WELLINGTON
Anglické názvy míst se opakují, a tak, jak existuje v Anglii “Liverpool”, mají ho i v Austrálii jako jednu ze čtvrtí v Sydney. Název hlavního města Nového Zélandu “Wellington” se opakuje v Austrálii v podobě malého vnitrozemního městečka v Novém Jižním Valesu, poblíž města Dubbo. To jsou pouze příklady názvů míst, ale o tom se rozepisovat nechci. Jde mi o malou pozoruhodnou historku, co jsme v australském Wellingtonu zažili.
Oba synové i můj muž vlastní malé pošťácké motorky a čas od času se rodina domluví na několikadenním výletě a vyrážíme kempovat do přírody.
Chlapi jedou australskou buší na motorkách, naše snacha a vnoučata naskládají stany s potřebnými věcmi do mého auta. Já potom s nimi následuji motorky, ovšem po asfaltkách. Na domluvených místech se scházíme, například na rozcestích, a čekáme,až muži vyjedou z buše.
Když jsme tehdy dojeli do Wellingtonu a našli vhodný kemp na přespání, rozhodli jsme se vyhledat vhodnou restauraci či hospůdku k povečeření. Bylo již kolem šesté večer, když jsme hladoví procházeli hlavní ulicí. Protože byl všední den, těch pár restaurací, co jsme míjeli, reklamovalo pouze snídaně a obědy. Blížili jsme se ke starému hotelu s hospodou. Před vchodem do budovy australský domorodec zaléval stromky ve velkých květináčích. Zeptali jsme se ho, jestli podávají večeře? Poukázal na tabuli s nabídkou dne a zavolal svou ženu. Australská domorodkyně nás uvedla a my s napětím pochodovali za ní v očekávání, co bude dál?
Prošli jsme kolem lokálu, kde pár místních kumpánů nasávalo pivo a vedlo hlučný rozhovor. Najednou paní otevřela dveře do velké jídelny. Vítala nás místnost se zataženými závěsy, naprostá tma a žádní hosté tam neseděli.
Paní rozsvítila všechna světla a místnost se objevila jako na divadelní scéně po odtažení opony. Nedůvěřivě jsme koukali, když nám ukázala stůl, kde se máme posadit.
Tady budeme večeřet? Dívali jsme se po sobě s úšklebky a nejraději bychom utekli ven. Cítili jsme se jako v pasti bez úniku. Za jídelnou byla prostorná kuchyň, ale bohužel byla tam také tma a nic se tam momentálně nedělo.
Žena otevřela dveře do kuchyně, rozsvítila a celou dobu se na nás mile šklebila. Najednou zakřičela z plných plic: „Shirley, kde jsi? Máme hosty!!“
Z prvního patra seběhla drobná Australanka, údajně švagrová oné paní, a teď to začalo.
„Copak si přejete k večeři? A co ty děti?
Máme pro ně zmrzlinu,“ úšklíbla se lišácky domorodkyně, „ale to až po večeři.“ Zamrkala a upřela pohled na Nelinku a Jana. My dospělí jsme si objednali rybu se salátem, děti chtěly řízek. To jsme zvědaví, co to bude za jídlo? Nějak jsme nechtěli věřit, že bychom z té zdánlivě neživé kuchyně dostali něco čerstvého.
Moc jsme se mýlili. Skleněná stěna oddělovala jídelnu od kuchyně a my skrz ní pozorovali ty dvě hospodyně, jak se ohání s přípravou našich pokrmů. Pustily muziku, aby nám nebylo smutno, donesly všem pití a jestli nám pití nebude stačit, než dodělají večeři, máme si dojít do lokálu a tam nás s radostí obslouží bratr paní, co nás uvedla.
Dělo se vše podle rady. Do hodiny bylo jídlo na stole, s čerstvě udělaným salátem, chutnou rybou i vonícími řízky dětem. Následovala slíbená zmrzlina a potom si obě pani přišly s námi popovídat. Jako bychom byli jejich vzdálení příbuzní, které dlouhou dobu neviděly.
Z chování jsme byli nečekaně nadšeni. Doporučily nám, kam se máme zítra podívat a po zajímavém večeru jsme náš hotel opouštěli směr stany . Ještě jsme nebyli pořádně ze schodů dole na chodníku a světla zhasla, jako když skončí divadelní představení. Opona se zatáhla a pouze z malého lokálu bylo slyšet družné rozhovory lidí.
