pohoda, můj nadřízený poddůstojníci si odešel dát šlofíčka a já zůstal u služebního stolku sám jen s bodákem po boku. Když vtom se náhle jako duch zjevil přede mnou desátník Pagáč. Teď začne řvát a já toho blba nemůžu samozřejmě praštit ani píchnout. Co tedy budu dál dělat?  Uvažoval jsem a vyčkával. Netrvalo to dlouho. Desátník se, jak měl ve zvyku, přiblížil ke mně až na dosah a začal řvát tak příšerně, až mi zaléhlo v uších. Vzpomněl jsem si v té chvíli na Haškova „Dobrého vojáka Švejka“, kterého jsem právě přečetl. Jak by se asi zachoval právě ten Švejk v takové situaci? Tak bychom si to mohli zkusit.

Zůstal jsem klidně stát a díval se upřeně dobráckým a milým pohledem do očí řvoucího zupáka.

,,Pane desátníku, chtěl bych vás na něco upozornit," pravil jsem tiše zcela klidným hlasem. Ten řval dál a já pokračoval. „Mám totiž v mých papírech potvrzeno, že mám psychické problémy...“. Zarazil se, přestal na moment řvát i prskat a já toho využil. „Já bych vám totiž nerad ublížil, ale pokud na mne někdo křičí, tak se velice moc rozčílím a mohu vás klidně těžce zranit nebo dokonce zabít.“ Vyděsil se. „Tohle že můžete... ale jak na to?"  Pokrčil jsem rameny. „No mrzelo by mě to potom samozřejmě moc, ale to už by se nedalo nic dělat. A mně by za to pak nemohli vůbec stíhat, mám na to papíry, jsem prostě psychicky  nemocný a tím pádem beztrestný. Moc lituji.“

Rozjivený křikloun zcela zmlkl a pak tichounce a velmi naléhavě zašeptal. „No dobře, dobře, tak běžte. A hlavně klid, čověče, buďte v klidu.“  A rychle se ztratil. Od té doby, přestože na všecky ostatní dál řval jako pominutý, na mne desátník Pagáč už jen šeptal.  Až do skončení školy, kdy jsme složili zkoušky a dostali za odměnu všichni svobodnické pecky. Při oslavě  pak kamarádi chytili marně řvoucího a protestujícího desátníka a hodili ho do koryta se studenou vodou. Z dálky jsem přihlížel  a snad mi bylo toho vyděšeného človíčka i trochu líto. Protože jsem ho celou tu dobu vlastně po vzoru mého oblíbeného Švejka vodil  pěkně  za nos a donutil ho  ze strachu místo řevu aby na mne jen šeptal.
Vladimír Kříž
* * *
Ilustrace: http://www.daildeli.cz/nepraktasvandrlik3.html

Zobrazit všechny články autora


Komentáře
Poslední komentář: 28.11.2022  15:20
 Datum
Jméno
Téma
 28.11.  15:20 Vladimír Kříž
 26.11.  21:02 Vesuviana
 26.11.  12:26 Jiřina Spilková
 26.11.  09:11 von