V zámku Kratochvíle jsem viděl na stropě obraz. Žnec žnul makovice, které přečnívaly nad ostatní. Tenkrát jsem pochopil výrok klasika "Lišíš-li se, jsi nenáviděn – kdo pluje proti proudu je utopen".
Platí tyto lidské zkušenosti v každém režimu? I v demokracii? Musí jít člověk pod taktovkou těch, kteří jsou mocní, s těmi, kteří rozhodují o jeho mzdě, o jeho svobodě, o jeho budoucnosti? Je možné mít jiný názor než šéf, zaměstnavatel, vedoucí, majitel, stranický papaláš? Je vůbec možné říkat pravdu?
A pomáhá vůbec pravda vždy a všude? Můžete kritizovat po právu ty, kteří rozhodují o vašich dětech, vnucích, o rodině? Je možné být v úctě u těch, kterým se nevyrovnáte majetností, společenským postavením? Je možné být šťastným a mít místo na slunci vedle arogantních, důležitých, egoistických povýšenců? Je možné cítit se rovnoprávným s těmi, kteří vás mají za bezcennou lůzu?
Je možné mít stejná práva na život v konfekčních šatech, s prázdnou klopou a prázdným kontem? Je možné oblékat se a jednat tak, abyste nepohoršili vkus povolené tolerance? Setkal jsem se s šedivým dědou v nemocnici. Zářilo z něj štěstí.
„Možná jsem nalezl odpověď,“ myslel jsem si. „Jak se máte?“ začal jsem rozhovor.
„Dobře,“ usmál se. Měl po těžké operaci, vlasy vzadu svázané do copu, pod nemocničním pláštěm vykukovaly potrhané džíny a tričko s nápisem JÁ NEUMÍRÁM, JÁ TAKHLE ŽIJU.
„Proč žijete dobře?“ zeptal jsem se.
„Protože nezávidím. Starám se o sebe a jedinou starost mám, aby sousedka krmila mýho voříška Šmudlu.“
„Ten psík je pro vás důležitý?“
„Je, a moc. Člověk, kterýmu je osmdesát sedm let, potřebuje kamaráda. Jinak začne nadávat na všechno, všem a všemu. Vyprávím Šmudlovi o životě.“
„O čem?“
„O tom, jak jsou lidé dobří, jak je život krásnej, jak svítí sluníčko, jak zpívají ptáci, jak je hezké, když slyším písničky, jak se děti smějí, jak je všude kolem nás láska.“
Začal jsem se stydět za svou negativní náladu. Ten muž měl v uchu stříbrnou náušnici, na ruce vytetovanou kotvu, srdce a kříž. Uvědomil jsem si, že jsem také konzervativní měšťák. To je přece jeho věc, co se mu líbí. Dal mi víru, že stáří nemusí být odstrčené u zdi.
„Haló, pane Šmudlo, zase jste nám utekl. Pojďte na pokoj!“
Pacientka středního věku, která stála opodál a pokuřovala vášnivě cigaretu se ušklíbla: „To je starej magor, že jó?“
Přikývl jsem. „Máte pravdu, paní. Magor možná je. Ale určitě je mladší než vy!“
ŠMUDLA
