BATOLE JAN
Zrovna jsem měla volný den. Bylo pondělí dopoledne a já si plánovala, co všechno ten den zařídím, než půjdu v úterý do práce. Najednou zvoní telefon a na druhé straně o překot mluví maminka naší snachy. Prosí mě, ať všeho nechám a okamžitě přijedu ke Karmen, že k nim právě dorazila. Co se stalo? Poléval mě studený pot, protože doposud jsem nevěděla, proč tak naléhavá výzva? Maminka naší snachy mi v breku sdělovala, že se náš prvorozený vnuk, malý Jan, zabouchl v domě.
To se často stává že? Vzhledem k tomu, že Jan v té době byl roční batole, to nebylo zrovna moc uklidňující. Karmen okamžitě zavolala speciální službu, co v takových situacích přijíždí a lidem otevírá domy, nebo je vyprošťuje v naléhavých případech.
Ráno byla s Janem na nákupu, vyndávala tašky z auta, otevřela si dveře, klíče položila v kuchyni na stůl a vracela se pro další nákup do auta. Malý Jan vběhl dovnitř a zabouchl za sebou dveře. Jednoroční dítě nejenom že nedosáhne na kliku, ani nerozumí, co se po něm v takových případech žádá. Zoufalá Karmen, v té době v posledním měsíci těhotenství s druhým dítětem, panikařila. Nejprve zavolala své mamince, ta přivolala mne a všechny tři jsme sladkými hlásky uklidňovaly Jana přes zavřené dveře.
Ten maličko pofňukával, ale nic moc. Slyšely jsme běhání, šoupáni židlemi a pak klid. Závěsy v domě byly zatažené a my tři zoufalky jsme neviděly, co se uvnitř děje. Patnáct dlouhých minut uběhlo a služba stále nikde. Aspoň pětkrát se jim volalo o pomoc. Když však po půl hodině napětí a zoufalství nikdo nepřijel, rozhodly jsme se jednat a malého Jančího osvobodit. Byla tu obava, aby si něco neudělal, nebo na něho něco nespadlo. Takové malé batole přece nemůže zůstat nadále bez dohledu, to dá rozum.
Prorazily jsme tabulku okna vzadu ze zahrady u domu. Protáhla jsem se skrz a běžím do kuchyně zjistit, jak je na tom malý Jan? Ten sladký babulka seděl jako hříbeček na stole vedle mísy s ovocem a stále trochu pofňukával. Když jsem viděla, že je v pořádku, ale všechna jablíčka a hrušky v míse mají malé kousance od jeho zoubků, propukla jsem ve smích. Otevírám dveře Karmen a její mamince a pak se s ním na přeskáčku mazlíme. Zároveň se smějeme, jak si chlapeček počínal. Vyloudil ze sebe i úsměv. Zřejmě radostí nad tím, že nás vidí a je osvobozen ze zajetí vlastního domu.
Karmen však bylo stále divné, že se služba doposud nedostavila? Opět jim volala, že jsme se jich nemohly dočkat, poradily jsme si tedy samy. Paní na dispečinku jí ujišťovala, že jejich pracovník už dávno odjel a že už by měl být na místě. Poslala ho hned při první výzvě. Vyšly jsme před dům se přesvědčit, jestli dorazil a také mu sdělit, že jeho služeb už není potřeba.
Snacha zašla za vysoké keře před jejich domem a my slyšely křik a pláč. Letíme se podívat, co se děje? Hystericky se zajíkala, jak ji dojalo to, čemu byla svědkem. Rozrušilo ji to natolik, že zakopla a my jí sbíraly ze země. Hlavně že se nic vážného nestalo. To by tak scházelo v posledním stádiu jejího těhotenství.
Zaměstnanec této speciální pohotovostní služby spokojeně seděl v pohotovostním autě, ukryt z očí požadujících, jedl a zapíjel kávou z termosky svojí pochoutku. Když na něho Karmen narazila a zeptala se, kde byl tak dlouho, že v tomto případě šlo o batole, odbyl ji s tím, že je právě čas na jeho oběd. Pak by prý přišel, však už tam přece je a tak na co tolik povyku? Naštěstí všechno dobře dopadlo, Jan byl v pořádku, ale dodnes nás mrzí, že jsme si na takového hladového zachránce veřejně nepostěžovaly. Už k vůli dalším lidem v nesnázích, kteří by se takového servisu jako my, nedočkali.
