Několik dětí v našem okolí
Několik dětí v našem okolí teď prožívá to velmi zvláštní léto mezi sedmým a osmým rokem, mezi první a druhou třídou. A už byly pět dní v týdnu na chvíli samy ve světě – samy šly ze školy domů.
Nastal věk průzkumů. Už prozkoumaly každý centimetr svého prostředí doma – když se rodiče nedívali. Prohledaly půdu, garáž, komory, prádelníky, kabelky a náprsní tašky a také přihrádky v palubní desce aut. Už si hrály s elektrickými spotřebiči takovou tu hru „co se stane, když“ a mohou vám říct, co to udělá s plastelínou v opékači topinek, jak daleko od domu je slyšet stereo, když se pustí naplno, a co udělají v mikrovlnce želé bonbóny, když se tam nechají dost dlouho. Přidejte si k tomu kartičky s baseballovými hráči ze žvýkaček, každodenní výpravu do obchodu na rohu, drobné krádeže a máte léto.
Nádherné léto. Plné troufalosti a posunování hranic. Každým dnem se děti vypraví o trochu dál, než mají od rodičů povolené – přecházejí ulice, které by přecházet neměly, házejí kameny po psech a kočkách, chodí zadními uličkami místo po chodnících před domy. Nahoru na střechy a stromy a dolů do sklepů, do sousedních domů a na loďky. Je léto uličnictví a překračování zakázaných hranic. Děti jsou daleko nezávislejší, dobrodružnější, zvědavější a troufalejší, než si jejich rodiče uvědomují nebo chtějí pamatovat.
Minulý týden jsem vidět tři takové kluky, jak se v plavkách schovávají v křoví u silnice. S řevem vyskočili z houští, stáhli si plavky a vystrčili na projíždějící auta zadek. Pak pádili na nejbližší zahradu, zřítili se na zem a ryčeli a smáli se své odvaze a popírání všech tabu. Nic nemohlo být odvážnější a šprýmovnější, než blýsknout bílou prdelkou před projíždějícími auty a utíkat se schovat.
Já jsem pro ně akorát „starej Fulghum“, poměrně neškodný, i když vědí, že já vím, co provádějí, protože se tu motám během dne a nepředvídaně přicházím i odcházím na rozdíl od jejich rodičů, kteří jsou většinou v práci. Já se starám o svoje a oni taky. Uzavřeli jsme tichý pakt o nezasahování do vnitřních záležitostí.
Tento týden si hrají s ohněm.
Na nezastavěné parcele; mají krabičky dřevěných sirek a roli toaletního papíru. Pálí jeden dílek po druhém a sledují, jak shořelé kousky stoupají do vzduchu a letí pryč. Fascinuje je to, jsou v transu. Hrají si s ohněm – posmívají se nebezpečí. Pozoruju je, ale smích neslyším – tohle je vážná věc.
Když jsem učil na střední škole výtvarnou výchovu, schovával jsem si v učitelském rukávu jednu vysokou kartu, kterou jsem měl vždycky připravenou do stojatých vod pozdního jara, kdy se prakticky neučí a každodenní činnost ve třídě se většinou mění v procvičování, jak ovládat dav. Moje eso v rukávu – oheň.
Měli jsme Ohňový den.
Každý student vyfasoval plnou krabičku dřevěných zápalek a pistoli na termolepidlo. Měl k tomu přistoupit tvořivě a něco postavit a použít při tom všechny sirky. Účelem bylo zjistit, jak velký výtvor může vzniknout z jediné krabičky zápalek. Ceny byly za dílo nejvyšší, nejdelší, esteticky nejpříjemnější a také cena útěchy za výtvor nejhloupější. O cenu útěchy se vždycky strhl velký boj.
Druhý den jsme výtvory vynesli za tělocvičnu a vzadu u hřiště jsme na suché zemi plné kamení ty parádní skulptury jednu po druhé zapálili. Fascinovaně jsme přihlíželi, jak se hmota mění v energii – jak se něco mění v nic. Jak to, co začalo jako výplod fantazie a stalo se čímsi hmatatelným, se mění ve vzpomínku.
