Kdy neříct “You are welcome”
Pod banquetem, který pro naší šestičlennou delegaci připravili v Pekingu naši čínští hostitelé, se prohýbaly stoly. Aby ne. Číňané velice rádi, a téměř za jakýchkoliv okolností, jedí. Debužírují sedíce na bobku na chodnících a prakticky všude, kde je nepřeválcuje auto. Pakliže se jedná o důležitou návštěvu ze zahraničí, tak se samozřejmě chtějí ukázat v nejlepším světle. Navíc se nacpou a napijí všichni ti vládní bafuňáři, kteří se návštěv v hojném počtu zúčastňují. Tito otylí představitelé mají za svatý úkol návštěvám ze západu ukázat přednosti komunistického společenského systému. Je tradicí, že každý plamenný proslov hodnostářů je ukončen přípitkem hrozných kořalek na zdraví. Několikahodinové večeře prošpikované nehorázným pitím způsobí, že hodnostáři se zlijí pod obraz a to někdy takovým způsobem, že začnou tančit kozáčka a, jak jsem byl svědkem, se s připitomělým úsměvem snaží zjistit, jestli mají ženy ze západu stejná prsa jako Číňanky.
Ano ten večer se stoly opravdu prohýbaly, ale pod čím je těžko říci. Někdy člověk poznal, co má před sebou na talíři. Zvláště, když se jedná o něco jako třeba žlutý pařát od slepice nebo černá hlava pejska zdobící mísu plnou jeho ostatků.
Nemusím zdůrazňovat, že jídlo připravené z nejlepšího přítele člověka se našinci zajídá. Pochoutka ze psa nebo možná z netopýra byla naservírovaná, papaláši se celí třásli jak si pošmáknou, zatímco na naší straně zavládlo hluboké ticho. To jsem přerušil já všetečnou otázkou jestli by nám mohli naši dobří hostitelé prozradit o jakou rasu se na talíři jedná.
Než mohl hostitel s lesknoucími tvářemi odpovědět, vedoucí naší delegace, guvernér státu Victoria, pouze suše prohlásil: “Cokoliv se jim podaří chytit na ulici a nebo ve vzduchu, Ivane.” My jsme se srdečně zasmáli. Naštěstí jeho vtipná poznámka nebyla tlumočnicí přeložena.
Bafuňáři pomlaskávali, pochrchlávali jak je zvykem a jelikož ještě byli střízliví, tak se zručně dochrchlanými slinami strefovali do plivátek strategicky umístěných podél stěn restaurace. S přibývajícími kořalkami zručnost rapidně ubývala, takže po našem odchodu měly uklízečky plné ruce práce.
Na nás pro změnu přišlo předstírané kýchání. Do kapesníku šly kousky psa, které, abychom nezpůsobili mezinárodní konflikt, jsme museli jakoby ochutnat. Ohnivou kořalku jsme navzdory skandování: ”Do dna, do dna,” jenom lehce usrkli, takže jsme se nenalámali jako carští důstojníci nebo, lépe řečeno, naši hostitelé. Ti tedy fakt jeli.
Představitel policie s kravatou na půl žerdi a s čepicí se kšiltem dozadu navrhnul družbu a se zakaleným zrakem a pohnutým hlasem něco blábolil lámanou ruštinou, načež z hlavy sundal policejní čepici, kterou mi slavnostně předal. Já mu pouze zrovna tak lámanou ruštinou potichu řekl: “Ty menjá tvoju uniformu papáchu nědávaj, potomu čto těbjá za éto závtra útrom zastreláju .”
“Govno, moj drug, nezastreláju, potomů čto ja tebjá ljubljů a jich jébu” odvětil sebevědomě policajt a dodal: “Ty znáješ, milicionéri na širokoj zemlje sebjá ljůbit.” Já si s ním tentokráte opravdu plným douškem a do dna připil. Věděl jsem, že darování služební čepice nepříteli z Austrálie mu jen tak lehce neprojde.
Již po cestě do hotelu mně začalo škrundat v břiše. Ať jsem se snažil potlačit nutkání sebevíc, strašlivý prd na sebe nenechal dlouho čekat. Měl za následek, že řidič autobusu zastavil, všichni se z něho s patřičnými řečičkami lapajíce po dechu vypotáceli na čerstvý vzduch. Nebylo mi do smíchu.
V hotelu nás přivítal usměvavý personál, který na cokoliv jsme řekli odpověděl jednou naučenou anglickou frází: “You are welcome!” Netřeba zdůrazňovat, že docházelo ke komickým konverzacím.
“Dneska tu ale máte tolik smogu, že se nedá dejchat.”
“You are welcome.”
Na pokoji se mi přitížilo takovým způsobem, že pekingská kachna se záhy ocitla v záchodové míse. A ne jen ta! Hrozný obsah jsem spláchnul a odebral se do postele rád, že se mi udělalo líp. Ne však na dlouho. Z koupelny se začalo ozývat tajemné žbluňkání, které ne a ne přestat. Vstal jsem a jako mátoha jsem se šel podívat co žbluňkání způsobuje. Pohled do koupelny mně vyrazil dech. Při každém žblunknutí se totiž z ucpané záchodové mísy vyvalil její nechutný obsah. Ten se pomalu, ale jistě rozléval po dlažkách až na koberec! A žbluňkání neustávalo. Nepřeháním, když řeknu, že to bylo jako v pohádce Hrnečku vař!
Vytočil jsem číslo recepce a téměř hystericky jsem do sluchátka zařval: ”HELP, HELP.”
“You are welcome,” zazněla zdvořilá odpověď.
„PLEASE HELP, QUICKLY!“
„You are welcome, Sir.“
„FUCK. SEND SOMEONE HERE. SHIT ON THE FLOOR! EMERGENCY! „
„You are welcome, Sir.“
Uvědomil jsem si, že tahle rozmluva nikam nevede. Naštěstí, jak je tomu v Číně zvykem, na osiřelé chodbě stál v pozoru mladík v uniformě. Toho jsem se zmocnil a za ruku ho dotáhl k mému, teď již z poloviny zaplavenému pokoji. Zběsilé pískání zřízence probudilo k životu celou rotu uklízeček, které se s vervou vrhly na koberec. Jak se všeho zbavily je mi záhadou. A jenom jsem v duchu litoval toho, kdo po mně bude mít smrdutý pokoj.
V novém pokoji jsem se rychle zabydlel a ještě než jsem ulehnul, tak jsem přistoupil k opět jako svíčka stojícímu maníkovi, kterému jsem poděkoval za pomoc.
“You are welcome, Sir,” řekl s úsměvem a tentokráte to bylo na místě.
Ivan Kolařík
* * *
Koláž s netopýry: Marie Zieglerová
https://twitter.com/kkoreancurry