Mazlíčci naší maminky
Naše maminka byla rozený generál a vše muselo běžet podle ní. Když jsme vylétli z hnízda a ona brzy na to ovdověla, pořídila si kamarády s nimiž jednala úplně jinak nežli s námi. Mezi ně patřil pejsek, morčata i andulky.
Filip byl malý pejsek maltézák, který při vítání kohokoliv, dokázal vyskočit a olíznout mu obličej na přivítanou. Bylo zajímavé, jak si dokázal svou paničku získat, protože v domácnosti byl na prvním místě on. Občas se ztratil a jednou i málem přišel o život. Více se o něho starala.
Jednou jsem na mamince viděla, že je celá pokryta množstvím strupů. Ty jsi upadla? Na tuto otázku jsem dostala zajímavou odpověď. „Jak jsem stará, tak jsem hloupá. Vzala jsem Filípka, aby se podíval na ohňostroj a při první ráně se rozběhl pryč. Byl na vodítku, takže mi neutekl, to bylo štěstí, ale já jsem upadla a on mne vláčel po té škváře. Zachránila mne až halda dřeva, přes kterou mne už nepřetáhl“. No, důležité bylo jen to, že jí neutekl, strupatá byla ještě dlouho.
Když se chystala na několik dní odjet, tak se samozřejmě předpokládalo, že se o Filipa postarám já. Několik dní jsem poslouchala pokyny co a jak se psem mám dělat. Nakonec jsem to ještě dostala písemně, bylo to 35 pokynů některé zdůrazněny několika vykřičníky, těch byla většina. První den po matčině odjezdu jsem z práce pospíchala, aby Filip dostal nažrat. Přičichnul k misce, klidně si k ní lehl a jen se na mne díval. Podle pokynu jsem měla vzít klec s kanárkem a zahrát divadlo, že mu to kanárek sežere, což pomáhá. Pokud by to nepomohlo, tak mu to mám začít jíst já – obrazně!!! Místo jídla šel ven. Druhý den už jsem nespěchala, ale opět k jídlu jen přičichával a tak jsme šli ven. Třetí den jsem už vůbec nespěchala a klidně si tam rozbalila své jídlo, misku nechala prázdnou a šli jsme ven. Po příchodu se na jídlo hned vrhl. Další den se na jídlo také hrnul okamžitě a tak to dělal i v dalších dnech. V pokynu také bylo kam s ním na procházku a v jakém čase, kde má vyměšovat, kde značkuje atd. Jenže já mu nastavila vlastní pravidla a tak nebylo divu, že svou paní mohutně a hlasitě vítal. Za hlídání žádný jsem vděk nečekala, on také nebyl, jen tři dny se řešilo, že jsem se o něj nestarala, nebyl učesán, ocas měl nakřivo (že jsi ho přirazila mezi dveřmi) a další desítky nedostatků na něm našla z mé viny.
To, že mne málem přizabil, když provokoval velkého psa o kterém byl přesvědčen, že je na vodítku a ten nebyl, a to velké tele vyskočilo na mne (zbabělec se schovával za mnou, nohy mi omotal řemenem a řval). To se neřešilo, že jsem upadla přitom na beton, se přešlo slovy „nic ti není.“
Jedině když šel k nevěstě, jsem o něm slyšela, že je blbej, protože určitě neví, co má dělat. Pro jistotu nesla sebou šunku, kterou nevěsta sežrala, ale Filip neměl u ní šanci, jak si maminka postěžovala.
Pepča, to bylo maminčino morčátko. No, byl to zmlsanej tlusťoch vážící přes dvě kila, kterého nožky už neunesly, a tak odpočíval na zádech. Dělala jsem nosiče na veterinu, kde se vždy seběhli všichni přítomní v ordinaci a mamka jim ho s hrdostí předváděla. Na zimu jsem mu musela sušit trávu, ovšem nasekanou srpem, protože jinou nežral. Ještě se kontrolovalo, jestli je tam dost léčivých travin. Jednou jsem si chtěla ušetřit práci a přinesla strojově posekané seno, byla jsem s ním vyhozena, protože ani seno z prodejny ZOO nebylo pro něho dost dobré. Při jarní procházce máma uviděla na vršku skály trs trávy. To by si Pepča dal, a hned jsem dostala rozkaz vylézt tam. Moje argumenty, že je to dost vysoko, že je po dešti apod. se neuznávaly a já lezla. Nahoru s problémy, dolů to bylo ještě horší. Přežila jsem ve zdraví. Podala jsem ten trs trávy mamince, ta to odborně posoudila a ze slovy „sežer si to sama, to Pepča nejí“ mi bylo poděkováno.
Hlídat kanárka také nebylo jednoduché, protože během několika dní pošel. Navštívili jsme několik chovatelů se „vzorkem“ v igelitu, než se našel podobný, záměnu maminka nepostřehla, i když se jí zdála ta Žofka nějak jiná, ale usoudila, že jsem se o ni vůbec nestarala.
Tak to je jen několik drobných střípků z naší rodiny.