Jednou jsme kolem nechtěně zapálili suchou trávu a listí. Ve škole někdo z kanceláře uviděl kouř a zavolal hasiče a pak taky spustil zařízení ohlašující ve škole požární poplach. Celá škola se přišla podívat, co to hoří. Hasičům se výchovný aspekt celého projektu dost těžko vysvětloval. A pro studenty bylo požární cvičení na závěr Ohňového dne tím správným zlatým hřebem.
Když měli zhodnotit celý kurs, Ohňový den byl na seznamu úspěšných výukových akcí velmi vysoko. Slovy se jim těžko popisovalo primitivní a rituální zacházení s tabu, které mají tak hluboko geneticky zakódované. A neobratné vyjadřování bohatě nahrazovala síla prožitku, kterou ve svých slohových pracích vyjádřili.
Vysvětlil jsem jim, že jsou – stejně jako vše ostatní – zrozeni z ohně.
Život, i my, jsme vedlejšími produkty spalování.
Z myšlenky se stala hmota a nakonec vzpomínka.
Celý tento svět byl kdysi oheň. Planoucí koule roztavené horniny. Láva. Nic jiného. Mezní ekologická katastrofa. A oheň ještě pokračuje – ve středu Země, hluboko pod nohama nám oheň zuří dál.
Velký třesk, ze kterého jsme zrozeni, i to byl oheň.
A vědci i náboženští proroci nám tvrdí, že Velký třesk, ve kterém zanikneme, je také oheň. Příště.
Oheň je možná „to nesmíš“ pro sedmileté, ale veliké Ano pro život.
Nedávno jsem se celý večer díval na světlušky. Seděl jsem v proutěném křesílku na srázu asi třicet metrů nad řekou Pai v severním Thajsku nedaleko barmských hranic. Bylo to zvečera, někdy v lednu 1990 a možná byla neděle. Nevím to jistě, protože jsem byl několik týdnů daleko od městské západní civilizace a ztratil jsem přehled o čase. Přesně proto jsem tam jel.
Žádná televize, rádio, noviny, telefony nebo faxy. Ani dodávková služba tam neoperuje. Večer není moc co dělat – jenom v klidu sedět, kouřit laciné thajské doutníky (šedesát asi za deset centů), srkat pivo Singha a pozorovat světlušky. Žádné velké vzrůšo. Což je výborné, pokud je v tu chvíli vzrušení to poslední, po čem toužíte.
Strom přede mnou byl plný svatojánských mušek – úplně jako by to někdo přehnal a dal na vánoční stromeček moc malinkých bílých světýlek. A věřte mi to nebo ne, ty světlušky synchronizovaně blikaly. Všechny najednou. Světlo. Tma. Světlo. Tma. Můj thajský hostitel tvrdil, že to jsou všechno samečkové a že „volají po lásce“.
A když jsem šel spát, jeden z těch malých blikačů mi přistál na polštáři. Tak jsem ho přikryl skleničkou a pořádně si ho prohlédl. A přemýšlel jsem:
Do jaké míry ovládá světluška své světlo na zadečku?
Dala by se světluška naučit morseovku a vystupovat pak v bleším cirkuse?
Přivábí někdy světluška malinké můry?
Svítí světluška, tak jako hvězdy, pořád – jenomže my ji za denního světla nevidíme?
Líbí se to světlušce, když se rozsvítí, nebo je to spíš jako škytavka – taková náhlá bezděčná křeč?
Mají světlušky různý výkon jako třeba žárovky?
Vyhořívají světluščí žárovičky, takže třeba světlušky, nepovšimnuté a nemilované, jsou odsouzené k potulování se v temnotě?
Jaké by to bylo, kdyby lidé měli podobné vybavení?
Jaké bychom museli nosit kalhoty?
Znám pár lidí, kteří vydávají spoustu světla. Je to tím, že sami hodně světla vstřebali. Přímo září. Samozřejmě to není světlo, jaké byste mohli vidět očima. Ale my hodně částí světelného spektra vidět nemůžeme. Přesto pociťujeme důsledky jeho existence.
Předpokládá to dívat se trochu jinak.
* * *
Z knihy Roberta Fulghuma „Ach jo“ vydané nakladatelstvím ARGO roku 1996
